Samozřejmě jsem se v Itálii u moře neválela CELÝ červenec (bohužel :o(, ale i tak byl tenhle měsíc jednoznačně ve znamení naší dovolenkové dámské jízdy s mamkou, protože nejdřív jsem balila (resp. nestíhala balit :o), potom jsem si to užívala a poslední červencový týden jsem pro změnu vybalovala a prala to, co jsem si přivezla :o) 

Začátkem července jsem si ještě užila trochu té kultury na Múzách na vodě, které se letos opravdu vyvedly (proto to nestíhání :o), no a pak už jsme v pátek 7. července 2023 vyrážely směr jih. Nebudu vás unavovat detaily, ale neodpustím si pár bodů a zajímavostí, na které budu ráda vzpomínat a které prostě k letošní dovolené budou už neodmyslitelně patřit :o). Například velice milý fakt, že v hotelu Michelino v Bologni přibyly do již tak bohatého snídaňového bufetu (měli třeba i čerstvý ananas, mňam) malé balené a velmi křupavé bezlepkové toustíky a stejně tak v hotelu Friuli v Udine na zpáteční cestě měli pro změnu balené bezlepkové a velice chutné máslové či medové minisušenky, a co jsem zaslechla dělají i "soya capuccino", takže protože tam nemají ani zeleninu, řekla jsem si, že se příště prostě podřídím, vykašlu se na okoralý chleba a klidně si dám snídani na sladko :o). Nebo to, jak rychle a snadno jsme s mamkou zapluly do dovolenkové rutiny – prakticky už hned v sobotu odpoledne po příjezdu, protože sotva jsme vynosily tašky na pokoj, už jsme šlapaly k moři, a bylo to, jako bychom vlastně nikdy nedělaly nic jiného :o). Za zapamatování taky rozhodně stojí fakt, že celé ty dva týdny bylo pořád hezky a svítilo sluníčko a hlavně bylo klidné moře bez velkých vln, takže toho dost naplavala i mamka (o mně ani nemluvě, já se koupala a plavala opravdu každý den, dokonce i když jsme si zajely na trhy, stihla jsem po nich koupačku, prostě paráda :o)

   

  

  

  

Samozřejmě bylo taky dost velké horko, které překvapivě panovalo i u nás v Čechách, a v kombinaci s velkou vzdušnou vlhkostí jsme si trochu nedobrovolně dopřávaly každý podvečer menší saunu, protože jsme kolem sedmé vyrážely na hlavní ulici na zmrzlinu a na nákup prosciutta na další den, a pokaždé jsem byla do pár minut zpocená tak, že mi tekly čůrky po krku i po zádech... Jak by taky ne, když ještě v osm večer ukazoval venkovní teploměr u místní trafiky běžně kolem 34ºC! Ještě že jsme měly na apartmánu klimatizaci, bez té bychom tam tentokrát ty dva týdny asi těžko přežívaly. Kvůli teplotám jsme taky letos mívaly venku na terase pouze snídaně (tenhle rituál je jeden z mých vůbec nejoblíbenějších :o), i když to bylo částečně i kvůli tomu, že byla orientovaná na západ, takže na ni pražilo slunce prakticky celé odpoledne a nutno říct, že už někdy ve dvě byste si tam na dlažbě bez problémů usmažili vejce (ale zase tam hezky rychle schly osušky i jiné prádlo :o)

   

  

  

Ukázka z našeho jídelníčku a zásoby pro pitný režim :o)

  

  

    

Symbolem letošní dovolené v mé hlavě taky zůstane náš "apartmán na heslo", kde se třeba plotýnka v kuchyni po otočení čudlíkem občas nesepla, nebo vyhazovalo pojistky, když jste pustili myčku nádobí zároveň s pračkou (ale jinak byly tyhle spotřebiče na pokoji moc fajn a rozhodně si na jejich přítomnost nestěžuju :o), přičemž největším highlightem byl rozhodně nejmenší sprchový kout na světě – nebo já mu alespoň tak říkala, protože takhle malý jsem snad ještě neviděla – měl tak maximálně šedesát centimetrů na šedesát a fakt nevím, jak to pak dělají rozměrnější hosté, protože už já jsem tam měla problém se sehnout a umýt si třeba vlasy (aneb ať žije obtisknutá zadnice na skle :o). Podobně stísněná pak byla i garáž, kam majitel Sergio našťouchal šest aut a my pak měly s naším Tusconem docela problém se odtamtud dostat (dost to připomínalo ježka v kleci a chudák mamka se u toho desetiminutového otáčení a popojíždění o centimetry slušně zapotila). Ale to byla asi tak jediná negativa.

     

  

Přístav a centrum San Benedetta při návštěvě trhů

  

Místní trhy jsme letos navštívily jen dvakrát, a to přímo v centru našeho letoviska San Benedetto del Tronto, kde teda první pátek byly značně okleštěné, protože tam zároveň probíhaly ještě jakési farmářské trhy podle všeho s placeným vstupem a bůhvíčím ještě a byla kvůli nim uzavřená nejen příjezdová silnice, ale i část ulic, kde bývají normálně stánky (k tomu, jak jsme dokličkovaly centrem města plným jednosměrek na parkoviště v přístavu řeknu jen to, že to bylo malinko stresující, ale protože jsme se nevzdaly, nakonec jsme to zvládly :o), naštěstí další týden už bylo vše v normálu. Ale na další trhy do sousedních městeček jsme se tentokrát nevydaly, neb bylo opravdu hodně horko a prostě se nám nechtělo, nehledě na to, že nejhezčí věci co se dámského oblečení týče člověk stejně pořídí u pojízdných stánků přímo na pláži, kde jsem i letos solidně shopovala :o). Kromě dalších nových plavek jsem si třeba koupila jednu dlouhou košili do práce k legínám, šaty (taktéž do práce k legínám, byť soudě podle počasí u nás už je asi letos nevynosím, protože mají úzká ramínka), lněný overal s dlouhými nohavicemi, ale třeba i moc pěknou černou tuniku přes plavky z průsvitné krajky :o)

   

  

V prvním týdnu jsem taky přemluvila mamku k podvečerní návštěvě Muzea moře a amfor v přístavu v centru (to bylo ještě před tím, než mamku to horko tak zmáhalo, že už se pomalu těšila domů a skrečovala kvůli němu i jakékoli další trhy :o). Říkala jsem si, že bychom se potom mohly projít i večerním přístavem, ale nakonec jsme byly tak vařené, že jsme z muzea jely zase zpátky na apartmán :o). Jely jsme pro jistotu autobusem, protože jsme si nebyly jisté, jestli bychom v tuhle dobu našly parkovací místo, a i když bylo fakt horko, stejně jsem ráda, že jsme v muzeu byly.

   

  

  

  

  

Kdysi dávno jsme ho navštívily ještě i s taťkou, ale tehdy to bylo jen Muzeum moře, proto mě lákalo znovu, protože jsem byla zvědavá na ty amfory, a musím říct, že ty byly fakt nejlepší – nejvíc mě fascinovalo, jak byly některé obrostlé mušlemi a korály, a nechybělo ani srovnání nejrůznějších typů podle oblastí a období, včetně plastické mapy na podlaze jedné z místností :o)

   

  

Muzeum se vlastně skládalo ze čtyř samostatných expozic: historie regionu (tam byly krásné zbytky antických sloupů či soch a podobné archeologické věci, včetně jedné obrovské kamenné nádoby téměř přes celou místnost, do které by se vešlo dobrých deset lidí), muzeum amfor, muzeum rybolovu a jeho historie (to bylo trochu depresivní ve smyslu, jak je život na moři těžký) a muzeum mořských živočichů, které ale od naší poslední návštěvy doznalo značných změn – ubylo vitrín s lasturami, mušlemi a vycpanými rybami a přibylo všelijakých interaktivních prvků, nutno ale dodat, že na rozdíl od našich českých muzeí se tam pořád drží převažujícího množství vycpaných či jinak vypreparovaných exponátů (výjimkou byla snad jen plastová chobotnice s imitací "nazdobeného" příbytku).

   

  

  

  

Jak je vidět, užily jsem si dovolenou fakt plnými doušky (i když u té zpáteční cesty z muzea autobusem jsem si fakt chvíli dělala starosti, jestli vůbec pojede a nebudeme muset jít těch x kiláků pěšky :o), včetně třeba i toho, že jsme si v našem plážovém baru půjčily dvakrát šlapadlo a vyjely na hloubku za kamenné vlnolamy. Dokonce jsem se tam i vykoupala, protože široko daleko nebylo ani stopy po medúzách (jinak bych tam nevlezla), akorát pak ten výstup z vody zpátky na šlapadlo budu muset ještě potrénovat. Upřímně jsem ráda, že tam vlastně nikdo není, protože kdyby mě viděl, jak se neelegantně sápu ze schůdků na palubu, byl by to slušný trapas (představte si hodně neohrabaného tuleně, co se po kouscích sune na souš a u toho sebou značně mrská). Asi budu muset zapracovat na nějakém posilování rukou či co, abych se tam mohla příště nějak normálně (a nejlíp i s trochou elegance) vyšvihnout, aniž bych si odřela kolena či holeně či cokoli jiného :o). Jo a mimochodem po druhém takovém koupání mamka o kus dál zahlédla nejen velkou medúzu, ale dokonce i rejnoka, takže pak už by mě do vody nikdo nedostal ani heverem :o(. Naštěstí to bylo až poté, co mě mamka po koupání dovlekla do mělčích vod, abych mohla mnohem pohodlněji nastoupit zpět (a byť to nebylo úplně tak, že bych neplavala a nechala se jen táhnout, stejně mi to přišlo jaksi trapné a malinko potupné). Ale co si budeme povídat, na palubě je pak poměrně horko a moc nepomáhá ani polévání se vodou pomocí flaštičky od džusu z plážového baru, které praktikovala mamka (ta do vody nelezla ze šlapadla pro jistotu vůbec, protože měla strach, že by pak neměla sílu vylézt zpátky na palubu).

  

  

  

Jo a pro zajímavost – letos jsem z moře nelovila mušle (teda trochu jo, ale opravdu jen pár :o), ale dřevo! Před nějakou dobou jsem totiž četla knížku, kde mě zaujalo, že údajně dřevo vyplavené z moře hoří modře nebo nějak barevně (jakože ty soli tam a kdesi cosi), a hrozně mě to zaujalo a už tenkrát jsem si říkala, že kdyby se mi někde podařilo nějaké takovéhle dřevo vylovit, moc ráda bych na něm spáchala experiment, takže když jsem letos při plavání narazila na plovoucí větev (nutno dodat, že si nepamatuju, že bych kdy předtím na dovolené u moře na nějaké plovoucí dřevo narazila, tudíž asi vesmír nebo co :o), neodolala jsem a prostě si ji vylovila (a pak postupně ještě asi další čtyři podobné). A musím říct, že mamce tímto děkuji a obdivuju ji, že se ke mně nepřestala znát, když jsem tam takhle občas chodila po pláži s ulámanými větvemi, nosila je na lehátko pod slunečník a pak je poctivě sušila na terase :o). Teď už jen najít tu správnou příležitost na táborák, kam bych mohla své cenné úlovky přiložit :o)

   

Jedno ráno jsem se hecla a vyrazila i na východ slunce :o)

  

  

Liduprázdná pláž a klidné čisté moře má přeci jen něco do sebe :o)

  

Jinak jsem letos neposílala žádné pohlednice, protože mám pocit, že italská pošta je na tom s doručováním ještě mnohem hůř než ta naše česká (např. pohlednice, které jsem posílala vloni z Benátek vůbec nedorazily :o(, navíc pohlednic se San Benedettem del Trontem místní trafika zase tolik různých druhů nemá, takže je dost dobře možné, že bych posílala znovu tu stejnou (která by pak možná navíc ještě ani nedorazila), tudíž jsem se rozhodla využít eura efektivněji – na zmrzlinu :o) 

Každopádně nejvtipnější historku mám z posledního dne, tedy z pátku, kdy jsme se s mamkou odpoledne koupaly v moři. Nejdřív jsem já při cestě do vody (v Itálii je mělko, takže jdete vždycky kus pěšky, než se dá vůbec plavat) narazila na tonoucí kobylku, která byla chudák na hladině roztažená jak dlouhá tak široká (fakt normálně "na hvězdici"), jenže já se hmyzu bojím, tak jsem ji jen minula, ale nedalo mi to, a řekla jsem o ní mamce (vzhledem k tomu, že už během uplynulých čtrnácti dní zachraňovala dokonce i topící se včely, přišlo mi tohle jako bezpečnější varianta), a ta se pro ni vrátila a na ruce ji odnesla na pláž, kde ji odložila na záchranný člun (ironie, já vím, ale jako jeden z mála měl kromě plastových částí i konopné lano, které nebylo tak rozpálené, aby to milou zlatou kobylku usmažilo). Mimochodem hrozně vtipné mi přišlo, že jakmile mamka kobylku v dlani vycedila od vody, téměř okamžitě vyskočila na nožičky, jako by předtím neležela úplně mrtvá a natažená ve vodě, a našponovanými tykadly monitorovala cestu (a velice chytře nikam neseskočila :o) 

Jenže to zdaleka není všechno :o). O nějakou chvíli později, když jsme s mamkou už plavaly na hloubce, jsme narazily na další tonoucí kobylku (ta už teda neplavala naznak, ale snažila se o jakýs takýs styl :o), ovšem nastal problém, jak ji dopravit na souš a zároveň se přitom neutopit, páč k plavání potřebujeme obě ruce, a to neuhodnete, jaké řešení mamku napadlo! Vzala milou zlatou kobylku a posadila si ji na hlavu, resp. na culík :o). Ještě teď, když o tom píšu, tak se u toho nahlas řehtám, a řehtaly jsme se i my obě s mamkou cestou na mělčinu, přičemž mamka ode mě pořád požadovala vizuální kontrolu, co jí tam ta kobylka vyvádí :o). Tahle byla totiž poměrně akční (nebo na ní na vrcholu toho culíku foukalo, čert ví) a během naší cesty přelézala zleva doprava jako zkušený námořník rozhlížející se v dál (a taky lovila tykadlama a rozhodně nikam neseskočila :o). Jako tahle část úplně nebyla pro mě coby fobiotika na hmyz, zvlášť poté, co mamka přiznala, že tu kobylku CĺTĺ, jak jí tam v těch vlasech leze, ale tak dokud nechtěla, abych na kobylku sahala JÁ, bylo to vlastně cajk :o). Tolerovat jsem totiž ochotná tak maximálně berušky, čmeláky a motýly. Chvíli jsme pak s mamkou polemizovaly, jestli to byla kobylka nebo cikáda, které byly všude ve vnitrozemí slyšet z korun pinií neboli italských borovic, které mají obří šišky, a jak se tam v moři vůbec vzaly, jo a taky jsme si dělaly srandu, že doufáme, že to nebyla ta samá a neučí se plavat (to kvůli tomu vylepšenému stylu :o), protože až odjedeme, nebude ji mít kdo zachraňovat :o) 

Při zpáteční cestě domů jsem pak měla naplánovanou odbočku do městského státu San Marino, kam jsme i přes nekonečné množství semaforů na jinak rovné silnici (byly fakt snad co kilometr) nakonec dojely a šplhaly s autem do čím dál většího kopce, abychom pak zjistily, že ani na jednom ze tří parkovišť, která jsem měla vytipovaná dole u lanovky (že tam jako nebude tak narváno jako přímo na hlavním náměstí), nenašly ani jediné volné parkovací místo :o(. Otrávilo nás to natolik, že jsme se na celé zlaté San Marino vyprdly a vrátily se zpátky na trasu. Místo toho jsme si pak zase udělaly podvečerní procházku centrem Udine, kde jsem tentokrát překecala mamku i k tomu, aby se mnou vylezla nahoru na kopec k místnímu hradu (vloni mi to odmítla), odkud byl nádherný výhled do okolí (když jste ve městě, rozhodně vás nenapadne, že jsou vrcholky Alp tak blízko). Hrad jako takový moc výstavní není (nachází se v něm galerie), ale náměstí Piazza della Libertà s budovami ve stylu benátské renesance to bohatě vynahrazuje (miluju zdejší Loggii del Lionelo, která nezapře podobnost s Dóžecím palácem, i protější hodinovou věž, která vypadá, jako by ji z Benátek přímo ukradli :o)

   

Tohle je nejblíž, kam jsme se k historickému centru San Marina dostaly :o(

  

Nebe u Ferrary a Udine :o)

  

  

  

  

Na severu Itálie, u Ferrary nás taky cestou přímo na dálnici zastihla opravdu ošklivá bouřka s krupobitím, kdy jsme musely na chvíli úplně zastavit – zaprvé nebylo přes množství vody skoro vidět na cestu a zadruhé do toho občas padaly kroupy i o velikosti broskvové pecky :o(. Pak při druhé vlně se nám podařilo najít místo u krajnice dokonce i pod mostem, ale i tak jsme si odvezly několik důlků na kapotě :o(

   

Hrad v Udine a okolní rozhledy :o)

  

  

  

  

  

Jinak ale byla letošní dovolená opět plná pohody a odpočinku (v rámci odpoledního klidu jsem za ty dva týdny přečetla tři knížky, včetně repete Specialistky nebo nejnovějšího historického románu Františka Niedla, a večer jsme s mamkou koukaly na tabletu na seriál Noční agent :o), kdyby jen ta dovolená vždycky tak rychle neuběhla, nebo kdyby mohla trvat celý rok! Klidně bych byla ochotná udělat i ústupek a pracovat od moře na home office, ale hádám, že by si toho člověk potom tolik nevážil (upřímně jsem si vědoma, že moct vyrazit na dovolenou k moři je určitým způsobem privilegium, které si ne každý může dovolit, a jsem proto dvojnásob ráda, že se nám to letos s mamkou podařilo :o)

  

A obědy při zpáteční cestě? Bezlepkové sendviče na italské pumpě a v neděli kuřecí s rýží v rakouském Rosenbergu :o)

  

  

Mimochodem abych všechny letošní plážové nákupy odvezla, musela jsem si koupit i pár moc pěkných tašek :o)