V Antalyi je teplo....

Jak jsem smutnila v minulých příspěvcích, tak tento týden nadešel onen tristní byť očekávaný týden, kdy se domů vracela Jessica. Protože minulý týden na návštěvu přijeli její sestra a bratr, rozhodli jsme se, že ve středu vyrazíme do Antalye z ryze turistických důvodů a pak Jessicu se sourozenci Zeliha a já vyprovodíme na letiště...

Ve středu odpoledne jsme se proto vydali autobusem do zhruba 120 km vzdálené Antalye. Cesta trvala přesně dvě hodiny - řidič se nezpozdil ani o minutu. Antalya nás přivítala za soumraku, ale teplotní rozdíl byl znatelný. Při vystupování z autobusu jsem se intuitivně schoulila, protože jsem čekala nápor studeného vzduchu, ale čekalo mě milé překvapení.. v Antalyi bylo asi o sedm stupňů více než v Ispartě. Rodiče od Zelihy nás přívětivě přivítali a maminka připravila hostinu na uvítanou. Po hostině jsme se vydali na noční prohlídku města. Zastavili jsme se u malého amfiteátru u moře, kde jsme každý svým dílem přispěli k pobavení ostatních. Jules (bratr Jessicy) se snažil zarecitovat pár Shakespearových sonetů; Jess a její sestra Liz parodovaly jejich dědečka v typickém středobritském akcentu, já a Zeliha jsme zatancovaly tradiční turecké tance (do kterých mě asi dvě minuty před našim "vystoupením" Zeliha zasvětila). Směle jsme pokračovali dál přes přístav a zastavovali na místech s vyhlídkou na moře.

Po návratu nás maminka opět přivítala menší hostinou (tentokrát jen o dvou chodech). Je až neuvěřitelné, jak laskavě se o nás starala.. Bohužel pro mě to mělo i stinné stránky, protože jídlo o několika chodech se servírovalo asi každé tři hodiny, na což nejsem zvyklá (o své studentské stravě o chlebu a vodě.. dobrá, to trochu přeháním). Proto se obávám, že jsem maminku urazila, když jsem si nevzala před dnešní cestou nabízený dezert v podobě dýně s ořechy a kokosem...