Někdy je zatraceně těžké nekřičet na partnera.... Když máte pocit, že vás neslyší, nebo slyšet nechce. Křik v takové chvíli určitě nepomáhá, ale ta zeď je tak obrovská a masivní, že máte pocit, že dvacet centimetrů představuje miliony světelných let, jak jste od sebe vzdáleni.

Přivádí mě to vždycky k pesimistickým závěrům – že v té iluzi, ve kterém žijeme a říkáme ji svět, jsme všichni sami. Pocit společnosti, která nás obklopuje, je falešný. V davu je člověk vždycky nejvíc sám. A když potřebujete porozumění nejvíce, nemůžete jej nikde najít. Svět je absurdní shluk paradoxů, nemyslíte?