Byla to chyba? Nebo to snad takhle mělo být? Někdy nedokážu pochopit tomu, proč se tolik bráním pomoci. Mám strach, bojím se někomu svěřit se svým 'temným' já, doteď to byly jenom bohapustné urážky, narážky a výčitky, které mi všichni mí bližní vykládali. To skutečně nikdo nedokáže porozumět tomu zmatku uvnitř mě? Proč jevím se bláznem pro všechny, které mám tolik ráda? Ach... kéž by mě někdo pochopil. V mých slovech, je více než si kdo myslí, jenže nikdo to nevidí... Pro vás jsou to jenom hloupé věty, které nemají význam. Pro mě duševní záležitosti a můj život. Koneckonců, tak to má být...

Měla jsem svého anděla, ale zabila jsem ho, bezpodmínečně a hodně rychle, vlastně jsem ani nechtěla. Dalo by se to pokládat za omyl? Ne, věděla jsem že ho zabiji tím že přestanu bojovat, že se vzdám a teď cítím jeho krev stále na svých rukách, jako by krvácel někde tam nahoře, jako by se snažil bojovat proti mým slovům, proti mým činům, ale stejně ví že nemá šanci přežít, protože nemůže a já ho dusím čím dál více. Působím mu kruté utrpení a nekončící bolest, už je to dlouho, zdá se to jako věčnost... Vím že se mi snaží něco říci, snaží se křičet, ale já mu to nedovoluji, svazuji ho každým svým krokem. Už ani nemůže létat, házím na něj tisíce řetězů, bere na sebe tu tíhu kterou si způsobuji sama, je hloupý, snaží se o mě starat a ukázat mi správnou cestu i na úkor vlastního zániku. Ale já nechci být vyproštěna z této tmy, nechci se vzdát toho temného místa v mé hlavě, již příliš dlouho se znám se svými stíny, již příliš dlouho jsem v téhle nekončící samotě, je pro mě krásnější než svět tam venku, zajímavější... nekonečný. Dává mi všechno co potřebuji, ta samota už ke mě patří, stejně tak jako ta bolest, to osamění, bez toho všeho bych to nebyla já. A tak s poslední slzou trhám andělská křídla a ukazuji mu jak krutý je tenhle svět, jak zlý jsou lidé, jak se dobro obrací ve zlo a on mé rány přijímá, dávno ví že musí zahynout. A tak umírá a jeho krev se mísí s tou mou. Nemáš právo, dále v mém světě žít.