Ano, přátelé, i v roce 2024 byla Rebarbora brázdit svahy v Železné Rudě :o). Letos byl však malinko komplikovanější odjezd, neb místo abych dorazila k Barjohovým ve středu večer a ve čtvrtek ráno jsme jely společně a bágly si nechaly odvézt na hotel svozem, musela jsem udělat výjimku a vyrazit ve čtvrtek ráno rovnou z domu s tím, že jsme se cestou potkaly s Barjohovými ve vlaku (což nakonec navzdory dvěma přestupům naštěstí klaplo a fakt jsme se potkaly, i když jsem z toho měla trochu nervy a v jednu chvíli jsem dokonce malinko panikařila, jestli mám vůbec platnou jízdenku, protože ačkoli jsem kupovala lístek přes České dráhy, kus cesty jsem se vezla s GW Train, kteří teda opět měli neskutečně milou paní průvodčí). Mimochodem hodně vtipná byla pak naše rozmluva ve vlaku, když jsme se konečně potkaly a náležitě přivítaly (kromě "short kingů" a "hrobařů" a dalších témat aneb ať žijí stále přetrvávající dojmy z filmu Saltburn :o), přišla řeč na to, jestli půjdeme na svah ještě ve čtvrtek odpoledne, nebo budeme jen relaxovat. Vzhledem k tomu, že jsme se nějak neměl nikdo k odpovědi, zavelela Iva k nestrannému hlasování s tím, že zavřeme oči, abychom se neovlivňovaly a příp. nestyděly, že se nám třeba nechce, tudíž si představte situaci, kdy mám zavřené oči a do toho Iva prohlašuje: "Takže, kdo chce jít dneska odpoledne lyžovat?", chvíli pauza a pak: "ŘĺKÁM, kdo CHCE jít dneska LYŽOVAT?!" :o). Nato už jsme všechny vyprskly smíchy, protože i přes zavřené oči bylo jasné, že se žádné z nás hned v den příjezdu úplně lyžovat nechtělo (evidentně jsem nebyla jediná, kdo nezvedl ruku :o).

Jinak trošku nervy jsem měla letos i z dalšího organizačního hlediska a dělala jsem si starosti, jak vlastně odnesu nahoru do toho krpálu k hotelu svůj těžký bágl a ještě k tomu na místě půjčované lyže a že to bude pěkná fuška a budu Barjohovic holky zdržovat a zatěžovat (doslova) svými proprietami, ale zasáhla prozřetelnost (a trochu i Starší, která objevila půjčovnu lyží v Rudě přímo na náměstí naproti hotelu, kde jsme si daly oběd, čímž jí tímto ještě jednou děkuji a chválím za geniální nápad :o) a shůry nám byl seslán anděl Ivy kamarád se svozovou dodávkou, který si s námi dal oběd a ochotně nám nabídl, ať si tam dáme věci (tedy bágl, včetně půjčených lyží, aleluja – mimochodem i letos mi v půjčovně vnutili hůlky, protože prý "bez hůlek to není lyžař", byť pak stejně celou dobu ležely ve skříňce, ach jo), a že nás nahoru klidně i odveze, ALELUJA! :o). Jediným nedostatkem tak byly mé málo pohotové reakce, které způsobily, že se Ivě podařilo zaplatit oběd dřív než mě (aneb naše stará dobrá kličkovaná s placením se nikdy neomrzí :o)

   

Upršený příjezd a oběd

Nahoře na Belvederu se pak zase sedělo a čekalo, až budou připravené pokoje, povídali jsme (mimo jiné jsme zjistili třeba i Staršinky rozsah farmakologických znalostí typu: "Tohle tě odrovná na dva dny." :o), drbali psy, kterých bylo letos opravdu požehnaně (čivavy, jezevčíci, němečtí ovčáci, roztomilí kříženci s tím nejsladším a nejnevinnějším kukučem, který jsem kdy viděla, a samozřejmě domácí bernský salašnický Bedřich), a Iva domlouvala přes mobil dodatečný příjezd Mladší, která se rozhodla k nám připojit, když původní čtvrtý člen výpravy odřekl (a hlavně když tam bylo tolik psů :o). Taky proběhla poměrně vtipná sázka, jestli Mladší stihne vlak odjíždějící zhruba za 15 minut – Starší: "To má času... To stíhá.", Iva (lehce ustaraně): "No, snad to stihne..." a Ivy kamarád (říkejme mu Anděl, když už jsem ho tu předtím tak blahořečila a byli jsme na horách :o): "Jestli teprve dojídala oběd, tak to nemůže stihnout ani náhodou." a já tvrdila, že Mladší věřím, že to stihne (a samozřejmě stihla :o).

   

Jen nepatrný zlomek přítomných psů :o)

  

Taky jsme byly očíhnout sjezdovku, a i když vůkol bylo bahno, v lepším případě tráva, sjezdovka byla v celé šíři pod sněhem. Mimochodem už s předstihem jsem koukala na webkamery v Rudě a sledovala předpověď počasí a stále rostoucí teploty a říkala si, že možná letos ani to lyžování nevyjde (a utěšovala se tím, že je to dovolená a je to vlastně jedno, protože v "nejhorším" případě strávím prodloužený víkend s Barjohovými :o), ale nakonec i když v den našeho příjezdu pršelo, odpoledne se to vybralo a světe div se a tleskej, my jsme ještě ve čtvrtek po večeři vyrazily na večerní lyžování (mé vůbec první v životě, neb jsem to vždycky měla podvědomě spojené s lyžaři, kteří to umí, my ňoumové jsme na lyžáku na večerní lyžování snad ani nikdy nebyli pozvaní). A byť jsem se musela vnitřně trochu přemlouvat a opět nastal onen okamžik lehké nervozity a pocit, že jsem v těch lyžákách absolutní poleno, a první sjezd (rozumějte: ten první kousek ze samotného vrcholku svahu asi o dvacet metrů dál k naší první zastávce, kde jsme se znovu všechny shlukly, vydýchaly a vzájemně se povzbuzovaly, že to dáme :o) zase doprovázel mírný nával adrenalinu, nakonec jsme to však zvládly všechny na jedničku až dolů k vleku, kde už nebylo pochyb o tom, že si to určitě sjedeme ještě párkrát (a opět jsem se usmívala jak měsíček na hnoji :o). Nakonec jsme si daly tři sjezdy a vzájemně jsme si s Ivou gratulovaly k naší další životní premiéře (a bylo to super a zase jsem si to hrozně moc užívala :o). Jako věřili byste tomu? Rebi na večerním lyžování!

   

Kdeže ty loňské sněhy jsou :o(

V pátek jsme si daly výbornou snídani, dopřály si řádný odpočinek (a zkoukly Královský slib :o) a zhruba kolem jedenácté dopoledne jsme se vyhecovaly a šly opět lyžovat. Jen pro úplnost: Mladšinku lyžování nebaví, ale našla si svůj vlastní program a chodila vydatně venčit Andělovic roztomilého křížence o velikosti vlčáka, Staršinka zas jakožto snowboardová sirota (lyže ji až tolik nebaví a my s Ivou pro změnu nejsme takoví blázni, abychom se pustily na svah se "svázanýma nohama", a původní parťačka to odřekla) dostala zakázku na výuku jízdy na snowboardu Andělovic synátora (mimochodem bylo až nechutné, za jakou chvilku mu to šlo, ale holt dobrá trenérka je polovinou úspěchu – nám s Ivou taky vymluvila, že ta rychlá část sjezdovky není tak hrozná a dole je dostatečný prostor na dojezd, i když se nám to náhodou trochu rozhuláká, takže jsem pak byla v klidu a nic si z toho nedělala, protože měla vlastně pravdu :o), tudíž byli nakonec myslím si spokojení všichni a líp by to člověk nevymyslel, ani kdyby to plánoval. Jinak letos jsme se vyprdly na časovou permanentku a jezdily na jednotlivé jízdy (kus za 60 Kč) a musím říct, že to byla větší pohoda neřešit odtikávající hodiny a prostě jezdit podle toho, jak se nám chce (ne že bychom se vloni tím časem nějak stresovaly, ale přece jen měl člověk pocit, že by měl aspoň projezdit tu pořizovací cenu :o). Nakonec jsme si za pátek sjely kopec sedmkrát s nějakou tou pauzou na čaj a postávání, kdy jsme dávaly odpočinout nohám, a když jsme začaly víc padat, tak jsme to zabalily a šly zpátky na hotel. Mimochodem letos jsem padala podstatně míň než předchozí rok – všehovšudy asi jen třikrát: jednou hned ze začátku, když se mi to rozhulákalo v té rychlé části sjezdovky a ve výsledku mě moje pokusy o nějaké zpomalení otočily do protisměru a já pak radši sama zbuchla, než abych frčela z kopce pozadu (na tyhle frajeřinky fakt ještě nemám :o), podruhé při vysedání z kotvy, kdy jsem si trochu předčasně libovala, jak jsme to zvládly (klasika :o) a potřetí už vlastně nevím, nicméně pozitivní je, že se mi mnohem víc krizových situací podařilo vybrat (byť jsem při tom asi vypadala jako rozzuřený pštros, jak jsem zběsile mávala rukama ve snaze chytit balanc), nemluvě o tom, že se mi párkrát dokonce podařilo ošéfovat situaci, kdy na sjezdovce pode mnou hrozilo, že mi zkříží dráhu jiný lyžař (resp. učící se dítě, protože ostatní kolem mě zpravidla prosvištěli jen jako barevné šmouhy :o), a na to jsem doteď patřičně hrdá :o)

Za co se však musím Ivě omluvit, je moje trapné chování na vleku. Před odjezdem na lyže totiž běžela v rádiu reklama, která se mi hrozně líbila a na tom vleku jsem si na ni vždycky vzpomněla a v rámci radosti z daného okamžiku jsem pak hlasitě vykřikovala její konec, což, jak jsem si zpětně uvědomila, nejspíš bylo celkem trapné. Mimo jiné jsem totiž zjistila, že ona reklama je lokální záležitost, a když jsem teď pátrala, zjistila jsem, že prodejna Dajsport je opravdu jen naše Budějovická, takže není divu, že to nikdo jiný neznal (o což bylo moje halekání ještě trapnější :o(. Ale ty reklamy jsou opravdu vtipné, první z nich dávají už nejméně dva roky a zní asi nějak takhle – náčelník (nejspíš) se klidným vyrovnaným hlasem ála Vinnetou ptá: "Velká matka je smutná. Co ji trápí?", odpověď stejně vyrovnaným hlasem: "Starost o syna. Na koni nejezdí. Ohnivou vodu nepije. Jaký z něj může být indián?", náčelník dotčeně: "Moderní." a matka na to už rozhořčeně: "Apač na baterky jsi!", přičemž se jednalo o reklamu na elektrokola značky Apache :o). A letos po novém roce začali se stejně vtipnou obměnou – náčelník: "Velká matka je opět smutná.", odpověď: "Bojím se, že při lovu bizonů nebude náš lid dost rychlý.", načež náčelník opáčí něco jako: "Žádný strach. Bílý muž půjčil velká noha, pláně i hory vymetúúúúú!", přičemž jde o reklamu na nově otevřenou půjčovnu a servis lyží v Dajsportu a ten konec mě vždycky rozesmál, protože jsem úplně viděla, jak chudák "moderní indián" nedobrovolně sviští z kopce do nenávratna :o). Nicméně mi to nedává právo (a rozumný důvod) vykřikovat: "Svahy a pláně vymetúúúú!" pokaždé, když se s námi kotva rozjela, takže se kaju a omlouvám, tak moc si to lyžování pokaždé užívám, že se nechám pohltit danou chvílí a zapomínám na okolí :o(. Pardon, snad to skoro nikdo další neslyšel (nebo přinejmenším nikdo, koho znáš :o(

V pátek odpoledne jsme pak na hotelu mastily společenské hry (byla Výbušná koťátka ve speciální edici Dobro a Zlo, dobble taktéž ve speciální edici Bohemia sektu a karty, resp. prší), a zatímco ve čtvrtek jsme hrály na pokoji a potýkaly se například s takovými nepříjemnostmi jako jsou karty padající do škvíry mezi postelemi, které pak musely holky pracně lovit (a že tam těch karet, krom prvních náhodných, padalo čím dál víc, což vyústilo ve slušný záchvat smíchu :o), v pátek jsme se usadily v hotelové restauraci a přidal se k nám i jistý sympatický mladík (mimochodem chlapi vůbec nemají výdrž – dobble vzdal po první prohře, takže jsme pak hráli jen prší :o). No a světe div se, po večeři jsme opět vyrazily na večerní lyžovačku :o). Mimochodem zatímco vloni mě z lyžování neskutečně bolely nohy (až tak, že jsem pak měla problém vyjít schody), letos to zcela záhadně byly ruce – bolely mě svaly, jako bych dělala benchpress, až jsem si nejednou vzpomněla na Staršinky loňskou hlášku: "Jediné, co cítím, je bolest!" :o). Moje teorie zní, že za to mohlo zapínání lyžáků, které letos bylo fakt masakr a pokaždé jsem se na těch přezkách slušnou chvíli houpala, než se mi je podařilo zacvaknout na místo. Upřímně řečeno tohle je na celém lyžování ta nejtěžší část – navléct se do oné kompletní výstroje, proto se celkem divím, že se nám to letos chtělo absolvovat i několikrát denně :o). Ale když máte tohle peklo za sebou, nezabijete se na zledovatělé příjezdové cestě (letos obzvláště večer) a překonáte prvotní pud sebezáchovy a obavy a nejistotu na vrcholku kopce, které mě přepadají skoro pokaždé, než se "rozjezdíme", je to neuvěřitelná legrace a lyžování mě vážně strašně baví :o). Dokonce jsem letos v jednu chvíli dospěla k myšlence, že mě víc baví jezdit ty naše obloučky, protože si tak můžu tu jízdu z kopce vychutnat déle na rozdíl od všech těch šílenců, kteří to sviští šusem (mimochodem hned vzápětí, co mě tohle napadlo a asi vteřinu jsem si libovala ve své uvědomělosti, se mi to nějak nekontrolovaně rozjelo a už jsem to hulákala dolů z kopce, oblouček doleva, doprava, doleva, doprava, uuuuf, jsem dole a nezabila jsem se – asi karma :o)

   

Jo a když už jsme s Ivou byly na našem druhém večerním lyžování (do devíti večer jsme si stihly na pohodu sjet svah celkem čtyřikrát), svěřila se mi, že si vždycky chtěla zkusit takový ten sjezd se světlicemi jako má Ed Sheeran ve svém klipu k písničce "Perfect", což by se mi taky celkem líbilo, a tak jsme se domluvily, že si to necháme na příští rok (jakože na to půjdeme postupně, protože letos už jsme udělaly první krok s večerním lyžováním, tak to nepřehnat, nemluvě o tom, že nám chyběly ty světlice :o), přičemž přišla na přetřes i obava, jestli bychom ve výsledku svým výkonem nepřivolaly záchranářský vrtulník, protože občas zběsile máváme rukama, když chytáme balanc :o). Ale i tak by to podle mě stálo za pokus... Jinak co se zlepšování týče, musím se pochválit i za to, jak jsem letos už neměla problém doťapkat u vleku včas na to správné místo (používám pro to speciální odborný termín dotučňáčkovat :o), ale možná to bylo i sněhovými podmínkami, nevím, každopádně jsem se aspoň naučila si sama chytit kotvu (to když tam nebyl náš oblíbený sympatický pan vlekař), skoro jako starý mazák :o).

A propos, zatímco mně se do batohu nepodařilo nacpat ani náhradní bundu (naštěstí stejně jako vloni nebyla potřeba, nemluvě o tom, že letos jsme si na svahu ani jedinkrát nijak zvlášť nepromočily oblečení), Iva bez problémů sbalila i takový přepych jako rychlovarnou konvici, takže jsme si na pokoji vařily i čaj :o). Večer jsme pak koukaly na filmy, kterých měla Staršinka super zásobu (například hořkosladkou komedii Malá Miss Sunshine) a na dobrou noc nám Starší vyprávěla vtipy, u kterých jsme se doslova válely smíchy (třeba "škoda Fabia" nebo s voláním na linku 155 a trochu nešťastně zvolenou větou "Ujistěte se, že je opravdu mrtvý." či s darováním krve "Proč je jí v tom kýblu tolik? Komu patří?" a spoustu dalších, které už si bohužel nepamatuju :o), zkrátka neuvěřitelné, už dlouho jsem takhle nebrečela smíchy :o)

No a v sobotu se náš denní rozvrh nijak zvlášť nelišil – opět snídaně, trocha odpočinku a potom na svah, přičemž po nočním dešti byl sníh na sjezdovce znatelně mokřejší a těžší (mimochodem v pátek bylo za noc příjemně přisněžíno umělým sněhem, protože bylo pod nulou), ale nám začátečníkům to ve výsledku vůbec nevadilo, protože to aspoň nejezdilo tak rychle a nebyl problém to ubrzdit, takže jsme si opět užily bezva lyžovačku a všehovšudy si sjely kopec zase sedmkrát (přičemž část jízdenek na vlek jsme dostaly od Ivy známého, jenž tam byl s malými dětmi, které to nebavilo, a tak nám nabídl lístky za zvýhodněnou cenu k odkupu :o). Všehovšudy jsme tak letos lyžovaly podstatně víc než předchozí rok a troufám si tvrdit, že čas strávený na horách jsme využily (a užily si) na maximum :o). Jediné, z čeho mám doteď trochu černé svědomí, je sobotní incident, kdy jsme se na sjezdovce často potkávaly s Andělem a jeho synem, který střídavě snowboardoval se Staršinkou (u které se jen tak mimochodem podezřele často vyskytoval i onen sympatický mladý muž – říkejme mu třeba Mušketýr – a údajně se shodou náhod v její blízkosti učil lyžovat pozadu a u toho spolu samozřejmě kecali :o), nebudu snad ani zmiňovat, že už spolu všechna omladina stihla předchozí den hrát ping pong a že se Mušketýr nějakým řízením osudu vyskytoval u našeho stolu i během snídaně :o), přičemž pan Anděl si jako správný srandista neodpouštěl poznámky směrem ke snowboarďákům typu: "Už se zase válíš ve sněhu? No zvedej se." apod., načež když pak Anděl v jednu chvíli padnul (mimochodem měl takové ty kraťoučké lyže, které se mi nejdřív zdály hrozně sympatické, že jako budou mrštnější a pohodlnější, ale když jsem pak viděla, jak na nich sem tam balancoval, a to dle jeho výkonů z předchozího dne byl hodně dobrý lyžař, rychle jsem svůj úsudek přehodnotila), všichni mladí si z něj na oplátku taky utahovali (a nutno říct, že neskutečně vtipně, stejnými větami, jen vždycky každý řekl kousek, jak k němu postupně přijížděli), takže jsme se smáli s nimi, dokud se teda neukázalo, že Anděl nepadl jen tak, ale asi si něco udělal s kolenem a dost ho to bolí :o(. No co vám budu povídat, mrzí mě to ještě teď, ale naštěstí to nebylo nic fatálního, co by nespravila dvoutýdenní ortéza (což jsme se teda dozvěděly až v neděli večer :o(, ale i tak, díkybohu za ty dary.

   

Každopádně v sobotu bylo ještě potřeba vrátit moje lyže dolů do města (proč si já trubka vlastně nepůjčuju lyže až do neděle, abychom mohly třeba ještě večer na svah? Aha, jasně, protože jsem v té době netušila, že budem takové drsňačky a budeme nějaké večerní lyžování vůbec zkoušet :o), no tak třeba příští rok :o), k čemuž jsem nakonec tak trochu zneužila Andělovu přítelkyni, která se z vděku, že Staršinka učila jejího synka lyžovat, nabídla, že nás dolů hodí autem, když nám nebude vadit menší výlet za hranice (doslova), neb by ráda synátorovi sehnala snowboarďácké kalhoty, které tolik nepromáčí (nakonec koupili super bundu, ale to je klasický zákon nakupování :o). Mimochodem všichni Andělovic jsou neskutečně milí a sympatičtí, včetně mlaďocha, který strašně roztomile při každé příležitosti děkoval své "osmnáctileté lektorce snowboardu", že ho to naučila, až se Staršinka neudržela a prohlásila, že jestli jí ještě jednou poděkuje, tak ho něčím přetáhne :o). Po večeři (při níž opět nějakým nedopatřením či zvláštním řízením osudu byl u našeho plně obsazeného stolu pro čtyři přítomen i Mušketýr) jsme se pak v sobotu rozhodly pokračovat v promítání filmů, ovšem už celkem nepřekvapivou hříčkou osudu se u nás na pokoji objevil opět Mušketýr, tentokrát i se svým bratrem (kterého k nám ponoukla Iva, aby nezůstal sedět jako kůl v plotě na pohovce na chodbě, kde ho jakýmsi nedorozuměním nechala Mladší s Mušketýrem :o), chvíli se hrály společenské hry (Výbušná koťátka myslím dostala šanci jen jednou :o), a pak došlo na filmový maraton, resp. byla zvolena letitá filmová klasika Demolition man, kterého prý holky asi nikdy neviděly a údajně u něj z jejich úst padaly neskutečné hlášky, což jsem teda bohužel neslyšela (a do konce života mě to bude mrzet), neb nevím jak je to možné, ale normálně jsem odpadla a usnula jak špalek, takže toliko k mým společenským dovednostem. Nicméně věřím, že mladí to stěží zaregistrovali, jen mi bylo líto Ivy, která tak na tu smečku zůstala úplně sama a dokonce mám pocit, že přišla i o své pohodlné místo na posteli...

Jak vidíte, letošní hory byly dobrodružné a zábavné (ještě si vzpomínám na holek hlášky týkající se proteinových tyčinek, které ochutnávaly a mimo jiné naznaly, že fakt vydrží dlouho, jak se lepí na zuby – prý celé hodiny :o), nebo na Mladšinky obouručnou konzumaci snídaňového párku v rohlíku :o) a sledovat rodící se novou lásku bylo úžasně sladké (jsem na tyhle věci obvykle dost natvrdlá, ale signály, které ke Starší vysílal Mušketýr, byly tak jednoznačné a okaté, že jsem je postřehla i já :o). A to mám za to, že šlo o stejného chlapce, se kterým se Starší vloni na horách sotva pozdravila na schodech a měla obavu, jestli to nebylo trapný :o). V tomhle ohledu je úžasné pozorovat, jak se za ten rok Staršinka srovnala sama se sebou a otevřela se světu a lidem, takže se samozřejmostí a skvělým pochopením učí mladší děti snowboardovat, nedělá jí problém bavit se s vrstevníky a prostě si ty hory opravdu užívá, aniž by ji otravovaly zbytečné strachy a starosti. Moc dobře si pamatuju na svoje pubertální léta, jak člověk všechno řešil a jak bylo těžký si k tomuhle dojít, takže je pak dvojnásobná radost pozorovat tyhle osobnostní posuny, obzvlášť když bych řekla, že mě to tenkrát trvalo o nějaký ten rok déle :o)

Tak přátelé, to byla v kostce naše letošní lyžařská výprava, která byla opět epesní, úžasná a žůžo, s dokonalou logistikou (kdo by řekl, že se to všechno takhle sejde a vydaří?), opravdovým lyžováním a bezvadnými lidmi (kromě všech ostatních bych skoro zapomněla zmínit paní majitelku Belvederu s manželem, kteří jsou zkrátka zlatí a opět se na jedničku postarali o moji bezlepkovou dietu :o). Co víc si od takové zimní dovolené přát?