Probouzím se brzy. Nemůžu spát. Včera boj nedopadl nejlíp, a jako nejstarší ze dvou sester se dneska musím ujmout vedení. Nevím, jestli jsem připravená stát se Vůdcem, ale nic jiného mi nezbývá. Pro rodiče bylo důležité dodržovat tradice. Musím to být já. Čeká mě poslední rok na střední, a už povedu celý svůj klan. Je to velká zodpovědnost, jsem si toho vědoma. Právě proto se mi do toho nechce. Večer se celý klan sejde, aby se dozvěděl tu novinku. Ode dnešního večera jsem nový Vůdce klanu Fortis.
Je pondělí, půl sedmé ráno. Měla bych jít vzbudit Alex, svoji o rok mladší sestru. Alex má jednu úžasnou schopnost. Její emoce jsou vždy na bodu mrazu. Neumí dávat najevo lítost nebo smutek. Je to pro ni lepší. Nedochází jí, co se vlastně stalo. Že naše rodiče zabili. Je to schopnost, kterou má málokdo. Já jsem opak. Snažím se cítit, co nejvíc. Proto si Daniel myslí, že nejsem schopná vést svůj klan. Podle mého staršího bratra je k vedení potřeba tvrdost a ne soucit. Mýlí se. Máma svůj klan vedla dobře. Uměla výborně bojovat ale také naslouchat. Proto ji členové klanu měli rádi. Daniel si samozřejmě myslel svoje. Myslím, že na mě vždycky trochu žárlil. Proto, jaké jednou budu mít postavení. Nesnesl pomyšlení, že by mu měla poroučet jeho mladší sestra. Nejvíc se bojím, jak tuto změnu vezme on. Vejdu do pokoje Alex a otevřu okno. Alex se zamrví v posteli. "Ještě chvilku, Niko." Usměju se. " Je půl sedmé, Alex, měla by sis pohnout. Víš, že ti po ránu všechno trvá." Alex jenom zamrčí na souhlas. Jsem spokojená. První úkol dnešního dne jsem zvládla na jedničku. Teď ještě přežít ve škole a nevycucat každého, kdo se ke mně přiblíží. Naštěstí sedím sama v poslední lavici, takže při nejhorším nepadne za oběť třídní učitel. I když se vsadím, že spolužákům by bodlo, kdyby odpadl v půlce vyučování.
Přijdu do třídy zároveň se zvoněním a třídním v zádech. Docupitám do své lavice a učitel začne vykládat něco o tom, jak k nám za chvilku přijde nový spolužák. Při těch slovech se začnu rozhlížet po třídě, abych zjistila, kam si asi tak sedne. Jak jsem čekala. Nikde není volné místo. V tom někdo zaklepe na dveře a dovnitř se protáhne hlava kluka. Má na sobě dobře vonící kolínskou. Jo já vím, sedím až úplně vzadu, ale to je jedna z výhod, kterou mám. Silnější čich, vyvinutější smysly. Učitel pošle nového kluka ke mně do lavice. Zrovna dneska opravdu nemám chuť držet své schopnosti na uzdě. Ten kluk dopadne špatně. Přijde ke mně a než se posadí, tak se na mě usměje. A nenuceně. Ještě jsem nic neudělala. Další výhoda, když skončíte jako já. Sex-apel máte v krvi, stejně jako přitažlivost, jako takovou. "Ahoj, já jsem Jakub." Podává mi ruku. Na moment zaváhám a pak mu ruku stisknu. "Nikoleta. Říkají mi Nika." Neubráním se úsměvu. Ten kluk je docela milý. Hodina probíhá, jako normálně - nudně. O přestávce se Jakubovi při chystání učebnic na další hodinu z tašky vysype skicák. Neubráním se a podívám se do něj. "No, páni." Vypravím ze sebe po nějaké době. "Špicovní nákresy. Vážně hezké. Ale proč kreslíš zrovna upíry?" Jakub na mě zamrká. Nic neříká, tak pokračuju. "Proč ne třeba, já nevím, netopýry? Nebo rovnou vlkodlaky?" Chvilku se na mě nechápavě dívá. "Promiň, ale to znamená, že se ti to líbí, nebo ne?" Přikývnu.  "Jo, líbí se mi to." A on se mi taky líbí. Mezi tím, co si prohlížím jeho obrázky, vytáhne z batohu sešit v tvrdých deskách. "To by se ti mohlo líbit i tohle. Třeba." Nakouknu dovnitř. Chvilku si pročítám jeho studie o pravosti upírů a pak se neudržím a začnu se smát. Jakub to pochopí tak, že si o něm myslím, že je blázen a bere mi sešit z ruky. Pokouším se uklidnit. "Ne, počkej. Promiň. Já jenom, že máš hodně bujnou fantazii. A to je dobře, samozřejmě. Ale doopravdy tomu nevěříš, že ne?" Jakub pokrčí rameny. "No, já nevím. O upírech se píše v hodně kronikách a tak, tak na tom musí být něco pravda." Vracím mu sešit. "Pravda to je. Upíři opravdu existují, ale rozhodně nemají tesáky ani nic podobného."  Zvedne obočí. "Proč myslíš?" Počkám, až dozvoní zvonek, který právě oznamuje hodinu. "Vím to."
Po škole spěchám do šatny a ze šatny. Potřebuji se co nejdřív nabít, jinak mě raní. Ten kluk mě normálně přitahuje. A to není dobré. Je to člověk, proboha. Není, jako já. Jenže co čert nechtěl, dohnal mě. Snažím se vymluvit, že nemám čas, ale podle všeho mě to nebaští. Nakonec to vzdávám a pozvu ho na kafé do jedné kavárny nedaleko školy. Začínám být nervní. Včerejší boj mě vyčerpal a ještě jsem neměla možnost doplnit svoji energii. Ale i když čert zařídil, že mě Jakub zdržel, postaral se také o to, abych si sedla naproti stolku, u kterého se zrovna dohaduje ne moc zamilovaný páreček. Našpicuji uši. No jo, je to jasné, žárlí na něho. A přitom nemá proč. Ten kluk je hodný, cítím to. Ale je dobře, že mu dělá, i když tichou, žárlivou scénku. Žárlivost je jedna z nejsilnějších špatných emocí. Ta holka ze sebe vypouští tolik energie, že ji ani celou nepojmu. Upřu na ni zrak a začínám ji pomalu vysávat. Tolik se v tom vyžívám, že zapomenu na Jakuba. Přesně tohle jsem potřebovala. Tolik energie z jednoho člověka jsem už dlouho nezažila. V tom nejlepším mě Jakub vyruší. "Jsi v pořádku?" drcne do mě. Trhnu sebou a začnu se soustředit na to, co říká. "Jo jasně. Promiň, říkals něco?" Než stačí odpovědět, přijde k nám servírka. Objednáme si kávu a on zpustí. "Tak jak můžeš vědět, že upíři nemají tesáky, hm? Jak jinak by sáli krev?"
"Ale oni krev nepotřebují. Dřív možná ano, ale určitě to nebylo kvůli krvi jako takové."
"A kvůli čemu?" pokrčím rameny. "Energie." Jakub na mě nevěřícně zírá. "Energie? V krvi je energie a proto lidi vysávají?" Vím, že bych ho při tom měla nechat, ale neudržím se. "Energie je ve všem, ale dřív nevěděli, jak ji získávat. Z krve je to nejjednodušší způsob, ale existují i bezpečnější způsoby získávání."  Servírka přinese námi objednané kávy. A já se snažím změnit téma. "Tak, jak se ti líbí ve škole? Musí být těžký zařadit se do nového kolektivu v půlce školy."  Jakub upije z šálku. "No, není to nejhorší. Při nejhorším nesedím v lavici s úplným blbcem." Usměje se na mě. Úsměv mu oplatím. "Se mnou to taky není úplně bezpečný." Jakub se nadechl, nejspíš proto, aby se zeptal proč. V tom se však za jeho zády objeví Daniel. "Můj brácha mě hlídá na každém kroku. Bojí se, že udělám nějakou blbost." Říkám se smíchem a kývnu jeho směrem. Jakub se otočí a za ním stojí můj bratr. Hned mu podává ruku. "Ahoj, já jsem Daniel."  Jakub mu potřásá rukou. Něco se na něm změnilo. Na Jakubovi. Hodím na Daniela vyčítavý pohled. A ten, jakoby nepochopil, si k nám přisedne. "Tak Jakub. Tebe neznám.  Jsi tady nový?" Jakub neschopný slov přikývne. Mám toho dost. Proč vysává energii z někoho, kdo se mi líbí? "Omluvte mě, jenom si odskočím. Za chvilku jsem zpátky." Vstává Jakub a odchází na WC. Jenom, co zmizí z doslechu, začnu se do Daniela obouvat. "Co to děláš? Proč to vlastně děláš? Nic neděláme, jenom si normálně vykládáme." Daniel na mě hodí svůj falešný starostlivý pohled. "No tak, Niko, moc dobře víš, že není pro tebe. Ale udivuje mě, že je v pořádku, když sedí zrovna s tebou. Ráda se krmíš na typech, jako je on."
"On je jiný, Dane. Nech ho být, nebo budeš litovat."
"Na vyhrožování sis vybrala špatnou chvilku. Jsme mezi lidmi. Uvidíme se večer, až mi, jako nejstaršímu milostivě předáš místo Vůdce. Měj se."  Než jsem se stihla vzpamatovat, byl pryč. A dost. Než se Jakub vrátí, musím zmizet. Vytahuju peněženku a z ní obnos za dvě kávy. Když jdu platit k baru, vyžádám si od servírky kousek papíru a tužku. Na papírek napíšu vzkaz Jakubovi, že jsem musela odejít, protože Daniel dělal problémy (vlastně to ani není velká lež) a poprosila servírku, aby mu můj vzkaz předala. Určitě mu ho předá, na ni je spoleh, znám ji. Z kavárny doslova vyletím a po cestě domů píšu hromadnou SMS určenou členům klanu, že se schůzka koná už za dvě hodiny. Daniela jsem vynechala, ten to vědět nemusí, beztak už netrpělivě vyčkává doma. A právě to potřebuju. Musím ho přesvědčit, že já mám právo na Vůdce a že on mě bude poslouchat. A čím dřív po boji se to oznámí skupině, tím líp.
Alex si v pokoji píše úkoly a já jdu přímo do pokoje svého bratra. "Tak aby bylo jasno." Spustím bez pozdravu. "Klan je můj. Jsem nejstarší dcera a tím pádem právoplatný dědic nejvyšší hodnosti. Je mi jedno, jestli se ti to líbí, nebo ne, ale budeš mě poslouchat a respektovat, jako tvého vůdce. Nebo můžeš klan opustit. Je to na tobě." Daniel zůstal zírat s otevřenou pusou. Když se nakonec vzpamatoval, zmohl se jen na otázku. "To mi vyhrožuješ?"
"Dávám ti na výběr, bratře."
"Jsem tvůj starší bratr! Nemůžeš mi rozkazovat!"
"Jsem tvůj vůdce! Můžu tě klidně i vyloučit, když budeš dělat blbosti!"
"O post Vůdce musíš bojovat!"
"Nemusím. Nejsem z dvojčat. Jsem ze tří sourozenců. Mám staršího bratra a mladší sestru. Klan vždy vedla žena, takže ty automaticky odpadáš. A Alex je ta mladší. Já jsem Vůdce a mě budeš poslouchat!" Chtěla jsem ještě pokračovat, ale Daniel se na mě vrhl a já se probrala z překvapení až na zemi. Takže Dan bije mladší sestřičky. Výborně. Tohle si nenechám líbit, už jenom z principu. Vyskočila jsem na nohy a využila všeho, čemu mě má máma učila. Daniel skončil s roztrženým obočím a nyní mě pokorně klečel u nohou, jak se na správného poddaného sluší a patří. V tom se v pokoji objevila Alex. Když viděla obraz, který se jí naskýtal, chystala se pokleknout také, ale já ji zarazila. "V pořádku, Alex. Nechej si to až na sraz. Bude za půl hodiny. Přesunula jsem to, ať to máme co nejdřív za sebou." Usmála jsem se na ni a ona můj úsměv opětovala. Otočila jsem se k Danielovi. "A ty, příště nevysávej chlapy, se kterýma se bavím, buď tak hodný."  Daniel se neodvažoval podívat se mi do očí, a jak poslušný beránek zíral do země.  Otočila jsem se k sestře a Daniela jsme nechali v pokoji samotného. Alex si povzdechla. "Nebudeš to mít lehký, Niko. Daniel je vzpurný."  Pohladila jsem Alex po zádech. "To nic. Jenom se ještě nevzpamatoval z toho, co se včera stalo. Nikdo z nás. Každý nový začátek je těžký a mezi sourozenci vždycky panovala soutěživost."  Alex si stála za svým. "Nikoleto, moc dobře víš, že Daniel je mizera. A Monika také není svatoušek. Podřídí si nižší řady a budou chtít svrhnout tě. Já u tebe budu stát, ale sami nic nezvládneme. Být tebou, tak Danielovi kamarády z klanu vyloučím hned teď."  Neubránila jsem se smíchu. "Alex, možná, že tě jmenuji svým rádcem." Alex se na mě vážně podívala. "No dobrá, promiň. Vím, že to myslíš dobře. Taky nejsem odvázaná z toho, jak se to celé vyvinulo. Ale nebudu se bát ani Dana ani jeho povedené přítelkyně. A jeho kamarádů už vůbec ne. Když bude nejhůř, tak ho vyloučím z klanu, nebo ho hezky pošlu do páté řady. My dvě to spolu zvládneme, jenom se prosím tě nenechej zviklat."
Půl hodina stačila akorát tak na to, upravit se a přijet na místo srazu. Všichni až na pár opozdilců už tam byli a netrpělivě čekali, na správu, kterou už stejně každý věděl. Vstoupili jsme se sestrou a bratrem do dveří. Před námi se rozléhal sál asi dvaceti lidí, převážně upírů. Prošla jsem sálem a vyšla po prvních pěti schodech na plac pod podiem. Tam je místo pro Alex a Daniela. Na toho jsem se ještě pro jistotu výhružně podívala a vyšla po dalších třech schodech na podium, určené výhradně pro Vůdce. Otočila jsem se k davu a zhluboka se nadechla. Každý čekal na můj první proslov Vůdce. Každý chtěl slyšet to, co každý věděl. A sice, že přebírám místo po mé mámě. Alex se otočila a mrkla na mě. Její pohled mi neušel a mírně jsem se na ni usmála. Tak jo, je to tady. "Jak všichni víte, včerejší boj nedopadl, tak jako většina ostatních. Přišli jste o svého Vůdce, na kterého jste byli všichni zvyklí. Podle tradice, mám právo toto místo převzít já, jakožto nejstarší dcera. Toto právo si vyhraňuji a nehodlám se ho vzdát. Od této chvíle jsem oficiálně vašim novým Vůdcem. Jestli se to snad někomu nelíbí a má s tím problém," při těch slovech jsem se podívala na Daniela "může buďto klan opustit, nebo se se mnou přít. Ale v tom druhém případě můžete dopadnout ještě hůř, než můj bratr. Daniel dneska neudržel svůj smutek na uzdě a bylo třeba ho upozornit, kdo je tady pánem. Ale to neznamená, že to bude zkoušet každý. Nikdo to nebude zkoušet. Ani on už ne. Věřím, že se ze své chyby poučil a věřím, že jste se z jeho chyby poučili i vy. Pokud nebudete tolerovat svého Vůdce, skončíte bledě. Pokud se pokusíte nerespektovat má rozhodnutí, pokud se pokusíte mi vzdorovat, v tom nejlepším případě skončíte dobití a v 5. Řadě nehledě na to, jaké máte postavení teď. V tom horším případě se postarám o to, aby vás do žádného jiného klanu nepřivzali pro nevhodné chování." Přejela jsem očima celý sál a ujistila se, že poslouchají všichni včetně Daniela a 6. Řady, které se většina toho, co jsem říkala, týká jen okrajově.  V této Řadě jsou jen lidé a ti jsou rádi, že mají ochranu klanu. Navíc, pro ně se toho mění nejmíň. Pak jsem svůj proslov uzavřela. "Takže, pokud máte problém s vaším novým Vůdcem, máte možnost odejít právě teď, bez jakéhokoliv trestu. Pokud se však rozhodnete zůstat, budete mě respektovat bez rozdílu." Chvilku jsem čekala, co se bude dít, a v duchu doufala, že po mě nezačnou házet rajčata, nebo něco podobného. Nikdo neodešel a po chvilce ticha se začali postupně klanět. První začali poklekat upíři ze 4. Řady a noví členové z 5. Pak se přidali i lidé z 6. Řady a zbytek Řady páté, tedy děti. Za chvilku klečeli na jednom koleni se skloněnou hlavou všichni, kromě Daniela a Moniky. Tázavě jsem se na Moniku podívala. Napřed mrkla na Daniela, a když viděla, že i on se nakonec poklonil, klekla si také. Neodpustila jsem si otázku, zda se snad řídí podle mého bratra. Monika jen v tichosti zavrtěla hlavou. Sešla jsem k ní. "Na něco jsem se ptala. Řídíš se snad podle Daniela, Moniko? Daniel je snad tvůj pán, že se před každým rozhodnutím dožaduješ jeho souhlasu?" Monika vzhlédla. "Ne. Odpusť." Povzdechla jsem. "Daniel mi jako starší bratr dal pár rad do začátku. Jedna z nich byla jednat tvrdě a bez soucitu. Chovej se tak, abych se jeho rady nemusela držet." Monika kývla hlavou. Vyšla jsem na plac vedle Alex. "Také Alex mi dala pár užitečných rad. A věřte, že pokud budu muset, přidržím se také těchto rad a udělám pořádek v našem klanu." Vyšla jsem na své místo a sedla si do předem připraveného křesla, ve kterém do včerejšího večera seděla máma. "Vstaňte." Počkala jsem, až se všichni postaví na nohy. "Sedněte si, kde je místo. Kašlete na vaše postavení a prostě si posedejte. Vím, že máte partnery přespříč Řadami. Nevadí mi, když budete sedávat spolu, pokud se budete chovat slušně." Při těch slovech se několika upírům na tváři objevil úsměv. Hned se to popárovalo a než utichl šum, já v klidu seděla a čekala. "Tak, proslov máme za sebou, upozornění také. Co kdybychom si udělali docházku a poslechli si novinky. Pak se půjdeme najíst."