Když plánujete výlety pro Barjohovic rodinku, nikdy nevíte, kde to nakonec skončí (ale můžete se vsadit, že to nebude v tom původním místě :o). Například při jejich letošním květnovém pobytu v jižních Čechách jsme v rámci brainstormingu začali u zříceniny hradu Pořešín, kterou jsem vymyslela jako cíl já, protože jsem tam ještě nebyla a podle obrázků se mi líbil, pokračovali jsme přes Český Krumlov (říkala jsem si, že by se dalo popojet z Pořešína a pro Ivu je Krumlov prostě srdcovka), Hlubokou (navrhli Barjohovic, neb tam prý už věky nebyli na prohlídce zámku; já úplně původně navrhovala procházku za betonovými kraslicemi, než je uklidí, ale to je prý trochu out, když už je po Velikonocích :o), Bechyni (taky můj nápad, ale zámek otevírá až od června), Tábor a zdejší Husitské muzeum (opět můj návrh, ale vzhledem k tomu, že ve městě byly v sobotu trhy, dost jsem se bála parkování, viz náš minulý pokus), až jsme na Barjohovic přání skončili ve Vranově nad Dyjí a Bítově :o). Úplně původně jsme tedy uvažovali o trojboji Vranov-Cornštejn-Bítov, ale nakonec jsme Cornštejn (čtěte pěkně německy s cé na začátku, nikoli jako corn flakes :o) nestihli (přeci jen je to z Budějovic kus cesty) a nahradili ho (páč Iva byla po zimě obzvláště výletově vyprahlá) zastávkou u Kláštera nedaleko Landštejna :o)

Nikdy mi úplně nedochází, kolik zámků máme u babičky za humny, a tak jsem si až v průběhu cesty vzpomněla ještě na krásný zámek Uherčice, kde se tedy zrovna onu sobotu konal sjezd Volkswagen brouků, kterých jsme u Uherčic potkali celou kolonu a pak na silnicích ještě spoustu dalších opozdilců, což bylo obzvlášť vtipné vzhledem k tomu, že jsme si předtím s Tlapkovými stanovili fotovýzvu "najdi brouka" (byť Tlapkovic měli na mysli chrousta :o). Každopádně naší první zastávkou byl zámek ve Vranově nad Dyjí, kam jsme dorazili pro mě ne zcela obvyklou trasou od Podmyče (takže jakoby ze shora), a zaparkovali jsme u V'RUN OFF' parku, kde byli moc milí a absolutně s tím neměli problém (parkovné bychom platili tak jako tak, ale odtud jsme nemuseli k zámku šlapat kus do kopce, jen kousek po silnici :o). A štěstí nám přálo i s prohlídkou, která začínala za nějakých 15 minut :o). Jinak na Vranově evidentně pořád něco inovují, takže od mé poslední návštěvy rozdělili prohlídkovou trasu na dvě kratší (Reprezentační interiéry a Soukromé pokoje), ale třeba i zpoplatnili vstup do areálu, takže bez lístku na prohlídku se na nádvoří nepodíváte (resp. musíte si koupit lístek pro vstup do areálu za 80 Kč/osobu), nicméně na druhou stranu zase zpřístupnili onu půvabnou terasovitou zahrádku pod středověkou strážní věží, kam jsem vždycky jen závistivě nakukovala nahoře z mostu :o)

   

Líbí se mi ten nápaditý název parku = foneticky "Vranov" :o)

  

  

Na prohlídkové trase Reprezentačních interiérů jsme se s Ivou mimo jiné kochaly krásnými lustry a samozřejmě působivým Sálem předků, který jste mohli vidět v pohádce Nesmrtelná teta (Iva neodolala a zabroukala nám ústřední melodii, kterou jsme pak nikdo nemohl dostat z hlavy :o). A obě jsme si posteskly, že bychom se moc rády podívaly i nahoru na ochoz, protože rády šmejdíme v neobvyklých prostorách :o). K naší radosti byla součástí prohlídky i venkovní teráska přiléhající k Sálu předků, odkud je hezký výhled do krajiny i na zbytky původního hradního opevnění (a mě tentokrát zaujala busta s drakem na přilbě, která mi připomněla lemuřího krále z Madagaskaru a jeho gekona :o)

     

   

  

   

  

    

Cestou z prohlídky jsme si pak zaběhli i do zahrádky, která splnila má přemrštěná očekávání a klidně bych si dovedla představit se tam usadit a lebedit si celé odpoledne :o). Jo a musím opět pochválit svůj širokoúhlý foťák na mobilu (vím, že už s tím začínám být otravná, ale když to je tak super věc!), díky kterému jsem neměla problém vmáčknout do fotky jak Sál předků, tak i tady zahrádku s původním vranovským hradem :o)

   

    

  

  

  

No, a protože plány byly velkolepé, bylo potřeba naše kochání včas utnout a pokračovat k dalšímu cíli. Původně jsem měla vyhledanou restauraci na oběd ve Vranově nad Dyjí, ale prý bylo ještě brzo, protože Barjohovic zblajzli při čůrpauze na pumpě ve Slavonicích párek v rohlíku, takže jsme zamířili k Bítovu a cestou alespoň zamávali Cornštejnu, který jsme z preventivních časových důvodů vynechali (a taky by to bylo víc chození), s tím, že Barjohovic vypátrali hospodu přímo v městečku Bítov (sice jsme ji hledali asi natřikrát, ale nakonec našli), a já  zjistila, že to je podnik, kam jsme kdysi dávno, ještě když žil můj děda, chodili jakože na slavnostnější oběd :o). Nicméně od té doby uplynulo už hodně času a Restaurace U Tesařů od té doby řekla bych ztratila něco ze svého lesku (nebo já jsem dospěla a především utrpěla alergii na lepek :o), protože zdejší obsluha (číšník s ukrajinským přízvukem) nebyla právě z nejpříjemnějších, neustále se tvářil, kolik má práce a snažil se z nás vymámit objednávku (dokonce s upozorněním, že se máme podívat na ostatní stoly a že mu váznou objednávky), ale dojít se zeptat v kuchyni, které jídlo z jejich nabídky je bezlepkové, byl hrozný problém a chvíli mu trvalo (asi dvě až tři naše výslovné prosby), než mu došlo, že bez téhle informace si fakt neobjednáme :o(. Nicméně na jejich obranu musím říct, že kachní stehno se šťouchanými bramborami bylo nakonec dobré (byť ne z nejlevnějších, ale tak ceny asi byly pozůstatkem někdejší zašlé slávy) a opravdu bezlepkové (zpáteční cesta se obešla bez vynucených zastávek :o), jen jsem si netroufla sníst i onu glazovanou cibulku, která byla přílohou místo tradičního zelí a ze které jsem po prvním soustu měla pocit, že cítím pivo, což by byl průšvih (ano, i pivo obsahuje lepek a jakože docela dost, protože slad).

Posilněni a občerstveni žlutou limonádou (to byla další z nostalgických vzpomínek, zvlášť kvůli té její jedovatě žluté barvě :o) jsme pak popojeli na parkoviště u hradu Bítov, které teda bylo trochu dál, než původně mapa deklarovala, ale cesta vedla naštěstí z kopce (zpátky do kopce to bylo podstatně horší, ale bohudík je kolem dostatek vyhlídek, u kterých může člověk předstírat, že ho zaujal výhled a musí si ho bezpodmínečně vyfotit, zatímco nenápadně popadá dech :o). Jinak i na Bítově se připravte na poplatek za vstup na nádvoří (my naštěstí měli v plánu i prohlídkový okruh) a přiznám se, že nás dost mrzelo, že okruh Zbrojnice je přístupný jen v prázdninových měsících, ale co se dalo dělat.

   

    

   

  

    

I na Bítově měli krásné lustry, byť ne křišťálové, ale kovové (a o to zvláštnější), a spoustu novogotické výzdoby. Ve výkladu mě zaujalo, že za jednoho z majitelů Bítova byla provdaná hraběnka z Hardeggu, což jsem si vyložila jako znamení (před nedávnem mě kolegyně v práci navnadila k návštěvě tohoto rakouského hradu kousek od hranic, který mám opět co by kamenem dohodil od babičky :o) a zařekla jsem se, že letos se tam hodlám podívat, Ivu zas trošku zaráželo jméno hrabat Daunových, protože foneticky jí evokovalo úplně jiné Downíky :o).

     

  

    

  

   

Z vybavení mě taky fascinovala malachitová sada včetně vykládaného stolku, krásný Taneční sál a za zmínku určitě stojí i zámecká kuchyně, která si zahrála v pohádce Tajemství staré bambitky :o). Samozřejmě i na Bítově jsem využila širokoúhlý foťák, obzvlášť proto, že hodně pokojů bylo dost malých a my byli celkem velká skupina, takže bylo dvojnásobným uměním vyfotit celý pokoj, a ještě se snažit, aby mi do záběru nezasahovala něčí rozmazaná končetina :o). Jinak bítovskou raritou, byť trochu zvláštní, jsou vycpaná zvířata – zdejší poslední majitel, baron Jiří Julius Haas, byl velkým milovníkem zvířat a dokonce jim dával přednost před lidmi (coby příslušníka nové šlechty – jeho otec si de facto baronský titul koupil, jinak byli výrobci porcelánu – navíc židovského původu ho místní šlechta nikdy mezi sebe nepřijala), neměl rád hony, ale choval velké množství psů, z nichž si své oblíbence nechal vycpat (celkem mají na Bítově 51 vycpaných psů, z toho prý jeden je vlastně vlk a jeden další exponát museli z expozice odstranit pro jeho špatný stav). Spoustu dalších i exotičtějších vycpaných zvířat (včetně například Haasovy lvice či poníka) tvoří přírodovědnou sbírku založenou jeho předchůdci bratry Daunovými, součástí prohlídkového okruhu je tak kromě místnosti věnované psům spousta vitrín s vycpanými ptáky a jinou zvířenou.

  

  

  

Na Bítově mají i vycpané rarity jako křížence kanára s čížkem, což nás zaujalo :o)

    

  

Po prohlídce hradu jsem si pak ještě prošmejdila věž s hladomornou a přilehlou hradní zahradu s voliérami se zvířaty (papoušci, pávi, kozy, králíci a tak), odkud byly hezké pohledy na hrad i věže původního opevnění. Jo a hned při vstupu na nádvoří, jsem si vzpomněla na svoji zdejší první návštěvu, a jak mě zaujaly korouhve ve tvaru ryb (vypadají trochu jako rybí ocasy), které ve větru vyluzují zvuky :o)

     

  

  

  

    

Ještě jsme se občerstvili limonádou v kavárně na nádvoří a pak jsme vyrazili na cestu zpět s onou zastávkou v Klášteře, což je jednak obec kousek od Landštejna, a jednak opravdu klášter, resp. už jen kostel Nejsvětější Trojice, který dřív patřil ke zdejšímu klášteru, jenž se nedochoval. V kostele se údajně pod oltářem stékají tři léčivé prameny, které můžete ochutnat ve studánce hned vedle kostela, a právě kvůli tomu je prý zdejší kněžiště obráceno atypicky na západ. Nechtějte ale vidět, co jsme s Ivou ochotné udělat pro pěknou fotku, resp. pro to, abychom monstrózní průčelí Kláštera dostali do záběru bez širokoúhlého foťáku (aneb ochotně jsem přiložila záda k dílu a ku pomoci kamarádce bez širokoúhlého fotoaparátu a potvůrka Mladšinka nás při tom škodolibě vyfotila :o)

     

Jinak zastávka v Klášteře byla i tak trochu vynucená (i když jsme ji plánovali už předtím jako překvapení), Choti za volantem se totiž stala menší nepříjemnost, a sice ve Starém Městě pod Landštejnem vzal předním kolem poměrně vysoký a špičatý obrubník, který tam po rekonstrukci udělali (a vzhledem k tomu, že je ten jeden pruh o kousek zúžený, dost blbě to tam trčí a rozhodně by byl mnohem lepší nějaký zaoblený konec aneb ať žije ergonomie na silnicích) a kterého si úplně nevšiml, protože koukal do protisměru, jestli musíme dát někomu přednost, takže jsme notně poskočili a po bližším ohledání u Kláštera se zjistilo, že pneumatika sice drží, ale kovový ráfek to dost schytal, a tak se jal Choť raději kolo vyměnit za rezervu, aby v klidu dojeli příp. i další den domů (mimochodem příčina "skoku" zůstávala dlouho mystériem a odhalila ji až mamka, kterou jsem na inkriminované místo upozorňovala, až tudy pojede od babičky, ať dává pozor, a ona si všimla, že je tam onen trčící obrubník označkovaný černým flekem od pneumatiky). Bylo mi to samozřejmě líto, protože to znamenalo, že Barjohovic čeká asi ne zrovna levná oprava auta, a já jakožto hostitelka a navigátor se vždycky v takových chvílích cítím za podobné věci aspoň částečně zodpovědná :o(. Milé ale bylo, když Choťovi přišel na pomoc pán z protějšího domku a dokonce mu nabídl, aby zajel k němu na dvůr, že se jim to tam bude líp vyměňovat :o). Je moc hezké vědět, že dobří lidé stále ještě existují (a neschovávají se všichni jen na píše.cz :o) 

Tak to jen abyste věděli, jak žiju a taky, že jsem se od Mladšinky po večerech učila hrát v kostky :o)