Kromě úplného začátku měsíce února, kdy jsem si užila báječný prodloužený víkend na horách s Barjohovými (viz zde), to nebyl zrovna pěkný měsíc. Když pohasla euforie z lyžování a nastoupila tvrdá realita, docela slušně mě to semlelo. Krom vcelku nepříjemných úkolů v práci (včetně HODNĚ nepříjemného handrkování s jednou kolegyní, která těžko nese, když jí někdo upozorní na její chyby, byť je to vlastně moje práce, ach jo :o(, mě chvíli potrápila i jakási viróza v kombu s dost silným nástupem alergie (a že to letos bylo kvůli solidně jarnímu počasí jako dostat pěstí do obličeje :o(, zkrátka stručně a jasně, jakékoli snahy o životní změny, zlepšováky a challenge vzaly v únoru kompletně za své. Většinu času jsem byla dočista mrtvá, opět jsem měla tendenci usínat v práci u počítače a soustředit se na běžné činnosti mě stálo neskutečné úsilí. Byla jsem ráda, když se mi VŮBEC podařilo myslet (resp. udržet myšlenku), takže nějaké psaní sem na blog bylo taktéž mimo diskuzi. Prostě úplné vyčerpání, zmar a beznaděj aneb hurá zpátky do stavu, v jakém jsem byla vloni v listopadu :o(

Ano, únor byl trochu jednotvárný...

I proto považuju za nadlidský výkon, že se mi podařilo aspoň sepsat ony báječné zážitky z lyžovačky (dřív než je zapomenu) a v rámci sebechvály je třeba ocenit i to, že jsem při všem tom polehávání, posedávání a ládování se sladkostmi (jojo, když jsem vyšťavená, honí mě neodolatelná chuť na sladké, až si připadám jako feťák s absťákem – mimochodem největší zlo je Milka v akci :o(, zvládla přečíst i nějakou tu knihu nebo zkouknout film či seriál a párkrát jsem si dokonce i zabrnkala na kytaru. Když to teď takhle čtu, tak to teoreticky asi nebylo tak hrozné, ale pocitově to byla prostě bída a neustálé nucení sebe sama se hnout a udělat aspoň to nejnutnější :o(. Jo a jestli se chcete pobavit, tak jsem opět za ten uplynulý rok zapomněla, jak mě dokáže alergie vyřadit z provozu a jaká je to otrava – jak to, že mám pokaždé takové totální okno a jsem z toho pak vždycky tolik překvapená? A nikdy nečekám, že pylová sezóna té mrchy břízy vlastně začíná už v únoru? Asi milosrdná selektivní paměť... Každopádně hned, jak to nastalo, jsem si uvědomila, že ačkoli mám ráda teplo a už od ledna jsem se nemohla dočkat jara, vlastně bych si klidně nechala líbit ještě aspoň měsíc mrazů a zimy bez pylů a nejlépe i odporného větru, který je pak roznáší s ještě větší intenzitou (jojo, opět jsem mívala po ránu zalepené oči jako koťata, takže kromě antihistaminik v tabletách jsem si musela nechat předepsat i kapky :o(

...a samé domáci práce nebo žrádlo :o(

No nic. Nezbývá než doufat, že to není už plíživá staroba a existuje tudíž naděje, že bych se z toho mohla ještě někdy zberchat. Tak se, milí píšáci, držte a já snad taky konečně najdu sílu okomentovat vaše články, které čtu (byť bez komentářů to není nikde vidět).