Andrzej Sapkowski: série Zaklínač
Už po dočtení sedmého, předposledního dílu s podtitulem Paní jezera jsem měla jasno v tom, že Sapkowského nemám ráda. A to mě překvapivě právě tenhle románový díl bavil asi ze všech nejvíc, protože tam nebylo tolik ponurého putování válkou sužovanou krajinou jako v předchozích knihách. Ale vezměme si to pěkně postupně.
>První dvě knihy zaklínačské série – Poslední přání a Meč osudu – byly povídkové a dost se mi líbily, zejména ta první, protože krásně dotvářela seriálové příběhy stanice Netflix, které byly hlavním motivem, proč jsem se vůbec pustila do čtení (druhý díl už začínal být lehce melancholický, ale ještě pořád dobrý). Pak už v mém osmisvazkovém vydání v pevné vazbě následovaly románové příběhy zaklínače Geralta, a tady bych řekla, že autor začal ztrácet dech (a já coby čtenář zaujetí). Krev elfů už sice byla nepokrytě melancholická a z každé stránky čpěla budoucí tragédie a dost mi vadil styl vyprávění, kdy se většinu důležitého (tedy týkajícího se hlavních hrdinů) dozvídáte pouze zprostředkovaně a jakoby mimochodem od ostatních postav, ale pořád měla aspoň pár hezkých momentů jako pobyt Ciri na zaklínačském hradišti Kaer Morhen a její výcvik. Druhá románová kniha Čas opovržení, kde si bere výcvik Ciri pro změnu na starosti Yennefer, byla ještě o fous depresivnější než první román (zejména co se týká postavení elfů, trpaslíků a ostatních nelidí) a na můj vkus se tam vlastně skoro nic nevyřešilo, spíš se to hroutilo víc a víc, ovšem oproti třetímu dílu s názvem Křest ohněm to byl ještě pořád slabý čajíček :o(.
Ve Křtu ohněm se totiž co se děje týče, nestalo vlastně vůbec nic (což je na necelých 300 stranách svým způsobem úctyhodný výkon) a jde spíš jen o sáhodlouhé vykreslení země zmítané válkou, kterou se hlavní hrdina spolu s partou nových postav snaží pokud možno nepozorovaně dostat za Ciri. Pořád to bylo vyprávěno zastřeně (obávám se, že Sapkowski to ani jinak neumí), útržkovitě a strašně pomalým tempem, takže jsem měla trochu problém u čtení vydržet a prokousat se knihou až do konce. Tak trochu to zachraňovaly právě ony nové postavy, kdy se například z nepřítele Cahira vyklube poměrně sympaťák a dozvíme se víc o jeho životním příběhu v Nilfgaardu, nebo i skupina trpaslíků s drzým papouškem či léčitel Regis. Taky jsem oceňovala, jak Sapkowski dokáže propašovat osudovost i do na první pohled obyčejné historky, ale jinak jsem začínala mít pocit, že je to na mě celé moc umělecké (hlavně z oněch dovětků na konci každé knihy, které rozebíraly, jak Sapkowski mistrně vystihuje tohleto a támhleto a jak se mu podařilo do žánru fantasy dostat i naprosto nevídané věci – osobně jsem ale měla spíš pocit, že při psaní tak úplně nevěděl, co dělá, a prostě to nějak plichtil bez větší vize či promyšlenosti a literární odborníci v tom pak hledali bůhvíco :o(.
"Před zaklínačem stála žena v brnění. Měla dlouhé, velmi světlé vlasy, téměř stejně světlé jako byly jeho. Uvědomil si, že nejsou světlé, nýbrž bílé, třebaže na tváři té ženy nebylo známek stáří. Zralého věku jistě, ale nikoliv stáří.
Žena si tiskla ke rtům batistový kapesník lemovaný krajkou. Byl silně zakrvácen.
"Vstaň, pane," oslovil Geralta jeden z rytířů jejího doprovodu. "A slož hold. Toto je královna."
Zaklínač se postavil. Namáhavě ohnul bolavá záda v úkloně.
"Tyf bránil moft?"
"Prosím?"
Žena sňala kapesník a vyplivla z úst krev. Několik červených krůpějí ukáplo na zdobený jupon.
"Její Veličenstvo Meve, královna Lyrie a Rivie," promluvil rytíř ve fialovém, zlatem vyšívaném plášti, stojící po ženině pravici, "se táže, zda ty jsi muž, jenž vedl hrdinnou obranu mostu."
"Tak nějak se to semlelo."
"Femlelo!" pokoušela se královna zasmát, ale nepodařilo se jí to. Zašklebila se, ošklivě, třebaže takřka nesrozumitelně zaklela a opět si odplivla. Než si stačila opět zakrýt ústa, Geralt zahlédl, že jí chybí přední zuby. Zachytila jeho pohled.
"Vidíf," zamumlala přes kapesník. "Nějaký fkurfyfyn mě praftil rofnou do huby. Malifkoft."
"Královna Meve," oznámil vzletně muž ve fialovém plášti, "se bila v čele vojska s nilfgaardskou přesilou. Jako rytíř, jako hrdina. Ta rána bolí, leč nehyzdí. Ty jsi zachránil ji i celou naši armádu. 
Poté, co nějací zrádci unesli prám, byl ten most naší jedinou nadějí. Tys ho ubránil..."
"Doft, Ódo. Jak fe jmenujef, hrdino?"
"Já?"
"Samozřejmě, že ty," pohlédl na něj přísně fialový rytíř. "Co je s tebou? Jsi raněn? Dostal jsi do hlavy?"
"Ne."
"Tak odpovídej, když se královna ptá! Vidíš, že má zraněná ústa, špatně se jí mluví!"
"Pfeflaň, Ódo."
Fialový se uklonil. Pak se znovu obrátil na Geralta: "Tvé jméno?"
K čertu, pomyslel si zaklínač, už toho mám dost. Nebudu si vymýšlet.
"Geralt."
"Geralt odkud?"
"Odnikud."
"Nepafofaný?" vyplivla Meve na písek další krvavou slinu.
"Cože? Ne, ne. Nepasovaný, Veličenstvo."
Meve tasila meč.
"Poklekni."
Poslechl, zdráhaje se uvěřit tomu, co se děje. Nebyl na to připraven, do této chvíle myslel na Milwu a na to, co bude dál.
Královna vybídla svého pobočníka:
"Pronef formuli. Já nemám fuby."
"Za příkladnou zmužilost v boji za spravedlivou věc," pronesl pateticky rytíř. "Za podaný důkaz odvahy, cti a věrnosti koruně tě já, Meve, z milosti bohů královna Lyrie a Rivie, právem svým a výsadou pasuji na rytíře. Služ věrně. Snes tento úder, však žádný více."
Geralt ucítil na rameni klepnutí plochým mečem. Zahleděl se do královniných zelených očí. Meve si opět odplivla, přiložila si kapesník k ústům a nad krajkovým lemem na něj významně mrkla.
Její fialový pobočník se k ní naklonil a něco šeptal. Zaklínač rozeznal slova jako: predikát, rivské routy, korouhev a pocta.
"Fsprávně," přikývla Meve. Už se jí dařilo mluvit zřetelněji, naučila se jazykem ucpávat mezeru ve svém chrupu. "Držel jsi moft s rivskými vojáky, ftatečný Geralte odnikud. Tak fse to femlelo, haha. Uděluji ti za to predikát Geralt z Rivie. Ha, ha."
"Pokloň se, pane rytíři," zasyčel fialový.
Pasovaný rytíř Geralt z Rivie se hluboce uklonil. Tak hluboce, aby jeho suverénka, královna Meve, neviděla trpký úsměv, jenž nedokázal potlačit." (Křest ohněm, str. 282-284)
Ve čtvrtém románu Věž vlaštovky naštěstí autor přidal na akčnosti a místo Geralta udělal de facto hlavní hrdinkou Ciri, ze které se stala slušná drsňačka. Příběh je vyprávěný retrospektivně (Ciri vypráví své příhody poutníkovi Vysogotovi), ale zase jsou tam ony rušivé pasáže z pohledu nepodstatných postav (většinou jste o nich nikdy předtím neslyšeli a ani nikdy více neuslyšíte), nicméně jsem oceňovala, že děj konečně dostal trochu spád a samotný závěr knihy byl dost napínavý. No a jak už jsem psala v úvodu závěrečný románový díl Paní jezera se mi líbil asi nejvíc (řekla bych, že za pět knih už se Sapkowski trochu vypsal), děj pěkně odsýpal a navíc nechyběly ani vtipné scény v duchu první povídkové knížky (např. když se Ciri snažila trefit do správného času a místa, nebo alotrie Geraltovy skvadry v téměř pohádkovém knížectví Toussaintu, kde měl Marigold pletky s vládnoucí kněžnou). Na druhou stranu mě ale hodně zklamal konec celého příběhu, který dodal veškerému předchozímu vyprávění nemilou příchuť (zvlášť když jsem po přečtení povídky "Něco končí, něco začíná" z knihy Meč osudu měla pocit, že vím, jak to celé dopadne, jenže Sapkowski to úplně překroutil – nevím proč, ale měla jsem z toho pocit, že vlastně ani sám nevěděl, jak to celé ukončit, tak během let zkoušel několik variant a asi mu přišlo jako dobrý nápad je de facto všechny v knihách nechat :o(, a to nemluvím o rozuzlení týkajícím se nilfgaardského císaře Emhyra, které bylo dost nechutné a až telenovelové (a zase jsem měla pocit, jako by si to Sapkowski takhle vymyslel až na poslední chvíli, jakože až v téhle knize).
"Vattier mě ujišťuje, že je už Vilgefortzovi na stopě. Že jeho vypátrání je záležitostí několika dnů, nanejvýše týdnů. Budou padat hlavy zrádců a do Nilfgaardu bude dopravena skutečná Cirilla, princezna Cintry. To znamená, že než přijede pravá Ciri, bude třeba vyřešit problém její dvojnice.
"Zvedni hlavu."
Poslechla.
"Máš nějaká přání?" otázal se přísně. "Prosby? Stížnosti?"
"Ne, Císařské Veličenstvo, nemám."
"Opravdu? To je zajímavé. Ovšem nemohu ti rozkázat, abys měla. Zvedni hlavu, jak se sluší na princeznu. Stella tě přece naučila dvorským manýrám?"
"Ano, Císařské Veličenstvo."
Vážně ji dobře vyučili, pomyslel si. Nejdříve Rience, potom Stella. Naučili ji roli – zajisté pod hrozbou mučení a smrti. Varovali ji, že svůj part bude muset hrát před nemilosrdným a chyby netolerujícím divákem, před strašným Emhyrem var Emreis, imperátorem Nilfgaardu.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se ostře.
"Cirilla Fiona Elen Riannon."
"Pravé jméno."
"Cirilla Fio..."
"Nepokoušej mou trpělivost. Jméno!"
"Cirilla..." dívčin hlas se zlomil jako stéblo rákosu. "Fiona..."
"Dost, u Velikého Slunce," vycedil skrze zaťaté zuby. "Dost."
Porušujíc etiketu, hlasitě popotáhla nosem. Rty se jí chvěly, ale to již etiketa nezakazovala.
"Uklidni se," přikázal, avšak tichým a takřka vlídným hlasem. "Z čeho máš strach? Stydíš se za vlastní jméno? Bojíš se je prozradit? Vyvolává nepříjemné vzpomínky? Ptám se jen proto, abych tě mohl oslovit tvým skutečným jménem. Ale musím vědět, jak zní."
"Nijak," odpověděla a její velké oči se náhle zaleskly jako smaragdy v záři svící. "Protože je to nijaké jméno, Císařské Veličenstvo. Osoba, která je nosila, je nikdo. Tak dlouho, dokud jsem Cirilla Fiona, něco znamenám... Jen tak dlouho, dokud..."
Hlas jí uvízl v hrdle. Zvedla ruce ke krku, jako by jej neobepínal náhrdelník, nýbrž garota. Emhyr z ní nespouštěl zrak. Pociťoval uznání ke Stelle Congreve a zároveň cítil hněv. Neopodstatněný, a proto asi tak zlý.
Co vlastně chci po tom děcku, uvažoval, zatímco cítil, jak se v něm zvedá zlost, jak v něm vře a kypí jako polévka v kotli. Co chci po dítěti, které...
"Věz, že jsem neměl nic společného s tvým únosem, děvče," řekl. "Nedal jsem k němu příkaz. Já sám jsem měl být obelstěn..."
Hněval se na sebe, byl si vědom, že dělá chybu. Dávno už měl ukončit tuto rozmluvu: vznešeně, přezíravě, tvrdě, imperátorsky. A vzápětí zapomenout na tu dívku a její zelené oči. Vždyť vlastně neexistovala. Byla pouhou náhražkou, imitací. Nikým. Imperátor přece nerozmlouvá s někým, kdo je Nikdo. Imperátor se nepřiznává k chybám někomu, kdo je Nikdo. Imperátor se neomlouvá někomu, kdo..."
"Promiň, udělal jsem chybu," řekl. Ta slova mu byla cizí a nepříjemná a vázla mu na rtech. "Pravdou je, že já jsem zavinil to, co tě potkalo. Ale dávám ti své slovo, že ti už nic nehrozí: žádná křivda, žádná újma, žádné nebezpečí. Nemusíš se bát."
"Nebojím se," zvedla hlavu a nehledíc na etiketu se mu podívala do očí. Emhyr sebou trhl, zasažen nevinností a důvěřivostí toho pohledu. Okamžitě se vzpřímil, císařsky pyšný a vznešený až k sebeznechucení.
"Pros mne, o co chceš."
Dívala se na něj a on si mimovolně připomenul nesčíslné příležitosti, kdy si právě tímto způsobem kupoval klid svědomí po spáchaných hanebnostech. Ve skrytu duše se sobecky těšil, že zaplatí tak lacino.
"Pros, o co chceš," zopakoval. Byl už tím hovorem unaven, leč ta únava paradoxně jeho hlas trochu polidštila. "Splním každé tvoje přání."
Ať se na mě tak nedívá, pomyslel si. Nesnesu ten její pohled. Lidé se prý na mne bojí pohlédnout. A čeho se bojím já?
Kašlu na Vattiera a jeho státní zájem. Jestli o to ona poprosí, nechám ji odvézt domů, tam, odkud ji unesli. Třebas ve zlatém kočáře s šestispřežím. Stačí, aby poprosila.
"Pros, o co chceš," pravil potřetí.
"Děkuji," promluvila dívka, klopíc oči. "Císařské Veličenstvo je nesmírně šlechetné a štědré. Mohu-li mít prosbu..."
"Mluv."
"Chtěla bych tady zůstat. Tady, na Darn Rowan. U paní Stelly."
Nepodivil se. Něco takového očekával. Takt mu zabránil v otázkách, které by byly ponižující pro ně oba.
"Dal jsem slovo," řekl chladně. "Staň se tvá vůle."
"Děkuji, Veličenstvo."
"Dal jsem slovo," zopakoval, uhýbaje očima jejímu zraku, "a dodržím je. I když si myslím, že jsi vyslovila špatné přání. Děláš chybu. Kdybys změnila názor..."
"Nezměním," řekla, když si uvědomila, že císař větu nedokončí. "Proč bych jej měla měnit? Zvolila jsem si paní Stellu, zvolila jsem si věci, kterých jsem v životě poznala tak málo... Domov, teplo, laskavost... Srdce. Jak může být takové přání špatné? Jak může být chybou?"
Ubohá, naivní chudinko, pomyslel si Emhyr var Emreis, Deithwen Addan yn Carn aep Morvudd – Bílý plamen Tančící na mohylách nepřátel. Právě taková přání bývají nejosudovějšími chybami.
Avšak něco císaře zadrželo, aby to řekl nahlas – snad nějaká dávno zašlá vzpomínka." (Paní jezera, str. 31-33)
Nemůžu si pomoct, ale románové knihy se mi vůbec nečetly dobře a dost často jsem se do nich musela (až na světlé výjimky) nutit. Vadilo mi ono odbíhání od hlavních postav, které pak vlastně ani nepůsobí jako hlavní hrdinové, a ono vyprávění děje jen tak mimochodem prostřednictvím postav, které na hlavní hrdiny někde náhodou narazí nebo s nimi jen krátce zkříží cestu či dokonce vypráví už jen legendy o nich. V menší míře by možná byl tenhle přístup inovativní a osvěžující, ale když je tímhle stylem vyprávěna celá knížka (neřku-li pět knih), dost rychle to omrzí a musím se přiznat, že mě osobně nebaví vyhrabávat příběh ze spleti nepřímých svědectví a nejrůznější hlušiny :o(. Navíc je tam pak ve výsledku tolik postav (a dost často mají hodně složitá a těžko vyslovitelná jména), že jsem absolutně nebyla schopná si je zapamatovat a dost často je ani od sebe odlišit. Měla jsem z toho i takový matný pocit, že přicházím ještě o nějaké další hlubší propojení v ději, protože u některých postav jsem měla dojem (u některých jsem si tím byla jistá), že se nejspíš objevily už v některé z předchozích knih nebo o nich byla někde zmínka (a jejich jednání v minulosti teď má nějakou dohru), ale protože jsem si buď celé postavy nebo minimálně jejich činy nepamatovala, byla jsem mimo mísu a ona případná "propracovanost" mě zkrátka míjela :o(. Já mám prostě radši klasické poctivé příběhy, kde jsem schopná držet krok s dějem a hlavními hrdiny, orientuju se v příběhu a můžu si ho tím pádem náležitě užít. Sapkowski mi v tomhle ohledu přijde trochu grafoman – že jako píše jen pro to psaní a je mu vlastně jedno, že to, co zrovna plodí, tak úplně nesouvisí s hlavním dějem či postavami, že neudrží jednoznačnou dějovou linii a hrozně rád odbíhá (dost mě deptaly třeba ty popisy bitev, které byly vyložená nuda, protože jejich účastníky jste viděli poprvé a naposled a vlastně to ani nemělo žádnou provázanost na hlavní zápletku – zkrátka naprosto zbytečné pasáže :o(. Upřímně bych řekla, že se tenhle styl víc hodí právě do těch povídek, se kterými začínal, ale na román to chce mít zkrátka v hlavě ucelenou představu a nějaký plán. U Sapkowského jsem měla dojem, že románové knihy nijak extra nepasovaly na již vydané povídky, přičemž osmá kniha s názvem Bouřková sezóna byla úplným výkřikem do tmy, jakýmsi samostatným příběhem umístěným do časového neurčita, který je de facto hybridem mezi původními povídkami a následnými romány (krátký samostatný příběh rozepsaný do celé knihy), ale po všech předchozích přečtených knihách mě už nijak zvlášť nezaujal a přišlo mi to dost jako zbytečné dílko, nebo jako kdyby si to Sapkowski rozmyslel (možná mu došly prachy) a chtěl si Geraltovy fanoušky usmířit a znovu je navnadit, ale už to prostě nemělo duši :o(
"Ta veliká a s napětím očekávaná hostina," začal Geralt, "byla připravována s nesmírnou péčí a pílí. My jsme především museli najít Milwu, která se schovala v maštali, a přesvědčit ji, že její účast na hostině je nezbytná a záleží na ní osud Ciri a málem i celého světa. Skoro násilím jsme ji přinutili obléci si ženské šaty. Pak nám musela slíbit Angoulême, že se bude chovat jako vychovaná mladá dáma a zejména se vyvaruje slov jako ,kurva‘ a ,prdel‘. Když jsme konečně všechno zajistili a chystali se náš úspěch zapít pohárem vína, objevil se ten váš cukrář Le Goff. Nafukoval se jako prasečí měchuřina...
"Dámy a pánové, baroni a rytíři!" zahalekal mocným hlasem šambelán Le Goff a zvedl objemný pohár. "V daných cirkumstancích si dovolím pronést přípitek na zdraví Jasně Osvícené kněžny Anny Henrietty!"
"Na zdraví!"
"Hurá!"
"Ať žije! Vivat!"
"A nyní, dámy a pánové," postavil šambelán kalich a obřadně pokynul sloužícím. "Nyní... Magna bestia!"
Na podnosu spočívajícím na ramenou čtyř urostlých lokajů jako nosítka byla do sálu vnesena olbřímí pečeně.
"Magna bestia!" křičeli sborově hosté. "Hurá! Magna bestia!"
"Jaká bestie, do prdele?" zneklidněla Angoulême. "Nevezmu to do huby, dokud se nedovím, co to je!"
"Je to los," řekl Geralt. "Pečeně z losa."
"A ne ledajakého," odkašlala si Milwa. "Ten býk musel vážit aspoň deset centnéřů."
"Lopatář. Deset centnéřů a pětačtyřicet liber," ozval se chraptivě vedle ní sedící baron. Byla to první slova, která utrousil od začátku hostiny.
Snad by to byl slibný začátek rozhovoru, kdyby se lučištnice nezarděla, neupřela oči na ubrus a nezačala opět žmoulat a drolit chlebovou střídku.
Leč Geralt si vzal k srdci Fringillina slova.
"Byl jsi snad ty, pane barone," otázal se, "tím šťastným lovcem, který složil toho kapitálního býka?"
"Ne," odpověděl brunátný šlechtic. "Můj synovec, výtečný střelec. Ale to jsou mužské zájmy, abych tak řekl... Omlouvám se, nechtěl jsem nudit přítomné dámy..."
"Z jakého luku?" zeptala se Milwa, nezvedajíc oči od ubrusu. "Určitě nejméně ze sedmdesátky?"
"Z dvojitě prohnutého zefaru," zvolna odvětil očividně překvapený baron. "Klížený tis a jasan. Sedmdesát pět liber."
"A tah?"
"Dvacet devět palců," soukal ze sebe stále pomaleji baron.
"Pěkný kousek," řekla spokojeně Milwa. "Takový složí jelena třebas na sto kroků. Když ho drží dobrý střelec."
"Já," zachraptěl baron poněkud dotčeně, "na čtvrt sta kroků, abych tak řekl, trefím bažanta."
"Na čtvrt sta kroků," zvedla hlavu Milwa, "já trefím veverku."
Baron se rozpaky rozkašlal a chvatně doplnil lučištnici pohár.
"Dobrý luk je polovina úspěchu," vykoktal. "Ale neméně důležitá je, abych tak řekl, jakost šípů. Podle mne jsou nejlepší..."
"Na zdraví Její Osvícené Jasnosti Anny Henrietty! Na zdraví vicehraběte Juliana de Lettenhowe!"
"Vivat!"
"...a ona ho kopla do prdele," dokončila další hloupou anekdotu Angoulême. Mladí rytíři se váleli smíchy." (Paní jezera, str. 77-83)
Navíc mi přišlo docela vtipné, že prý měli lidé problémy orientovat se v ději, kvůli těm časovým skokům ve vyprávění (já jsem se teda orientovala úplně v pohodě), ale co je to proti skokům v knihách – skokům nejen časovým, ale i místním, skokům v postavách, u žádné kapitoly si nejste jistí, kde jste se to vlastně ocitli... A to jsem kdysi dávno měla pocit, že mi tak úplně nevyhovuje "nezúčastněný" styl vyprávění Dorothy Dunnettové, kam ta se na Sapkowského hrabe :o). A taky mi vadilo, že nikde nebyla překládaná elfština, takže pak u některých dialogů nezasvěcený čtenář (jako já :o) neví, která bije :o(. Na autorovu obhajobu musím nicméně říct, že samozřejmě v příbězích z Geraltova světa vidím onu podobnost s naším reálným světem (politika a všechny ty machinace v pozadí každé války a každého uzavíraného míru, rasová nenávist mezi lidmi, elfy, trpaslíky atd.), ale upřímně řečeno, kdybych chtěla číst o tom, jak to chodí ve skutečném světě, tak nebudu číst fantasy :o(. Můj výsledný dojem je teď takový, že se trochu bojím i pokračovat ve sledování seriálu :o(. Po zkouknutí první série a přečtení prvních dvou knih jsem získala de facto mylnou představu o celém příběhu, dokonce jsem si naivně pořídila všechny díly v pevné vazbě a čekala skoro celý loňský rok na jejich dotisk (jediným přínosem budiž to, že obsahují moc pěkné ilustrace), ale znovu už Sapkowského zaklínačskou ságu číst nejspíš nebudu. Nijak se totiž nevyžívám v oné depresi a beznaději a rochnění se v bolesti a smutku ála ruská literatura, ve kterém podle všeho polští autoři se svými východními bratry docela souzní. Maximálně vezmu na milost první dvě knihy s povídkami, ale jinak jsem Sapkowského knihami zklamaná :o(
"Opodál bitevního pole, místa onoho krutého střetu, v němž se takřka veškerá zbrojná moc Severu utkala s nezměrnými silami nilfgaardského nájezdníka, ležely dvě rybářské vísky: Staré Zadky a Brenna. Poněvadž ale v té době byla Brenna v důsledku vojenských operací do základů vypálena, došlo tedy k "bitvě u Starých Zadků". To, že se nyní o stejné události hovoří a píše jako o "bitvě u Brenny" má dva důvody: Primo – obnovená Brenna je dnes výstavná a prosperující obec, kdežto Staré Zadky již před časem jejich obyvatelé opustili a osada zpustla a zarostla kopřivami, lopuchy a pýrem. Secundo – původní název se v kontextu onoho velkolepého a zároveň tragického zápasu jevil jako krajně nevhodný, jako kdyby nestačilo, že zhruba třicet tisíc nešťastníků položilo své životy u Zadků, ale navíc musely být ještě Staré.
A tak se v historickém i ve vojenském písemnictví ujalo výlučně označení "bitva u Brenny" – jakož u nás, tak i v pramenech nilfgaardských, kterých je nota bene podstatně více nežli našich.
Ctihodný Jarre z Ellanderu Starší:
Annales seu Cronicae Inclitt Regni Temeriae"
(Paní jezera, str. 249)
