Aneb bilancování se nevyhneme :o)

Tradiční novoroční nostalgie mě přiměla k menšímu ohlédnutí nejen za uplynulým rokem 2021, ale i za dopady, které na naše životy (nebo přinejmenším na ten můj) v onom dlouhodobém měřítku má tuta potvora COVID. Rok 2021 byl už druhým v pořadí, kdy jsme zde tohoto nezvaného hosta z Asie měli, a já se nejednou přistihla, jak přemýšlím, co se za tu dobu všechno změnilo (a teď nemyslím jen všudypřítomné roušky, které k mé hrůze třeba malým dětem už vůbec nepřijdou jako něco zvláštního, ale naopak jako běžná věc, protože se s nimi setkávají celý svůj život – uvědomila jsem si to v plné síle až při setkání s kamarádkou, která má dvouletého chlapečka a ten vlastně nic jiného nezná :o(. Spíš jsem se chtěla zaměřit na to pozitivní, ale je pravda, že do kategorie "Co nám vzal" bych rozhodně zařadila schopnost se na cokoli těšit. Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale protože se všechno neustále mění (někdy ani ne ze dne na den, ale z hodiny na hodinu) a vládní nařízení a opatření spíš připomínají pohádku Pyšná princezna (odvolávám, co jsem slíbil, a slibuji, co jsem odvolal, a tak podobně), už tak nějak automaticky napůl předpokládám, že z plánovaných věcí nic nebude. Kupuju si tak lístky na koncerty nebo do divadla (mimochodem, kdyby vás zajímalo, kdo si koupil onen úplně poslední lístek na květnový koncert Imagine Dragons v pražských Letňanech – tak to jsem byla já – a jen asi o týden později přidali ještě sobotní termín s mnohem levnějšími lístky, uááá, proč já neumím vidět do budoucnosti :o( a místo, abych se těšila, jen si poznamenám termín, že se jako uvidí, jestli to bude, nebo jestli to zruší, nebo jaké budou podmínky pro vstup. Taky se razantně zesílil můj odpor ke zpravodajství a zprávám, protože mi přijde, že z nich víc než kdy předtím čiší manipulace s davy, účelovost a šíření strachu. Zprávy v televizi jsem nikdy moc nemusela, ale teď se jim vyloženě vyhýbám, a u internetových článků se mi nechce číst už ani titulky. Spíš jen cíleně hledám informace k platným nařízením a tak (ale i to je někdy oříšek) a jinak se snažím nenechat se moc zblbnout, používat spíš selský rozum a být zodpovědná vůči ostatním a pokud možno tolerantní (i když mě někdy ti pitomci, co nejsou schopní vydržet v respirátoru ani ty dvě hodinky na nákupu v obchoďáku nebo dvacet minut v MHD a nosí je pod nosem, pěkně štvou :o(.

Jinak mi ale COVID přinesl neskutečný benefit v podobě home officů, ze kterých se ukázalo, že můžeme zcela plnohodnotně pracovat (kvůli lockdownu jsme na home office strávili na začátku roku 2021 úžasných devatenáct týdnů v kuse a předtím ještě i celý listopad a prosinec 2020). Přiznám se, že jsem to měla trochu jako prázdniny, i když jsem samozřejmě pracovala (v tomhle si nás naše šéfová hlídá, ať už jsme na home office nebo v kanclu), ale prostě mi přijde, že na home office využívám ten čas mnohem efektivněji a v prostojích zvládnu vyřešit i leccos z domácích prací, takže pak mám ve výsledku víc volného času (nemluvě o mém bezlepkovém vaření, kdy si doma můžu udělat čerstvý oběd a ne pořád vařit do krabiček, které pak v práci ohřívám v mikrovlnce). A kdyby to záleželo jen na mě, v kanclu bych se vůbec neukazovala :o). Leč máme společenskou paní ředitelku, která kolem sebe potřebuje mít lidi, i tak nám ale z lockdownu zůstaly dva dny home office týdně a já se jen modlím a doufám, že už se to nezmění, protože je to hrozně fajn.

COVIDová pandemie se na mě taky podepsala v tom, že jsem začala jezdit na kole, a v roce 2021 se z toho dokonce vyklubalo opravdu plnohodnotné ježdění, a to nejen na nutné cesty do práce, ale i v rámci volného času, kdy se kolo stalo mým parťákem na výlety a prostředkem k relaxaci. Jízdou na kole jsem si čistila hlavu a vždycky to byl čas jen pro mě, což jsem zbožňovala :o). A vzhledem k tomu, že se mi teď přes zimu opravdu nechce vracet k jízdě MHD, nemožné se stalo skutečností a já už, co se kola týče, nerozlišuju žádnou sezónu, ale prostě jezdím na maximum, kdy se dá (začala jsem tak v praxi realizovat Barjohy velice vtipný koment, že neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený cyklista a byla jsem na kole třeba i na punči koncem listopadu nebo ještě i 21. prosince nakupovat dárky  :o). Ještě teda nejsem takový hardcore bajker, abych jezdila ve sněhu a ledu (ale kdo ví, třeba i tahle hranice příští rok padne a já si na kolo pořídím protiskluzové drapáky :o). No nic, více se o svých cyklovýkonech v roce 2021 hodlám rozepsat v samostatném článku, neb jsem si řekla, že si s Izzy (ano, své kolo jsem v dubnu 2019 pojmenovala "Královna Izabela", protože se mi trochu pyšně vzpouzelo a vůbec nám zpočátku chvíli trvalo, než jsme se sžily, nemluvě o tom, že v den doručení narození měla svátek Izabela, ale protože už jsme dávno kamarádky, říkám jí už nějakou dobu familiérně Izzy :o) zasloužíme trochu té samochvály a možná i grafů :o)

A taky jsem se odnaučila nosit make-up (jakože takový to hnědý, co se patlá na obličej, aby nebyly vidět nedokonalosti :o). Upřímně řečeno docela dlouho jsem snila o tom, abych měla odvahu (nebo tak pěknou pleť) chodit bez něj, a voilà, jedna malá pandemie a jde to :o). Pravdou je, že zvyk je železná košile, a já jsem si někdy od vysoké zvykla, že když jdu mezi lidi, napatlám si obličej, abych schovala občasné akné, a pak bylo docela těžké se to odnaučit (jakože o víkendech třeba na nákup s našima jsem bez make-upu klidně vyrazila, ale do práce nebo na kafe s kamarádkou ani náhodou). Sice jsem se díky trvalému nošení make-upu odnaučila dotýkat se obličeje (jakože podpírat si bradu a tak, protože pak bych dělala tělové otisky make-upu na všem, čeho bych se dotkla), což se prý nemá, abyste si na pleť nezanášeli nečistoty, ale jinak to bylo na prd. Make-up, ať už jsem měla jakýkoli, mi barvil oblečení (bundy, když byly moc ke krku, trička s límečkem, šály, svetry apod.), takže člověk musel tohle všechno brát v potaz, když si nějaké oblečení kupoval, nemluvě o tom, že to prostě byla vrstva čehosi na obličeji a postupem času mi to vadilo čím dál víc a asi jsem jen potřebovala ten správný impuls (i když koho by napadlo, že jím bude zrovna COVID?). Každopádně s dlouhým home officem jsem si na make-up odvykla (a upřímně řečeno od doby, kdy jsem objevila kosmetiku Mixa, je to i s mojí pletí, která je spíš citlivá, než vyloženě problematická, o poznání lepší), a když jsme se pak vraceli do kanceláře, už jsem se k němu nevrátila (dalo by se říct, že jsem neměla problém vyjít s kůží na trh :o). Až si tak říkám, jestli se mi díky COVIDu nezvýšilo i sebevědomí (ale to je asi blbost a bude to spíš věkem nebo jde o určitou formu rezignace), protože poslední minimálně rok nemám problém být přirozená, být tím, kým jsem, a neřeším, co si o mně budou myslet ostatní, což je krásně osvobozující :o)

No, a když už jsme u toho odnaučování, v roce 2021 jsem taky přestala spát se špunty v uších (myslím asi někdy od léta nebo jara). Tohle sice asi úplně nesouvisí s COVIDem (i když na home office jsem se tak netrápila brzkým vstáváním, a tudíž mi nevadilo jít spát později, když už třeba ani u sousedů nehrála televize, která by mě rušila), ale asi spíš s přivykáním si na byt a okolní zvuky, nicméně je to prostě skvělý pocit a jsem moc ráda, že už si uši zacpávám jen ve výjimečných případech (například když soused slaví třicátiny), byť je pořád fajn možnost, odhlušit okolní svět, když se fakt potřebujete vyspat a okolí se spikne proti vám :o)

Tak a teď vy :o). Našli byste nějaké vlastní přínosy COVIDu? Protože co si budeme povídat, je třeba myslet hlavně pozitivně a hledat vůkol to dobré, abychom se z toho všeho nezbláznili :o)