... a hon na zloděje

Poklidně si tak klábosím v čase poslední noční modlitby s mou spolubydlící a zvažuju, jestli již půjdu spát, když v tom na dveře buší jeden z mých svěřenců, že mu z pokoje někdo ukradl počítač.

Koukám na něj napůl pobaveně a napůl vážně, protože je to známý šprýmař a říkám si, proč má hloupé nápady takhle na večer. Když se ho opáčím, zda si ze mě dělá legraci, vážně zavrtí hlavou a mě nezbývá než jej následovat do jeho pokoje, abych se ujistila, že si legraci nedělá. Vydala jsem se dolů na recepci zjistit, zda paní recepční neviděla někoho podezřelého vynášejícího notebook nebo batoh. Paní byla celá neochotná a tvrdila, že neviděla nikoho a to tam seděla celou dobu (během večera se její výpověď několikrát změnila, až jsme se nakonec dozvěděli, že šla v tu dobu, kdy se počítač ztratil, něco řešit do jiného patra). Když jsem ji požádala, ať zavolá policii, odmítla, že to je moje starost, že si tam mám zavolat já, protože s tím nechce mít nic společného. Hodná zodpovědná paní. Pak měla plnou pusu řečí o tom, jak je z toho celá nešťastná, že se jí už během týdne ztratil klíč a teď ještě tohle... Necítím se úplně bezpečně se 70letou podřimující dračicí v noci dole na recepci, která nekontroluje, kdo jí do budovy vchází a odchází. Po včerejší příhodě je mi však navíc ještě jasné, že s problémy se můžu obrátit tak leda na akvarijní rybky.

Policii jsem tedy zavolala, strávila pak v pravém policejním hnízdě s celami dvě hodiny sepisováním protokolu o krádeži, které naštěstí ulehčil vtipkující policista. Ráno mě ženština z vedení kolejí a další vrátná důležitě poučily o mé povinnosti a zodpovědnosti připomínat studentům, že si mají dávat pozor na své cenné věci za každých okolností a nenechávat přivřené dveře bez dohledu ani na minutku. Poté se odpoklonkovaly do neznáma řešit další pracovní povinnosti.