Výlet do Telče s prohlídkou zdejšího zámku jsem mamce slíbila už letos počátkem léta, a protože sliby se mají plnit, nakonec jsme si udělaly moc pěknou dámskou jízdu v malebné Telči s ještě malebnějším zámkem :o). Nocleh jsem po minulé zkušenosti zamluvila raději jinde, a sice v hotelu Pangea kousíček od hráze rybníka, kde měl být dokonce hostům k dispozici vnitřní bazén (a taky parkování, ale to jsem po minulé návštěvě úplně neřešila, neb placené centrální parkoviště to jistilo – u hotelu byl nakonec jen malý uzavřený dvůr tak na tři auta :o). Nakonec teda z koupání v bazénu nic nebylo, protože recepční se nám hned při příjezdu omlouval, že bazén je špinavý a pán, který jim ho čistí, je na dovolené :o(. Horší pak byly i snídaně, kdy měli v tancích zkvašený džus, a na pokoji bylo opravdu hodně horko, protože tam celé odpoledne svítilo a nešlo to moc vyvětrat, ale jinak jsme to přežily a víkend si vlastně užily :o)

   

  

    

     

  

Zase jsem si dopřála onu výbornou bezlepkovou pizzu na náměstí a pak jsme nemarnily čas a vyrazily na prohlídku zámku (od letošního července byl totiž po opravě přístupný i hlavní okruh s renesančními sály). Zámek v Telči je opravdu krásný, takže se vůbec nedivím, že je od roku 1992 zapsaný (spolu s celým historickým centrem) na seznam památek UNESCO. Renesanční podoba zámku vznikla v polovině 16. století přestavbou gotického hradu Zachariášem z Hradce, kterému se zalíbila italská renesance při jeho účasti ve výpravě českých velmožů do Janova v roce 1551 a rozhodl se v tomhle stylu přebudovat své sídlo na reprezentativní palác (nákladnou přestavbu mohl financovat také díky svému sňatku s Kateřinou z Valdštejna a jejímu věnu v podobě stříbrných dolů).

  

  

  

   

Z hlavní prohlídkové trasy ta renesance doslova teče – počínaje bohatou výmalbou zdí v gotických místnostech s krásně klenutými stropy, dřevěnými kazetovými stropy, nábytkem a prostě celkovou atmosférou. Překrásná byla Klenotnice nebo Hodovní síň s klenbami v původní gotické části hradu, které byly dozdobené renesanční výmalbou.

     

  

  

  

  

A nádherný byl i Zlatý sál s bohatě zdobeným kazetovým stropem nebo podobně zdobený Modrý sál, který byl menší a visely v něm tapiserie, a hodně se mi líbil také Rytířský sál s brněním, krásnou bordurou u stropu a poněkud podivným "jelením" lustrem, kdy byl ke stropu de facto vzhůru nohama přilepený ležící jelen.

   

  

  

Během prohlídkové trasy jsme taky procházeli přes arkády, odkud byl krásný výhled jak do nádvoří, tak i do zahrad. To se mi moc líbilo.

   

  

  

  

No a protože jsme nebyly unavené, rozhodly jsme se to vzít komplet a koupily lístky ještě i na druhý prohlídkový okruh, který zahrnuje obytné místnosti posledních majitelů zámku Podstastzkých z Lichtenštejna, kteří vlastně do architektonické podoby zámku (stejně jako další majitelé, kterými byli Slavatové nebo Lichtenštejni z Kastelkornu) nijak nezasahovali, proto zůstal zachován ve své renesanční podobě, a věnovali se spíš zámeckému parku, kde nechali postavit empírový, resp. klasicistní skleník. Jinak zajímavostí je, že telčský zámek nikdy nebyl prodán a své majitele měnil výhradně prostřednictvím dědictví.

   

  

  

   

Soukromé pokoje a jejich vybavení odpovídají konci 19. století a počátku století dvacátého, takže nechyběla poměrně moderní koupelna s roztomile buclatými radiátory, rodinné portréty či podobizny předků, ale třeba i sbírka talířů tzv. delfské fajáns, kterým je věnován nejeden celý pokoj. Provázela nás poměrně letitá avšak sympatická paní průvodkyně, která si z dětství pamatovala poslední paní hraběnku Marii Markétu (roz. Kinskou), jež byla nadšenou sportovnkyní, bruslila na zdejším rybníku a hrála lední hokej, přičemž taky založila a sponzorovala zdejší hokejový tým (kromě toho prý také milovala automobily, které i řídila). Spolu s manželem Leopoldem IV. byli posledními majiteli telčského zámku, panství jim bylo po druhé světové válce zabaveno kvůli říšskému občanství.

   

  

    

  

  

Když jsme si prošmejdily zámek, usadily jsme se na hrázi rybníka a užívaly pohody a teplíčka :o). A po chvíli nám dokonce za zády v zámeckém parku začaly startovat horkovzdušné balóny, takže bylo opravdu na co koukat (a přiznám se, že jsem trochu litovala, že nejsme v některém z košů, protože Telč musí být ze shora s tím náměstíčkem, zámkem a rybníkem opravdu kouzelná).

   

   

  

  

Další den jsme se pak zajely podívat na zámek Žleby, který jsem už kdysi měla to štěstí navštívit, a protože je uvnitř hodně podobný zámku Hluboká, bylo mi jasné, že by se mamce taky líbil, a chtěla jsem jí ho "ukázat" :o). Jinak obědy další den jsme si dávaly už jinde než v pizzerii, protože přece jen spořádat na posezení celou pizzu je lehce nadlidský výkon a já se nechtěla celý víkend nezřízeně přežírat (nemluvě o tom, že by mi pak ta pizza přestala být vzácná). Našly jsme příjemnou restauraci U Zachariáše de facto hned za rohem ve stejném koutě náměstí, kde neměli problém s bezlepkovým jídlem, a tak jsem si pochutnala na kuřecích prsíčkách v bylinkové omáčce i lososovi, kterého mi další den ugrilovali i přesto, že v poledne z jídelního lístku běžně nevaří, ale protože ještě nebylo nijak plno, udělali pro mě výjimku :o)

   

  

  

  

   

Zbytek odpoledne jsme pak zase strávily couráním po historickém centru a vysedáváním na lavičkách v zámeckém parku nebo u rybníka (ostatně jako celý víkend) a prostě jsme jen tak relaxovaly a bylo nám dobře :o). Ani se nám pak nechtělo odjíždět, byť i zpáteční cestu jsme si ozvláštnily zastávkou v Českém Rudolci u tzv. malé Hluboké (teda kromě všemožných objížděk, ale to už je takový český letní kolorit :o)