20. 04 2009 | 22.19
Karel Jaromír Erben.. Dnes večer už podruhé.
Tahle básnička ve mně vzbuzuje radost.. Chce se mi najednou plesat jako ty děti, bezdůvodně.
Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledali.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jimž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
kvítek v němž majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly.-
Mateřídouško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti,
natrhal jsem tě na dávné mohyle-
komu mám tebe přinésti?
Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!