Pokud máte pocit, že se tu o Pořešínu mluví poslední dobou nějak často, tak máte naprostou pravdu. Původně jsem chtěla tuhle hradní zříceninu navštívit s Barjohovými při jejich květnové návštěvě, a vzhledem k tomu, že těžko opouštím myšlenku, kterou už jsem jednou uchopila, vyrazila jsem nakonec ku Kaplici sólo, když se konečně udělalo tak krásně slunečno. A protože nejsem automobilní a na zříceninu nikoho jiného nepřemluvím, vyrazila jsem v sobotu 14. června 2025 do Kaplice vlakem, a vzhledem k tomu, že odtud je to k samotné zřícenině ještě tři kilometry, rozhodla jsem se nacpat se do vlaku i s kolem, že si jako své cyklovýlety zase trochu okořením :o). Naštěstí jsem na nástupiště dostala kolo výtahem (to jen pro příště, až si zase budu lámat hlavu, jak to vlastně tenkrát bylo :o) a do Kaplice (resp. do Lipna nad Vltavou, kde je konečná) jezdí krásně moderní vlak s bezbariérovým přístupem (takže žádné složité tahání kola do úzkých strmých schůdků) a s velmi milou paní průvodčí.

   

  

Na kaplickém nádraží jsem pak z vlaku přesedla na kolo a jela překvapivě skoro celou cestu na hrad z kopce dolů (a ukládala si tu myšlenku na později, že jako na zpáteční cestu musím počítat dvojnásobek času, protože to bude do kopce). V cíli jsem byla de facto za chvilku (asi za čtvrt hodinky), i když teda na lesní cestě těsně u cíle jsem si říkala, jestli jsem někde neodbočila blbě, že už by ten hrad měl tady někde být – a on byl potvůrka "schovaný" za laťkovým plotem, u kterého jsem stála :o)

   

  

   

V rámci předhradí funguje krčma U Markýše s moc milou paní, která vám prodá vstupenku na hrad (a případně i pohlednici :o), a pak už můžete šmejdit samostatně dle libosti. Jinak v krčmě je také jakési malé muzeum s archeologickými nálezy z místa a s několika informačními panely.

  

  

  

Co se základních informací týče, hrad Pořešín (mimochodem MoWovi přišel hodně vtipný jeho název, prý: "Takže se tam pořád něco řeší?", což mě předtím vlastně vůbec nenapadlo :o) byl vystavěn okolo roku 1280 a jeho zakladatelem byl Bavor I. ze Strakonic, který dostal území jako věno své manželky Anežky, dcery krále Přemysla Otakara II. V roce 1317 přešel hrad výměnou do vlastnictví rytířů z Vítějovic, kteří přijali přídomek z Pořešína, nicméně po smrti posledního z nich v roce 1423 se v držení hradu vystřídalo několik majitelů, než se dostal do rukou Oldřicha II. z Rožmberka, který jej nechal v roce 1433 vypálit a srovnat se zemí z obavy, aby se ho nezmocnila husitská vojska, jež se o to opakovaně pokoušela (zdroj).

   

    

  

Od krčmy obejdete poměrně široký příkop k první části hradního komplexu, kde bývala strážnice. Potom pokračujete přes další příkop lávkou skrz druhou a třetí bránu, a teprve tam čekají pozůstatky paláce a rohové strážní věže, která byla součástí hradeb a tyčí se na samém konci skalnatého ostrohu.

   

  

  

Za sebe musím říct, že mě Pořešín od prvního okamžiku naprosto okouzlil. Neumím vám říct proč přesně, ale sotva jsem vykročila od krčmy směrem k hradu, usadil se mi na rtech blažený úsměv a hlavou mi prolétla myšlenka, že tady bych chtěla zůstat už navždycky :o). Courání zříceninou a zkoumání každého koutu jsem si fakt užívala, čemuž samozřejmě pomáhalo i ono krásně slunečné počasí s modrou oblohou bez mráčku.

   

  

  

Rozplývala jsem se nad výhledy na hrad i do okolí, naslouchala zurčení řeky Malše dole pod hradem a zpěvu ptáků, nasávala vůni borovic a okukovala i zdejší květenu (zejména krásně fialové zvonky) a zkrátka jsem se radovala z přítomného okamžiku a vydařeného výletu a byl to úžasný balzám na duši. Pořešín mi připadal jako takový malý ráj na zemi, obzvlášť když jsem tam ze začátku byla úplně sama samotinká a měla ho celý jen pro sebe (pak dorazil ještě jeden pár průzkumníků, a když jsem někdy po jedenácté dopoledne hrad opouštěla, přišla další skupinka asi šesti lidí).

   

"Kdo mi podá kopretinu?" :o)

  

Zpáteční cesta pak navzdory mírnému kopečku byla v pohodě, stejně jako vlak (dokonce jsem jela se stejnou paní průvodčí – mám pocit, že chuděra pendluje mezi Lipnem a Budějicemi celý den), takže mi pozitivní dojmy z Pořešína nic nezkazilo a jsem moc ráda, že jsem tam nakonec vyrazila a objevila tak další malebné místo v mém okolí :o)