Jedna duše bloudí po světě,
pláče tiše a vůbec nekvete,
z očí padá mu tisíce hvězd,
podobu slz majíc, jako nejtajnější zvěst,
co vypráví se a přec nemusí pravdou být,
že onen ďábel umírá a nebo chce vlastně žít...

Klíč od srdce mu někdo vzal,
bolestí duševní mu srdce roztrhal,
Poslouchám tichý pláč,
co ve větru se ztrácí,
v bludném kruhu, se stále vrací a vrací,
A já ruku svou mu podat chtěla,
Ale místo toho jsem jen oněměla...

...Aby věděl že nemusí být na vše sám,
a přesto zůstal svého světa pán...