Tento rok v kanadsko-českém švitořivém provedení

Divadlo Husa na provázku hostí letošní léto české a kanadské autory/ky v rámci festivalu Měsíc autorského čtení. Na celé akci je pozitivní dobrovolné vstupné, což jistě potěší především řady studentské a také to, že máte možnost seznámit se s prací ještě nevydanou či nikdy nepublikovanou.

Navštívila jsem čtení rodačky z Toronta Sheily Heti, která přečetla úryvek ze své sbírky povídek Middle Stories, bajku O dvou svobodných mužích a povídku, kterou se teprve chystá vydat. Posledně zmiňovaná povídka byla představena ve formě divadelní hry, na kterou bylo zapotřebí čtyři dobrovolníky, kteří by v češtině přečetli text rozhovoru z připravované povídky. Jednou z nich jsem byla (nečekaně) já a "zahrála" jsem si postavu samotné autorky Sheily.

Nechci dělat recenzi jejího díla, protože jednak jsem slyšela jen pár úryvků, druhak recenze jsou čistě subjektivní záležitostí jedinců, kteří hodnotí dílo ze své chráněné pozice kritiků dost nesmlouvavě. Rozuměj, oni nejsou ti, kteří jdou takříkajíc se svou kůží na trh. Je rozdíl kritizovat/recenzovat něčí práci a vlastní práci sepsat a veřejně prezentovat. Nicméně čtení autorky ve mně vyprovokovalo dvě myšlenky.

Ta první je, že se stalo téměř pravidlem narážet v knížce, hudbě, divadelní hře, filmu apod. na sex jakýmkoli možným způsobem či alespoň používat vulgarismy. Většinou platí čím provokativnější, tím lepší. Takže pokud nepoužijete ve svém díle slova jako "šukat", "kouřit někomu ptáka" nebo alespoň poněkud fádnější "kurva" nebo "zasraný" (nejlépe společně s prvky z politického či soukromého života), zamyslete se, zda nejste prudérní. Tato krátká úvaha mě dovádí ke vzpomínce na inscenaci Mahenova divadla shakespearovské hry Mnoho povyku pro nic, kde rozverná Beatrice (česky Blažena) točí na své ruce měšcem s penězi a nemístně naráží na přirození Benedicka (čes. Beneš), kterého vlastně miluje, ale zároveň se s ním pořád špičkuje. Pravda, rozebereme-li jméno Bene-dick můžeme jej chápat mnoha způsoby, ale řekla bych, že právě snaha Mahenova divadla být "národní, moderní a kvalitní" lze možná chápat jako eufemismus za lidový, vulgární a masový. Každopádně však odpovídá poptávce, takže i nabídka je velká.

Druhá věc, která mě v souvislosti s kanadskou spisovatelkou napadla (a snad se mi podaří formulovat) je taková, že ani není důležité o čem píšete a jak kvalitní je vaše práce. Spíš je důležité odkud jste a jaké máte štěstí na vydavatele. Podobně píšící autorka ku příkladu z Keni by patrně neměla šanci vydat své povídky či cestovat do Evropy, aby je prezentovala na malém nevýznamném festivalu. Povídky od Sheily byly sice dobré a místy vtipné, ale nijak se vymykající normálu. Obecně lze možná proto říci, že důležitější než talent je disponovat vůlí něco napsat a snahou se prosadit.

Pro ty, kteří chtějí vidět záznam živě nebo v archívu již přeběhnuvších autorských čtení, nechť klikne zde. (Tedy až se jim to podaří zprovoznit ;-).