...tam na na konci všech konců, leží jedna malá holka.
Dávno nepláče, protože její slzy byly zbytečné, i když plakala pro celý svět, nikdo tu pro ni nebyl.
Dávno se nesměje, jelikož smích už nebyl dostatečným lékem k tomu aby zahnala bolest co jí způsobili.
Dávno nevidí protože oslepla ze všech těch falešných tváří.
Dávno neslyší, protože ohluchla ze všech těch lží co jí každý do života dal.
Dávno nemluví, neboť oněměla pod tíhou narážek a slov které ji každý vrýval do srdce.
Dávno nechodí, protože vždy když se rozhodla postavit a šla dál, někdo jí zlámal nohy.
Dávno nevěří, neboť důvěry její jen snadno každý kdo mohl se pokusil hned využít.
Dávno necítí, protože jedině bezcitnost ji dokázala ochránit před všemi špatnými lidmi.
Dávno nevnímá, protože snít ve svém vlastním světě pro ní bylo mnohem přijatelnější než skutečnost.
Dávno nežije, protože smrt pro ni byla vysvobozením z této bezmoci, z této noční můry.
Stejně tak jako byl její život osamělý, byla i její smrt. Jen protože si ji lidé nevážili, kéž bych ji mohla zachránit a ukázat ji, že by se přeci našel někdo, kdo by jí měl rád...