Možná že tahle báseň souvisí i s mou netovou přezdívkou.. Havran je anglicky Raven. Ale já nejsem stvoření pekelné, za které je pták považován zde, a totéž popírám i u těchto milých, možná jen trochu zlověstně působících ptáčcích.

Je to prostě dokonalé.. Zamilovala jsem si tuhle báseň na první přečtení. Skutečné umění. Oslňuje mě to.

Na adresu známého autora, pana Poea, stačí říct jediné slovo: génius!

V půlnoci kdys v soumrak čirý
chorý bděl jsem sám a sirý,
nad věd zapomenutých svazky
starými jsem skláněl líc -
Skoro schvátilo mne spaní,
an ruch lehký znenadání
ozval se jak zaklepání
na mé dveře - a zas nic.
"Návštěva to," pravím k sobě,
"klepá na dveře, víc nic -
pouze to a pranic víc."

Jasně pamět má mi praví:
Prosinec byl mrzavý, tmavý,
mroucích uhlů reflex žhavý
odrážel se od dlaždic.
Toužil jsem po kuropění,
marně hledal těchy v čtení,
na Lenoru zapomnění,
andělů již na tisíc
zářnou děvu "Leonora."
andělů zve na tisíc -
Zde již nemá jména víc.

Purpurné se clony hnuly,
hedvábem svým zavzdychnuly,
plní se a vlní mysl
bázně také neznajíc;
takže srdce si dodávám:
"Návštěva," si předříkávám,
"o vstup žádá," - v ústret vstávám -
"bloudí u mých okenic, -
návštěva . . ." - si předříkávám -
"ždá vchod u mých okenic, -
to je to - a pranic víc."

Nabyla má duše síly,
neváhal jsem ani chvíli:
"Pane," děl jsem, "nebo paní,
nemyslete na to víc;
pravda jest, mne zmohlo spaní,
neslyšel jsem znenadání
vaše lehké zaklepání
na své dveře, věřte, víc
nebyl jist jsem, že vás slyším -"
Otevru své dveře - nic -
Venku tma a pranic víc.

Dlouho do tmy patřím snivý,
stojím, duše má se diví,
v strachu sny si, jaké nikdo
neměl ještě, spřádajíc.
Ticho kolem nezrušeno;
leč v tom tichu jedno jméno,
"Leonora." vysloveno
šeptem znělo a víc nic.
Já je šeptal:"Leonoro!"
echem znělo zmírajíc -
Pouze to a pranic víc.

Nazpět v komatu se vracím,
žhavou duší v sny se ztrácím,
zas to slyším zaklepání
hlasněji než dřív a víc.
"Jistě," pravím, "jistě kdosi
klepá v okně, o vstup prosí,
podívám se na to, cosi
straší u mých okenic -
Ticho, srdce! Vyšetřit chci
taj ten u svých okenic. -
To je vítr a nic víc."

Otevru své okno rázem,
vířivým tu letem na zem
snesl se a kráčí Havran
statný, jakých není víc;
nevšim si mne trochu ani,
nestanul, dál bez váhání
kráčel, jako pán či paní,
tak měl přitom vážnou líc.
Nad Pallady vletěl sochu
nad dveřmi, měl vážnou líc -
Vzletěl, used, a nic víc.

Ebenový pták ten v zjevu
obřadném tak, v přísném hněvu
do úsměvu trochu zjasnil
moji truchlou, smutnou líc.
"Ač máš chochol ostříhaný,"
děl jsem, "nejsi sketa planý,
stará šelmo z Noci brány
břehem jejím těkajíc,
rci své panské jméno v Pekle
břehy Pluta těkajíc!"
Na to Havran: "Nikdy víc!"

S žasem na toho zřím ptáka,
nemehlo, jak jasně kdáká,
ač z té jeho odpovědi
nemoh jsem si vybrat nic. -
Však to dlužno uvážiti,
zřídka se to stane v žití,
ptáka že je možno zříti,
jenž by sletěl z okenic,
ptáka nebo zvíře, které
na sochu si sedajíc
zvalo by se: "Nikdy víc!"

Pták na klidné soše seděl,
pouze jedno slovo věděl,
jeho duše v něm jen byla
jiné řeči neznajíc.
Neřek více slovo jiné,
nezčeřil své peří stinné,
až já zavzdychal: "Tak vše mine -
druhů měl jsem na tisíc,
i ten zítra opustí mne
Nadějí jak na tisíc."
A pták pravil: "Nikdy víc!"

Vhodnou řečí tou když zrušil
kolem ticho, já jsem tušil:
Bohatství to jeho celé,
neví chudák dál již nic;
jistě stihla jeho pána
Osudu za ranou rána,
takže duše jeho štvána,
v refrén jeden zoufajíc
pohřbila svou všecku Naděj,
v truchlý refrén zoufajíc,
v refrén: "Nikdy, nikdy víc!"

Posud Havran ve svém zjevu
žal můj měnil do úsměvu,
lenošku teď posunul jsem
k dveřím, k soše, jemu v líc;
zvolna klesám do sametu,
duma dumu stíhá v letu,
v myšlenkách mi sjede z retů:
"Šelma ta, zlo zvěstujíc,
co chce příšerná a šerá
šelma ta zlo zvěstujíc,
krákající: "Nikdy víc!.""

V domněnky jsem upad zcela,
duše má se zamlčela,
zřítelnice ptáka zřela
v srdce moje hárajíc;
zvědět víc má chuť se nesla,
skráň má pohodlně klesla
v měkký samet mého křesla,
lampy žár kam šlehajíc,
fialový samet křesla
osvítila šlehajíc,
kam nesedne Ona víc!

Ve vzduchu se vůně chvěla,
jak by z kaditelnic spěla
Serafů, jichž kroků echo
jizbou znělo zmírajíc.
"Bídný!" křiknu, "v tvoji těchu
anděly Bůh seslal v spěchu,
by tvá duše v moři vzdechů
nepenthes to lokajíc
na Lenoru zapomněla
sladký mok ten lokajíc"
Na to Havran: "Nikdy víc!"

"Proroku!" dím, "čárných zraků! -
Věštče, ďáble nebo ptáku! -
Satan slal tě, či Bouř z mraků
štvala tě se vztekajíc
bídného, však duše chladné,
v okouzlené kraje zrádné,
k tomu krbu, Strach kde vládne,
rci mi pravdu a nic víc -
Jest v Gilead balzám těchy? -
Rci - jen to rci a víc nic!"
Načež Havran: "Nikdy víc!"

"Proroku!" dím, "čárných zraků! -
Věštče, ďáble nebo ptáku!
Pro Nebe i Boha prosím,
jejž i ty ctíš - těkajíc
duše mořem trudů, hněvu,
zda obejme zářnou děvu,
v Ráji ,Lenorou. již v zpěvu
andělů zve na tisíc? -
Zářící tu krásnou děvu
zdali uzřím lící v líc?"
Na to Havran: "Nikdy víc!"

"Vari! slovem tímto z prahu,
ptáku, ďáble, starý vrahu,
v Peklo zpět neb v bouř, jež hnala
sem tě do mých okenic;
ani pera nenech tady,
ani slova z lži své, zrady,
v samotě mé beze vnady
nech mne, opusť sochy líc!
Přestaň rvát mi srdce, šelmo,
kliď se z dveří prchajíc!"
Načež Havran: "Nikdy víc!"

A tak Havran neslét, sedí,
stále sedí, na mne hledí,
Pallady dál sochy bílé
černým křídlem cloní líc;
jeho očí zář mne svírá,
takto snící démon zírá,
lampy zář jej obestírá,
jeho stín kol vrhajíc,
a má duše z toho stínu
nevzchopí se zoufajíc,
nevzchopí se - nikdy víc!