Dlouhá léta jsem si z nevysvětlitelných důvodů myslela, že Holašovice jsou někde směrem na Hlubokou. Nejsou. Jsou na západ od nás (takže spíš směrem na Prachatice a Šumavu) a měla jsem tu čest poznat onen rozdíl na vlastní šlapky :o).  

S myšlenkou udělat si výlet do této vsi zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO, kterou máme de facto za humny, jsem si pohrávala už léta, ale protože se mi nedařilo najít na výlet parťáka (a nelákaly mě zase až tak moc), došlo na realizaci až letos, kdy jsem se zocelila na kole natolik, že když jsem zjistila, že do Holašovic vede cyklostezka a je to ode mě nějakých 15 km, připadalo mi to jako skvělý nápad (vždyť 10 km na Hlubokou jezdím jako nic a zvládla jsem i 20 km vzdálený Purkarec :o). Tudíž v neděli 4. července 2021, kdy vypadala předpověď počasí alespoň na dopoledne slibně a prorokovala sluníčko, jsem sedla na kolo a v sedm ráno (v létě, kdy je brzy světlo, mi dřívější vstávání nedělá potíže) vyrazila směr Holašovice.   

Velice brzy jsem zjistila, jak jsem vlastně z cyklostezky na Hlubokou rozmazlená, protože zaprvé kus cesty mě cyklostezka hnala de facto po silnici (ano, i takové cyklostezky jsou), ale naštěstí v neděli takhle brzy ráno nebyl skoro žádný provoz, takže v tomhle ohledu to bylo v pohodě, jenže zadruhé vedla cesta vlastně pořád do mírného kopce, což byl celkem mordor (docela dlouho jsem dumala, jestli nemám něco s kolem, když tak šlapu a skoro to nejede, že bych vypadla z kondice jsem si odmítala připustit :o). Poměrně záhy se tak mé prvotní nadšení přetavilo v otrávenost, a to jednak z počasí, protože navzdory předpovědi bylo nebe od obzoru k obzoru zamračené, a jednak se začínala projevovat únava ze šlapání a já postupně nejdřív v duchu a následně i mumláním pod vousy proklínala veškerá nenápadná táhlá stoupání i očividné kopce a říkala jsem si, že tuhle výpravu si asi víckrát nezopakuju. Jediné, co mi trochu udržovalo morálku a zlepšovalo náladu, byla náhodná setkání s divou zvěří. Srnka na louce u Jednot přede mnou dokonce nejdřív ani neutíkala, až jsem zastavila a zamířila na ni telefonem, tak se teprve dala na úprk, ale jen kousek a pak mě zase zkoumala pohledem. Až jsem si říkala, že přece nejsem venku tak brzy a že by už možná měli spát nebo být zalezlí někde v lese, ne? Kousek před cílem pak ještě hopkal v poli zajíc :o)

   

Vlevo strašidelný Branišovský les (těch šlápot jsem si všimla až teď) a vpravo louka se srnkou :o)

Jinak cesta vedla (jak už jsem psala) v prvním úseku po silnici přes Branišov, kde je taky pár moc hezkých starých stavení, potom odbočí na menší tankodrom (neboli de facto polní cestu samý výmol a samý kámen) do osady Jednoty, kde je moc pěkně zrekonstruovaná stodola u historického statku, a pak už naštěstí zase navazovala slušně asfaltovaná cyklostezka do Křenovic, kde jsem u jakéhosi zemědělského družstva či sběrných surovin nebo co to vlastně bylo zahlédla dokonce i tank – nejdřív jen periferním viděním, které mě přimělo zastavit a kousek se vrátit, abych se přesvědčila, jestli mě nešálí zrak :o). Mimochodem dvojice hlídacích vlčáků, které jsem svým návratem vzburcovala, mi pak na rozloučenou ani neštěkla, když jsem je při odjezdu chválila za to, jak hlídají a že na mě celou dobu výhružně blafali (asi byli rádi, že se mě zbaví a budou si moct jít ještě zchrupnout :o). Načež přišly lesy a kopce a cesta tak úzká, že když jsem na ní potkala auto, málem jsem musela odskočit do příkopu, aby mě nepřejelo.

   

Tank střežený psy a vpravo za rybníkem vesnička Čakov s výraznou kostelní věží

  

Jo, ať žije cyklostezka v šířce jednoho auta (vpravo :o)

Každopádně to dlouho vypadalo, že snad do těch Holašovic ani nedojedu, jak se ta cesta hrozně vlekla, a i když jsem měla na pomoc Apolenu (neboli mobilní aplikaci Mapy od Seznamu), po chvíli už jsem to její "Pokračujte dva kilometry" nesnášela, protože to byly POŘÁD dva kilometry a cíl cesty se zdál v nekonečnu. To už jsem na tom byla tak špatně, že jsem (málem) pěstí hrozila do nebe, ať už se kouká to počasí konečně umoudřit a až dorazím na místo, ať kouká vylézt sluníčko (dokonce jsem smlouvala, že jestli to sluníčko nevyleze, tak se na to vykašlu a dál nešlapu :o), protože stejně bylo dusno, až se ze mě pot jen lil, ale se sluníčkem by byly mnohem hezčí fotky. Načež jsem se hryzla a řekla si, že když budu šlapat dostatečně dlouho a dál a dál, nakonec do těch zpropadených Holašovic dorazit musím!

   

  

Vpravo "tvůrčí dílna", kde asi vznikají všechny ty kameny

  

A taky jsem tam opravdu dorazila :o). Nejdřív ze všeho jsem se zajela podívat na konec vsi, kde mělo být jakési místní Stonehenge. Tam jsem však zjistila, že je to na soukromém pozemku, kam vybírají vstupné a že jsou to de facto jen na louce rozmístěné kameny, které mi přišlo, že rozhodně nemají žádnou magickou či jakoukoli atmosféru, prostě jen někdo místní využívá proslulosti zdejší vsi a vydělává prachy, asi jako byste si na svou louku postavili pár šutrů a dělali z toho bůhvíjakou atrakci :o(

  

Náves z levé a pravé strany, uprostřed je zelená plocha s nejstaršíí budovou Kovárny :o)

   

První zmínka o holašovické Kovárně pochází už z roku 1713, její současná podoba je z roku 1841

   

Jako každá správná jihočeská vesnice mají i Holašovice rybník a na něm vodníka :o)

Nicméně vesnička jako taková, tedy samotné Holašovice, je moc pěkná a všechny domy jsou příkladně udržované a některé z nich opravdu hezké (některé trochu hyzdily cirkusově výrazná vrata, například fialově pruhovaná :o). Většina jich pochází z poloviny 19. století a snad každý dům na návsi má před sebou kouzelnou dřevěnou pumpu ke studni – ty se mi moc líbily a u Kovárny uprostřed, protože je obecní, jsem neodolala a zkusila si i párkrát zapumpovat, ale vody jsem se bohužel nedočkala. Prošla jsem si celou náves s tím, že počkám do devíti hodin, až otevře infocentrum, abych mohla koupit a rozeslat pohledy, a světe div se při čekání a bloumání po návsi (včetně průzkumu zdejšího malého rybníčku s nezbytným vodníkem, protože co by to jinak bylo za jihočeskou vesnici, ne?) byly nakonec vyslyšeny i mé vroucí modlitby a vylezlo sluníčko, takže jsem pak fotila spoustu věcí znovu, protože ve sluníčku prostě vypadá všechno mnohem líp (navíc jsme měli v práci soutěž o nejhezčí fotky zrekonstruovaných památek a holešovická Kovárna a Kaplička byly zrovna mezi nimi, takže jsem chtěla mít extra malebné záběry čistě jen pro případ :o). Sluníčko mi notně zlepšilo náladu, takže jsem si celý výlet fakt užívala (nemluvě o tom, že v Holašovicích vládne příjemně pohodová atmosféra), kochala jsem se malebností zdejší návsi a fotila jako divá.

  

Vlevo dům z roku 1863, vpravo z roku 1859

  

Tohle bílomodré stavení vlevo z roku 1872 se mi líbilo asi nejvíc :o)

  

Vlevo dům z roku 1853, vpravo z roku 1848

U infocentra jsem musela před vchodem podrbat extra mazlivou kočku, která se tam vyvalovala na sluníčku a dožadovala se pohlazení hlasitým mňoukáním (trochu jako když se musí princ před vstupem do věže vypořádat s drakem) a hlazení pak kvitovala jakýmsi spokojeným mručením. Původně jsem plánovala odjíždět z Holašovic těsně po deváté, jakože koupím pohledy, napíšu je, hodím do schránky a pojedu, protože jsem byla domluvená s mamkou, že u ní uvařím oběd (ondrášky s bramborovou kaší; mrkvový salát jsem nastrouhala už v sobotu v podvečer :o), ale nakonec jsem se tam zasekla až skoro do desíti, kdy se tam začínali trousit další lidi, a byla jsem nadmíru spokojená a domů jsem odjížděla s úsměvem na rtech.

  

Tenhle dům vlevo je z roku 1878, vpravo stylový holubník aneb čím déle jsem v Holašovicích byla a mohla si všechno v klidu prohlédnout, tím větší poklady jsem objevovala:o)

  

Vlevo jedna z mnoha pump u domu z roku 1871 a vpravo asi nejvíc ozdobený dům z roku 1877

Zpáteční cesta pak byla z drtivé většiny alespoň z mírného kopce, takže mi úsměv na rtech vydržel a mimo jiné jsem se utvrdila v tom, jak záludná byla všechna ta nenápadná a mnohdy skoro nepostřehnutelná stoupání a že TO byl důvod, proč se mi tak špatně šlapalo a měla jsem pocit, že vypustím duši, protože v opačném směru to frčelo de facto samo, jen se mi prášilo od kol :o). Na trase jsem měla všehovšudy asi dva kopce, z toho jeden pořádný, se kterým jsem počítala, protože při cestě do Holašovic jsem z něj fičela dolů (a fakt si to po vší té dřině užívala :o), takže v opačném směru jsem ho vyšla pěšky, stejně jako ještě jedno strmější stoupání, kde jsem byla odhodlaná šetřit síly, nemluvě o tom, že po zkušenostech z předchozí cesty jsem si řekla, že si to radši vyjdu v klidu pěšky než frustrovaně šlapat do pedálů :o). Domů jsem tak dorazila zhruba za hodinku (cesta do Holašovic mi trvala asi hodinu a dvacet minut, ale přišla mi mnohem delší) a oběd u mamky jsem stíhala naprosto v pohodě :o)

   

Kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1755

  

V Holašovicích mají malebné (a nápadité) i lavičky :o)

Mám tyhle ranní či podvečerní "ukradené" výlety moc ráda, protože celý den je pak jakoby delší a stihnu toho zažít (a užít) neuvěřitelnou spoustu :o)

   

Zpáteční cesta a vpravo opět silueta Čakova, tentokrát zalitá sluncem :o)

  

  

Krásně zrekonstruovaná historická stodola a stavení z roku 1899 v Jednotách

  

Vlevo další stavení v "selském baroku" v Branišově, tentokrát z roku 1762