Říkám si že je prosinec něčím významný, nebude to jenom datem kdy jsem se rozhodla registrovat, ale i tím co jsem v tomto měsíci ztratila a že toho nebylo málo. Prosinec byl měsíc, který v mém srdci zanechal doživotní rány, které se už nikdy nezahojí. A po prosinci bylo všechno horší a horší... Tohle období mě neustále dohání a já už nevím jak od toho všeho mám vlastně utéct. A tak si rok od roku opakuji, proč... utíkat? Bolesti nemohu utéct, stejně jako došlo to zjištění, že snažit se jí skrýt, vůbec nic neřeší. Nedokážu jí už ani přehlížet...

Kéž bych ti zase alespoň jednou mohla být nablízku.
Jenže nemůžu... jsi za mostem z okvětních lístků, přes které nemohu projít. 
Možná se na mě díváš z oblohy, nebo možná si mě už nepamatješ.

Říká se... že člověk je skutečně mrtvý až tehdy, když se na něj zapomene. Říká se toho opravdu mnoho...
A já...

Tahle slova nemám komu říct, komu je dát, pravidla jak obejít a před tebou se smát. 
Držet tě za ruku, koukat v dál, na dohled tvé srdce mít... kéž bych...
Kéž bych mohla poznat tě víc a strávit více času s laskavým srdcem tvým.
Poznat jaký člověk si byla a jakým mohla ještě jsi být.
Je těžké si přiznat že jsi pryč. Dvanáct let, skoro třináct... tolik bych toho chtěla říct. 
Mnoho slov, mnoho toho jest co stačili mi lidé říct, přesto netuším kde se pravda nachází.
A vzpomínky poslední co na tebe mám, z paměti mé odchází.
Zapomínám na tvou tvář, hlas a slova co říkávala jsi mi, když celý svět šel spát.
Život náš pospolu, těžký byl.
Omlouvám se, zda ti ten blázen jménem já přitížil.
Omlouvám se za to, že se vůbec... narodil.

Možná by ses smála, možná plakala nad tím jaký blázen se to ze mě stal.
Co jest smuten a ztrápen, co nic nemá a přesto by i to co nemá ti s láskou dal.
Poznat tě víc... jó to by si ten blázen přál.

Jen říct... že tě vždycky měl a bude mít rád.
Že tě vždy budu mít ráda.

S úctou, láskou a hrstí smutku,
Tvá dcera, které chybíš.
Ta holka, která ti důvodem k životu nebyla, ta co pláče každý prosinec, že dost dobrá nebyla.
Aby jsi to zvláda, nevzdala ... a všechno přežila. 



Vzpomínky bolí a nemít je s kým sdílet je těžké.
Nevědět o tobě nic a přesto vědět že jsi tu byla i když jenom krátce.
Chtěla bych víc vzpomínek mít, ty šťastné... které nemám. 
Věřím že možná tam někdě... jsi konečně šťastná, protože mě to nejde. 
Už skoro dvanáct let... nic se nezměnilo, pořád to nezvládám. 
Ztracená jsem a doufám, že se zase někdy, někde, kdoví kdy a kde opět shledáme.

V jednom jste si s tátou podobní... oba jste lháři a taky falešní. 
Oba dva jste mě nikdy nebrali vážně.
Nemilovali, neměli jste ani čas poznat jaká dooopravdy jsem.
A zamilovat si to co nosím uvnitř sebe... ne to jaká zvenčí jsem.