Doufám, že jsem všechny píšáky vyděsila už nadpisem. A ty, jež třeba navštívili blog přímo na jeho adrese, tak i obrázkem!

To víte... Šokovat prodává :-) Ne... Dělám si legraci. A vůbec! Dnes je to na vážnější notu.

Jde o téma, které mnou cloumá dlouho a teď stále intenzivněji. Často se nechávám strhnout do různých diskuzí, přemýšlím sama o sobě, vnímám to plnými doušky - a protože teď blog píšu tak jako ho píšu - poněkud víc jdu veřejně s kůží na trh, dozrálo to až k tomuto článku o mateřství.

Děti jsem chtěla vždycky. Ať už si vzpomenu na své "Až já budu mít děti...!", když mi rodiče strašlivým příkořím křivdili (a bylo mi třeba pět). Nebo mé tvrzení, že děti budu mít hned v osmnácti. Proč zrovna osmnáct? Mám zvláštně vyvinutý silný smysl pro rodinu. Už v dětství jsem pomýšlela na to, že se nejdříve vdám a pak logicky budu mít děti. Tuhle představu jsem chtěla zhmotnit hned, jak to bude možné (takže v 18), aby mé děti zažila ještě prababička, která mě vělkou měrou vychovávala - babička Gretka. Babička v mých osmnácti zemřela (a pak nevěřte na osud). Jako by mě dovedla do dospělosti a dál už musím sama...

O dětech jsem přemýšlela i tehdy (v těch osmnácti). S tehdejším partnerem jsme z legrace vymýšleli jména a já jsem v tu dobu poprvé pocítila, že kdyby náhodou, svět by se nezbořil. Moje máť to viděla poněkud jinak...

Ve dvaceti jsem nastoupila na vysokou a bylo jasné, že musím nejdříve dostudovat... S koncem studia jsem začala vířit diskuze na téma"chtěla bych dítě". Vztah byl tehdy asi tříletý a myslím, že jsme se oba domnívali, že to bude na celý život. S odstupem vidím, jak jsme naplňovali tvrzení Pjera La Šéz´e, že jsme do vztahu vstupovali s vírou, že já jeho dostatečně změním a on s vírou, že já se nezměním vůbec :-) Náš vztah utržil největší ránu díky reakci na mé "zpoždění". Jeho okamžité bezmyšlenkovité: "Ale já dítě nechci, tak si to kdyžtak necháš vzít." zůstalo zaryto do paměti dodnes. V tu chvíli jsem věděla, že není na čem stavět. Do rozchodu se to táhlo, ale od toho dne to k němu jasně směřovalo. Čtenáři blahé paměti vědí... 

Roky plynuly a já ustálila své prohlášení: "Tatínci došli, nejsou na skladě." Mnozí mě tipovali na kariéristku, co děti nechce a raději se žene za něčím v práci. Co taky chcete dělat, když víte, že potkáváte jen idioty, kteří se neumí postarat ani sami o sebe, natož abych se chtěli vázat a aby chtěli dítě...

A pak se doslova "zrazu" objevilON. Týpek s odhodláním, hezkým úsměvem a veselou myslí. Po prvním rande se mě zeptal, jestli chci děti... Když jsem odpověděla, že ano, tak dotaz rozvíjel dál. Totiž jestli mi nevadí, že on už dvě děti má a rád by další... O tom, jak jsem přišla na to, že vlastně opravdu tíhnu k tradicím a že mi náramně vyhovuje rozložení ženské a mužské síly, o tom v nějakém dalším článku. Nicméně tady někde jsme si oba postavili základ našeho vztahu.

No a pak už se všechno dělo tak nějak samo o sobě. Poňuchňala jsem si nejmenšího, prošla si krizí navázání vztahu se starším a věděla jsem, že chci své, respektive naše dítě. Potud to bylo tak nějak logické, zcela rozumové. S milým jsme o tom mluvili. Vzhledem k dynamice našeho vztahu jsem cca po dvou měsících říkala, že třeba za rok, dva...

Proč má článek v názvu ON/OFF? Protože přesně tak se mi to stalo. Stačil jediný den, aby se můj postoj naprosto změnil. Byla to sobota, kdy jsem jela vlakem za moji kamarádkou, která byla asi v půlce těhotenství. Rýpla si do mě, jestli už se taky nechystám. Odpověděla jsem, že je to v plánu a až přijde čas... Mluvily jsme hlavně o ní, o tom, jak moc malé chtěla, jak dlouho nepřicházelo, jak se měnily její postoje... Nastoupila jsem do vlaku na cestu domů a v průběhu té cesty se něco ve mně zlomilo. Nedokážu to popsat, nedokážu to přiblížit. Najednou jsem věděla, že všechny "výmluvy", proč není dobrý si teď pořídit dítě jsou najednou liché. Ať už jsem si říkala "Safra, jsme spolu jen půl roku..." nebo si říkala: "Počkej, až se vyřeší hypotéka a bydlení." nebo jsem si říkala: "A asi by byla lepší ta smlouva na dobu neurčitou." Nic z toho nemělo najednou význam.

Už pár měsíců se nacházím ve stavu: Toužim. Mateřství - ON/OFF. Několik mých kamarádek mi vysvětlovalo, že to je "ten sociální nátlak", jak všichni kolem mají děti... Víte, ty děti kolem mě ve vlnách byly už hezkých pár let. V té době s ex bych to možná pod to zahrnula... Byli jsme spolu nějaký rok, ostatní už měli, chtěla jsem... Ovšem teď... Nepopsatelné vnitřní pnutí. Každý měsíc je jako na horské dráze - aktivita, dobrá nálada, plánování, snění (ve dvou - to je na tom to nejhezčí) a zatím už několikátý měsíc v řadě přichází zklamání. Mnohem víc vnímám svoje tělo, zpracovávám úplně jiné emoce. Takže ne, to není tím, že to "vidím u kámošek a chci taky". Možná jsou to ty pověstné biologické hodiny (byť já to zprofanované "tikání biologických hodin" nemám moc ráda). Nevím, co to je, nedokážu to popsat lépe než v tomto článku, ale řeknu vám: uvnitř mě se teda dějí věci.

Zdroj obrázku: Pinterest