Přezdívka: Lilly

Věk:  15 let (20.10.)

Její vzhled: Jsem vyšší štíhlá dívka s hnědými delšími vlasy a hnědýma očima.

Povahově je: Jsem spíš takový typ člověka, co dodržuje pravidla, ale má rád adrenalin. Jsem člověk, co si potrpí na gramatiku a když nějakou vidím, hned musím dotyčného upozornit, za což mě někteří odsuzují. Někdy mám své dny, kdy mám špatnou náladu, takže jsem taková nepříjemná a chci být jen sama s koňmi. Bohudík těch dní je málo. Jinak jsem veselý člověk, co bere věci s legrací a dokáže si ze sebe udělat srandu.

Historie postavy: Jednoho pošmurného čtvrtečního rána se v malé vesnici narodila holčička, která dostala jméno Lilly. Už od mala jsem byla velmi energetické děvče. Rodiče byli velmi zaneprázdnění prací, tak jsem byla už od útlého věku osamostatnělé dítě. Když mi bylo 8 let, jela jsem úzkou písečnou cestou domů ze školy na kole. Uslyšela jsem podivné šustění v křoví, ze kterého skoro okamžitě vyběhl malý zajíc. Vběhl mi do cesty, tak jsem trhla řídítky a vjela prudší strání dolů. Vstala jsem a všimla jsem si, že jsem celá od bahna. No, mamka asi radost mít nebude.. Až teď jsem si uvědomila, kde jsem se to vlastně ocitla. Stála jsem před dřevěnou ohradou, za kterou se pásly desítky koní. Jeden z nich nastražil uši a rychlým krokem se vydal za mnou. Byla jsem v šoku, protože ten kůň byl 10x vyšší než já a určitě i mnohonásobně těžší. Pomalu ke mě natáhl jeho silný krk a opatrně si mě očichával. Stála jsem jako přikovaná. Bála jsem se, že by mě mohl kousnout nebo mi něco udělat. Se strachem jsem zvedla ruku a pohladila ho po čumáku. Koník měl stále nastražené uši a svýma roztomilýma očima se na mě díval. A tak se stalo to, co jsem moc ráda, že se stalo - zamilovala jsem si koně. Zvedla jsem kolo, nasedla na něj a pokračovala po cestě domů. Doma jsem mamce vyprávěla můj dnešní zážitek. Zajímavé je to, že moje mamka taky jezdila na koních a dokonce se zúčastnila i několika závodů. Mamka se rozhodla, že mě přihlásí do té stáje, na kterou jsem narazila. S trenérem byla velmi příjemná domluva a na příští týden v úterý jsem měla domluvenou první lekci. Došla jsem tam pěšky, protože to bylo nedaleko od mého domu. Trenér mě zavedl do stájí, kde jsem si odložila věci. Poté mi vysvětlil pár věcí okolo koní. Jak se k nim mám chovat a nějaká pravidla, která zde platí. Vydali jsme se do výběhu pro koně, s kterým bude probíhat moje dnešní lekce. Čirou náhodou to byl ten samý kůň, kterého jsem si hladila, když jsem spadla z té stráně. Trenér mi vysvětlil, že se ten kůň jmenuje Courageous, což znamená anglicky statečný. Zajímavé, ale i složité jméno. Budu mu říkat Corin. Je to kratší a roztomilejší. Corin měl rezatou barvu a bílý puntík na čele. Pomalu jsem se k němu přiblížila a pohladila ho po hlavě. Vodítko jsem připnula do kroužku na ohlávce a vydala se s trenérem směrem ke stájím. Corinův box se nacházel více vzadu. Dovedla jsem ho tam a vydala se pro zbytek věcí. Společně s trenérem se mi ho podařilo vyčistit a nasedlat a já už byla připravená si poprvé v životě sednout do koňského sedla. Trenér dovedl Corina do velké haly a do kroužku udidla mu připl dlouhou lonž. Vysvětlil mi, že na koně se nasedá tím způsobem, že k němu přijdu z levé strany, dám si levou nohu do třmenu a vyšvihnu se nahoru. Přikývla jsem a pokusila se řídit jeho pokyny. Po pár minutách se mi to podařilo a já se cítila úžasně. Ten pohled byl úžasný. Celá lekce probíhala celkem v klidu, až na pár chvil, kdy jsem se bála, že skončím na zemi. Corina jsem dovedla do jeho boxu a tam ho s trenérovou pomocí odsedlala. Pak jsem zaplatila, rozloučila se a vydala se domů. Doma ze mě byla mamka nadšená. Takhle jsem do té stáje docházela do svých 11-ti let. Jezdila jsem tam povětšinou Corina, se kterým jsme si podle mě udělali krásný vztah. Skočili jsme si i pár centimetrů, což pro mě bylo naprosto skvělé. Pak se ale stalo to, co mi dosavadně změnilo život. Když jsem tam jednoho dne přijela, trenér mi řekl, že přestává mít peníze na koně a za chvíli je nebude moct čím uživit. Jediné možné řešení bylo rozprodat všechny koně a skončit s provozem jezdeckého klubu. Tato zpráva mě bodla u srdce. Šla jsem směrem k boxu Corina. Tam jsem si sedla do měkké slámy a polemizovala nad tím vším. Proč? Proč se to muselo stát zrovna tady? Budu se muset rozloučit s Corinem, se všemi koňmi.. Ne, to nemůže být pravda. Bohužel já jako ještě malé dítě s tím nemůžu nic udělat.. Ten den, kdy jsem už byla doma. Jsem mamku přemlouvala, zda bychom si nemohli vzít Coriho k sobě. Máme docela velkou zahradu a nějaký ten přístřešek by se postavil. Bohužel jak to tak bývá, nemáme na nějakého koně peníze.. Jak plynul čas, trenér rozprodal téměř všechny koně. Až na pár z nich, mezi kterými byl i Cori. Mamku jsem se stále pokoušela přemluvit. Trenér i nabídl, že by nám ho prodal levněji. Ale ani my bychom koně neuživili.. A tak jsem si uvědomila, že se budu muset rozloučit s koněm svého života. S koněm, který mě naučil jak být trpělivý člověk, vše co se týká ježdění a co je to pravá láska ke koním.. V den, kdy si pro Corina měl přijet nový majitel jsem měla celý den špatný. Neměla jsem na nikoho náladu a jen seděla v sedlovně a brečela. Na dvoře zastavilo šedivé auto a já se šla naposledy podívat na Corina. Objala jsem ho kolem krku a doufala v to, že tato chvíle nikdy neskončí. Uslyšela jsem odkašlání nějaké holčiny. S ubrečenou tváří jsem se na ní podívala a spatřila jsem něco, co jsem absolutně nečekala. Stála tam moje sestřenice, kterou jsem několik let neviděla. Poznala jsem jí podle jejích vlasů a očí. Jinak byla celá jiná. Objala jsem ji a vyptávala se na to, co tu dělá. Ona říkala, že si sem přijeli pro nového koně. Pro toho koně, kterého jsem zrovna před malou chvílí objala. Celý můj svět se najednou rozzářil štěstím. Vše o Corim jsem jí vysvětlila a byla jsem příšerně ráda, že koně mého života si koupí moje sestřenice. Budu ho moct prý kdykoliv navštívit. O Corina jsem se chodila starat párkrát do týdne a byla jsem moc spokojená. Byla jsem strašně ráda za to, co mám. Jednoho rána jsem projížděla internet a narazila na jeden příspěvek. Stáj Reanimatio hledá nové členy. Chceš se stát jedním z nich? Vyplň dotazník a možná budeš dalším jezdcem našeho oddílu!Poctivě jsem si to celé přečetla. Nemuselo by to být špatné.. Šla jsem to ukázat mamce. Té se to moc zamlouvalo, hlavně, když to bylo asi o dvě zastávky autobusem dál. Zkusila jsem vyplnit dotazník a pevně jsem doufala v to, že mě tam vezmou. Po několika dnech mi přišel e-mail. V předmětu stálo: Přihlášení do Reanimatia. S napínavým pocitem jsem otevřela e-mail a začala číst..

Jezdecké zkušenosti: Mno.. nemůžu napsat, že bych jich měla mnoho, ale také jich nemám nejméně. Část z nich mám taky z knížek, kterých mám doma miliardu. Umím sama krokovat, klusat, cválat a skáču na velkém koni do 55 cm. Skákala jsem křížky, kolmáky, menší oxery a jednou i menší vějíř.

 Parkur

_{^{Kůň, o kterého se starám:} Mercya}