Rok od roku mi přijde, že Vánoce jsou víc o stresu než radosti a víc o lítání a zařizování než o pohádkách či pohodou prodchnutých chvílích s blízkými. A protože loňský závěr roku byl fakt na prd, zařekla jsem se, že si to letos zařídím trochu jinak. Ti z vás, kteří mě znají osobně, však správně tuší, že to nebylo nijak razantní NE, ale byl to aspoň začátek a jakýsi experiment, jehož výsledky jsem se tu rozhodla zaznamenat, abych to mohla příští rok vylepšit :o)

Letos jsem se rozhodla Vánoce víceméně ignorovat (upřímně řečeno celková nálada nebyla nijak pohádková, takže to nebylo těžké) a doufala jsem, že se tím vyhnu převážné většině stresu, abych nebyla tak vynervovaná jako vloni. V duchu tohoto rozhodnutí jsem taky nepekla žádné cukroví, což mi zcela nečekaně a mistrovsky (on to snad ani jinak neumí :o) vynahradil MoW při naší návštěvě v jeho sídle na Vysočině první adventní víkend, kdy jsem si odvážela slušnou zásobu sladkostí (ano, je to blázínek, a když už nakupoval bezlepkové občerstvení online, nechal se trochu unést :o). A nebýt toho, že mě kolegyně v práci zatáhly do pletení adventních věnců, neměla bych ani žádnou vánoční výzdobu (takhle jsem neměla to srdce svůj vlastní výtvor vyhodit), a tak se začaly drolit první kamínky z vánoční laviny... Začátkem prosince se mi totiž v hlavě vylíhla nebezpečná myšlenka, že když nepeču cukroví, mohla bych po dvou letech na bytě udělat nějaký zevrubnější úklid a začít třeba přeorganizováním šatstva, které mám rozstrkané asi ve čtyřech skříních a mnohdy už ani nevím, kde co mám, nebo kolik toho mám.

  

Sněhová nadílka :o)

  

Cukrová nadílka :o)

   

Ve výsledku se to ale celé zase podělalo, protože maměnku rozbolel zub (resp. dva), a tak bohužel většinu prosince strávila docházením do zubní ordinace (nejdřív jí bylo řečeno, že je vše v pořádku, když jí zuby ale stále bolely, naznal lékař, že je tedy bude muset vytrhnout, a trhal tak šikovně, že si mamka tahala ještě mezi svátky úlomky kostí z dásně :o(. To prostě nechcete. No a já tím pádem běhala venčit hafióza a do toho jsem řešila virové nadělení v práci, neb letošní prosinec jsme strávili opět na home office (ne že bych si stěžovala, to bylo fajn a nevím, jak jinak bych to všechno stíhala), ovšem nikoli kvůli COVIDu, ale kvůli viru počítačovému, který nám poslední listopadový den sežral systém a všechna data na síťových discích, takže v mém případě úplně všechnu rozdělanou práci a veškeré tahákové tabulky a pomocné materiály, které jsem si za ony čtyři roky vytvořila, neb pokyn od ajťáku zněl nenechávat si nic na Céčku. Paráda :o(. Je to silně nekomfortní, zdlouhavé (protože si člověk víc než polovinu věcí vytváří znovu) a zkrátka náročné. Takže toliko k nějakému klidnému adventu (jestli se mi vážně někdy podaří prožít prosinec v klidu a míru, tak si koupím los do loterie, protože to bude znamenat, že zázraky se dějí).

Aspoň se mi ale podařilo ještě před tím, než protikoronavirová opatření zrušila všechny adventní trhy, zajít si s kamarádkami na punč (v mém případě na tradiční dětský nealko :o), což bylo hrozně fajn, a v poslední možný den před zavřením si koupit i další povlaky na polštářky na gauč v obýváku, na které jsem si u onoho stánku se staročeským ložním prádlem brousila zuby už dva roky (vloni trhy nebyly vůbec a nikde jinde jsem pána s tímhle stánkem neviděla). Do prosincových pozitiv taky musím přičíst fakt, že mi můj zlatý bratr vyměnil rozbité panty u rohové kuchyňské skříňky, přičemž pozitivum to bylo o to větší, že byly rozbité už od června a já měla celou tu dobu kuchyň v provizoriu bez dvířek, která se mi povalovala v ložnici (nutno však podotknout, že mi hrozně dlouho trvalo sehnat ty správné panty nové a funkční, asi tak do poloviny listopadu). A taky jsem se radovala ze sněhové nadílky, která byla docela často (v tomhle jsem pořád tak trochu dítě :o), tedy až na momenty, kdy jsme museli buď my, nebo někdo z mých blízkých, vyjet v čerstvě napadaných závějích na silnici – tímto zdravím Barjohu :o). Jo a nakonec se mi vážně podařilo vysmejčit byt od podlahy po strop (kromě oblečení jsem reorganizovala všechno, včetně zásob ve špajzových skříňkách nebo drogerie v koupelně), z čehož mám ještě teď dobrý pocit, ale vybralo si to svoji daň v podobě toho, že jsem úklid dodělávala ve stresu ještě 22. prosince večer (přičemž ve čtvrtek 23. už jsme odjížděli k babičce), padala při tom na hubu a v kombinaci se vším ostatním měla opět nervy na dranc a osypky z každého pitomého zazvonění telefonu. Bylo to dokonce až tak zlé, že se mi jako velice lákavé řešení na příští rok zdálo příští rok prostě na celý prosince zmizet (i kdybych si měla vzít home office a fakt někam odjet a telefon zapínat na hodinu denně) a vrátit se až v lednu, až bude po všem. Mimochodem vždycky, když jsem takhle na pokraji sil, neskutečně mě dojímají laskavosti od úplně cizích lidí jako třeba našich sousedka, se kterou jsme se potkaly v krámě a pak u výtahu, a když se s údivem zeptala, jestli jsem šla pěšky, tak na moji kladnou odpověď prohlásila: "A že jste neřekla, já bych vás svezla." nebo soused, který se držel ve větší než dvoumetrové vzdálenosti při čekání na výtah a když jsem mu nabídla svezení, tak s díky odmítl s tím, že sice nemá covid, ale něco na něj leze, a tak mi to nechce předat.

Každopádně musím dodat, že letos to vlastně nebyla ničí vina (bolavé zuby si nevybírají), tedy kromě mé vlastní blbosti, kdy jsem si chtěla plnit své cíle (jakože ten úklid, páč třeba banánový likér coby dárek sestřence pod stromeček už jsem fakt nestihla :o( a zároveň jsem se zase snažila, aby měli všichni kolem hezké Vánoce, a zapomněla přitom na tu nejdůležitější věc, a sice abych měla hezké Vánoce JÁ. Navíc jsem byla zase docela dlouho špatná z toho, jak vlastně budeme trávit Vánoce jako rodina, a po loňských zkušenostech jsem se snažila to víc zorganizovat, ale znáte to, člověk se může snažit sebevíc, ale konání ostatních kolem stejně nemůže ovlivnit, takže po pár prolitých slzách jsem došla k osvícení a uvědomila si, že mi to vlastně může být jedno, protože na nervy z toho budu tak jako tak (ať už pojedeme k babičce jen my s mamkou a já se budu trápit, že taťka zůstal doma sám, nebo pojedeme všichni a já budu mít nervy z toho, aby se naši nehádali). Docela se mi tím ulevilo a jediné, co mě pak stresovalo, byl neustálý nedostatek času a fakt, že nestíhám to, co bych stihnout chtěla, protože jsem ještě 21. prosince sháněla dárky pro babičku místo mamky s bolavými zuby a někdy i několikrát denně pendlovala mezi bytem a našima :o(. Aneb dost se divím, že mi z toho všeho lítání v prosinci nenarostly křídla...

   

Aspoň jsem si při všech těch pochůzkách mohla prohlédnou nazdobené centrum :o)

  

Jakmile jsme ale dorazily k babičce, všechno se tak nějak uklidnilo, a i když to samozřejmě nebylo žádné leháro, neb někdo to všechno nachystat musí (tj. vyluxovat, umýt podlahy, udělat bramborový salát a na Štědrý den pak uvařit polévku, obalit kapří řízky a prostřít stůl), nějak ze mě ten stres a napětí prostě spadnul a byla jsem vnitřně v pohodě (částečně asi i proto, že jsem věděla, že se všichni rozhodli podle svého, a tudíž předpokládám i ke své spokojenosti). Ve čtvrtek a v pátek jsem se skoro nezastavila, ale už na Štědrý den večer jsme koukaly na pohádky (Byl jednou jeden král i Tři oříšky pro Popelku) a v sobotu jsem dokonce našla chvilku na čtení (konkrétně to byli Hrdinové ohně Nicholase Evanse z knihovny) a večer navíc dávali mého oblíbeného Anděla páně. Víte, přesně o tomhle jsem celý prosinec marně snila – mít každý den chvíli klidu na čtení nebo koukání na pohádky, to mi fakt chybělo. Sice jsem musela bojovat za trochu slavnostnější atmosféru, protože mamka na tom byla letos (a nejen kvůli zubům, ale už dávno předtím) s vánoční náladou ještě hůř než já (což bylo taky docela náročné, když jste jediní široko daleko, kdo se snaží), ale vydupala jsem si aspoň látkový ubrus a vazbu z větviček a svíčky na štědrovečerní tabuli, resp. jsem to prostě nachystala, a byť je to všechno hodně improvizované a uboze neslavnostní, v podmínkách, které u babičky vládnou, to bylo vážně maximum (kde jsou ty doby mého dětství, kdy jsme doma mívali prostřeno svátečním porcelánem a museli jsme se k večeři slavnostně oblékat). Taky mě už tradičně bolela záda z matrace či polštáře (nebo nevhodné kombinace obojího, čertví), takže jsem se dopovala Ibalginem (mamka jela podobně v lécích na bolest kvůli zubům – jo, letošní Vánoce byly co se "drog" týče hodně veselé :o) a v noci na neděli už jsem někdy od půl páté nespala (zato jsem si ale za svitu mobilu četla a vlastně to bylo fajn), ale jinak proběhly svátky de facto v pohodě a klidu, tedy když si odmyslím babičky klasické: "Proč jste to kupovali?" a "Co s tím budu dělat?" (podotýkám, že dostala jen nějaký svetr a mikinu s ponožkami, protože si stěžovala, že žádné teplé nemá a nemá vlastně co nosit) a když si odmyslím sobotní návštěvu starší sestřenky s téměř kompletní rodinou, která měla být ještě v karanténě, bez roušek, zato se spoustou blbých keců a neomalenosti v době oběda, což mě rozpálilo mírně řečeno do běla a nebýt to babičky barák, hnala bych je svinským krokem ze dveří (na tohle konto mamka po konci návštěvy celkem vtipně a s potutelným úsměvem prohlásila: "Ale vždyť JE to můj barák." :o). Jo a o tom, že jsme je nijak nepohostily a neuvařily jim ani kafe, posloucháme ještě teď – prostě no comment.

   

Přípravy a skromná štědrovečerní tabule :o)

  

Když nespíte, občas nad ránem vyfotíte i pěkné scenérie (viz vlevo :o)

  

Zpáteční cesta domů - omést a oškrábat namrzlé auto nám dalo docela zabrat, ale na pohled nádhera :o)

  

Jinak jsem stále ještě vytrvala v samostudiu italštiny přes Duolingo a dokonce jsem si kvůli němu na svátky zaplatila data (ale pozor, aktivovat si datový balíček u Mobil.cz můžete pouze, pokud máte data, což mi přijde krásný paradox, a nakonec jsem si musela vypomoct mamky hotspotem), a ve výsledku bylo moc fajn být online a moct si dopisovat přes WhatsApp :o). A taky se mi letos podařilo prosadit aspoň společné rozbalování dárků (sice bez chudáka bráchy, ale jiný termín, kdy budeme pohromadě, se fakt těžko hledal) v neděli 26. prosince, což bylo příjemné (konečně ryze vánoční chvilka) a rozhodně bych ho chtěla zachovat i příští rok. Já dostala od mamky peníze, za které jsem si koupila moc pěkné ložní prádlo (jako bych jich doma neměla už milion, ale tohle bylo fialové, a to jsem ještě neměla, a moc moc pěkné :o) a nějaké drobné měkkouše (ponožky prý pod stromečkem zažívají renesanci :o) a po svátcích dokonce i ještě jednu knihu (protože v Dobrovském měli 25% slevu a protože se mi po přečtení z knihovny moc líbila :o). A od sestřenky (jiné, než která přišla na návštěvu) jsem dostala knížku, kterou jsem chtěla, a navíc voňavou svíčku (na kterých sama sestřenka slušně ujíždí, ale já teď, jak je méně světla, taky docela pyromaním :o) a pak ještě další knihu od Barjohovic a stylový fialkový hrneček k svátku :o). V týdnu před silvestrem jsem se pak konečně dočkala dvou vyloženě pohodových dnů, kdy jsem měla čas na čtení a mohla jsem zkouknout i nějakou tu pohádku (nebo mého oblíbeného Císařova pekaře a Pekařova císaře :o), a když jsem měla chuť, upekla jsem si "svatební" koláče (jak to má člověk jinak vydržet, když se snad v každé pohádce ládují buchtama nebo koláčema, že). Takhle nějak bych si v ideálním světě představovala celý advent. Jenže pak se ozvala sestřenka (zase ještě jiná, z taťkovy strany) s nabídkou "osiřelého" pejska a kolotoč se rozběhl znovu :o(

          

  

         

Nutno ale přiznat, že mám z letoška několik významných ponaučení pro léta příští, a sice že pokud se rozhodnu pro nějaký větší předvánoční úklid, tak jedině za předpokladu, že bude vše hotové nejpozději do konce listopadu, jinak to raději nechám až po Novém roce (poněvadž leden a únor jsou stejně takové poměrně plonkové měsíce, kdy mi neubírají čas venkovní aktivity a výlety). A vykašlat se na ostatní, protože ti si stejně nakonec dělají, co sami chtějí, a udělat si takové Vánoce, které budou hezké pro mě. Třeba i s cukrovím a třeba i se stromkem, prostě si plnit SVOJE plány a chutě a zbytek se uvidí :o)