I v Brně dnes proběhla celorepubliková stávka hromadné dopravy

A přirozeně jsem to musela zažít na vlastní kůži a potažmo i puchýře

Samozřejmě jsem o tom věděla a snažila se stávce vyhnout. Stimulovala jsem svou sémantickou paměť celou cestu do města, abych na stávku nezapomněla. I když jsem se z města chystala domů, uvědomovala jsem si, že to brzo vypukne. Držela jsem pozornost na stávku i ve chvíli, kdy mi chyběla vyřídit už jedna věc a já odolala pokušení jít si koupit něco sladkého. Rozuměj, abych se vyhnula stávce.

Na České mou myšlenku na stávku ale přehlušila slečna v klouboučku požadující peníze pro děti nemocné rakovinou. Přiznám se, že k těmto pouličním beneficím nemám moc důvěru, mám raději transparantnější benefikční akce. A tak jsem jí řekla, jako ten den asi skoro každý, že ať se nezlobí, ale že nechci nic podpořit. A to byl osudový okamžik (špatné naplnění karmy, trest a rána boží - kteréhokoli chcete ;-). V ten okamžik jsem totiž na stávku zapomněla a místo, abych naskočila do tramvaje, šla jsem pěšky ještě do knihovny. Na zastávce jsem se pak něco málo po jedné udivovala, proč troleje stojí na zastávkách a nejedou dál. Paní stojící vedle mě se rozčilovala, že má pracovní schůzku, a že ji prošvihne. Důchodci se snažili na tu hodinu uklidit nějak na lavičku pod strom, který by jim dopřál stín a ochranu před možným úpalem a infarktem.

Já se vydala domů pěšky přes město v tom vedru v ne stále ještě rozchozených nových botách na nohou a pekelně jsem nadávala na svou špatnou paměť. Když jsem přicházela k domovu, projížděla kolem mě trolej. Doufám, že stávkaři aspoň částečně docílí toho, oč usilují...