20. 01 2008 | 23.42
Poslední den v Turecku
Dnešní den utekl velice rychle, ani jsem nestihla zaznamenat, co jsem všechno dělala. Od rána jsem nervózně očekávala Osmana, který slíbil, že mě doveze na letiště. Pět minut před jeho předpokládaným příjezdem nicméně přišla zpráva, že bude mít půlhodinové zpoždění. Stejná zpráva přišla ještě jednou o dalších patnáct minut později.
Osman se chtěl přesvědčit o funkčnosti svého auta před naší velkou cestou do Antalye, která je cca 120 km vzdálená od Isparty. Jasně, proč něco nekontrolovat, ale proč v den mého odjezdu? Pomalu jsem začala panikařit a v duchu si vyčítat, že jsem se na někoho spolehla, a že jsem raději nejela autobusem. Osman nakonec přijel a za mávání mých tureckých spolubydlících jsme vyjeli. Cesta probíhala moc příjemně, svítilo slunce. Měla jsem spíš pocit, že jedu na výlet než domů po 5 měsíčním pobytu. Poslouchali jsme českou a tureckou hudbu a do toho zpívali.
Vše proběhlo neuvěřitelně snadně. Letišťátko v Antalyi je velice přehledné a zaměstnanci pracovali rychle, takže šlo vše jako po másle. S Osmanem jsme se dojemně rozloučili a já jen čekala dvě hodiny v letištní hale na své letadlo vedle nepříjemných Němců, kteří očividně zatrpkli vůči životu. Jejich nepříjemné pohledy a trpké odpovědi na prostou otázku, zda si můžu půjčit židli jakoby symbolicky ukončily pobyt zde v přátelském prostředí a přivítaly mě do reality - nepříjemný odjezd. Hlavně se neradujte a nesmějte, mohli byste někoho šokovat.
Šla jsem si sednout tedy na jiné místo, kde se korpulentní obarvená černovlasá Němka s rudými nehty a pěti zlatými prsteny potírala páchnoucím parfémem. Přejeme vám příjemný let.
Letadlo přistálo ve Vídni na letišti podle letového plánu, přesto jsme získali po přistání asi patnáctiminutové zpoždění, protože nám zaměstnanci letiště nestihli včas přichystat schody. Pak už jsem jen vyčkávala ve Vídni na autobus do Brna, a noční teplou nocí se rozloučila s Tureckem.