Začalo to už na přelomu ledna a února a bohužel vesele pokračovalo dál :o(. Nejdřív Cavalluna – že bude, pak že nebude. Škoda, plánovala jsem příjemný den v Praze s bezlepkovou pizzou :o(. Takže když nebude Cavalluna, můžou být hory s Barjohovými (předtím byla kolize termínu). Všechno přichystám, naplánuju, do půjčovny lyží zavolám, balený chleba nakoupím a pak zas, že hory nebudou, bo COVID :o(. Pak že by mohly být, ale v jakési omezené podobě (že by Rebarborka lyžovala pár dní sama, haha, než by za ní přijel zbytek po karanténě) a nakonec že hory opravdu nebudou, bo firemní zájezd :o(. Chudák Barjoha z toho byla fakt špatná, ale já se začínám trochu bát, jestli to nebude mnou, neboť od chvíle, kdy se rozhodli přibrat mě do party, nám ty lyže ještě neklaply (např. vloni se přesouvaly kvůli covidu tak dlouho, až nakonec nebyly).

To byl první únorový víkend, kdy jsem nakonec aspoň vyrazila do kina a v neděli měla na návštěvě taťku a koukali jsme na druhou sérii Zaklínače. Druhý únorový víkend byla v plánu návštěva babičky. Nejdřív, že se pojede, pak že tam pojede brácha, takže asi my s mamkou ne, a nakonec teda že brácha přijede až v týdnu a my pojedeme na víkend. Jako upřímně řečeno už dlouho se mi nestalo, že bych takhle často musela ze dne na den překopávat plány, a hlavně je překopávat pořád dokola a stále znovu. No ale přežila jsem. A když pominu, že nám u babičky netekla teplá voda, přálo nám aspoň počasí a nemusely jsme se vracet v závějích sněhu po neprohrnutých cestách jako obvykle (dokonce už i ty objížďky se smrskly na jediný úsek přes polní cestu na semafory, kde jsme teda potkaly široko daleko jediný autobus, jehož netrpělivý řidič vyjel ještě na červenou a pak musel vycouvávat, aby nás pustil...) a jakožto otužilé děvče jsem si v těch bojových podmínkách zvládla i obarvit vlasy :o)

   

Nové tričko z Pepca za 60 Kč (té fialové nešlo odolat :o) a sekaná u babičky :o)

Ovšem turbulencím nebyl zdaleka konec. Třetí únorovou neděli jsem totiž poprvé v životě volala strážníky městské policie. U sousedů v pátém patře se na rozdíl od letních měsíců, kdy pořádali ve všední dny ve tři hodiny ráno, když se vrátili z hospody nebo odkud, párty s hudbou a hlasitými debatami na balkóně, které jsem se snažila se špunty v uších zaspat, tentokrát odehrávala hodně, ale opravdu HODNĚ hlučná hádka. Úplně ze všeho nejdřív mě po páté ranní probudila strašná rána, jako by se hroutil kus domu (ale to jen soused při příchodu práskl dveřmi), a pak to začalo. Křik, dupání, v jednu chvíli dokonce soused vyběhl na balkon a řval, že to může rovnou skočit (asi není úplně vhodné podotknout, že jsem si v tu chvíli pomyslela: "Skoč, skoč, aspoň bude pokoj!" :o), následovaly rány, jak různé předměty padaly na zem nebo létaly na zeď, těžko říct, zvuk tříštícího se skla či keramiky, až jsem to po nějakých dvaceti minutách, kdy se hluk stupňoval, místo aby utichal (a kdy hádavý hlas jeho partnerky přešel v pláč a prosby, aby toho nechal), nevydržela, a protože jsem nevěděla, co přesně se tam děje, resp. jak moc své přítelkyni, kterou obviňoval z nevěry, ubližuje (možná šlo jen o vítané milostné vyznání, co já vím), vstala, vyhledala číslo a zavolala na městskou. Nutno podotknout, že jsem z toho byla možná víc nervózní než moji dramatičtí sousedé, a ta čtvrthodina, než dorazili strážníci, mi připadala strašně dlouhá. Celou dobu jsem si dělala starosti, jak moc tam té holce ubližuje, a hlavně když se hádali na tom balkoně, aby ji náhodou nestrčil dolů. Než dvojice uniformovaných mužů dorazila, rozšířila se na moment hádka až na chodbu a práskaly i dveře od výtahu, který tím podle všeho vyřadili z provozu (další super detail, když bydlíte s lidmi, kteří mají pocit, že jsou na světě sami a všichni jen čekají, aby mohli vyřešit jejich problémy). Strážníci tudíž vysupěli po schodech a samozřejmě nejdřív zvonili na mě, chtěli občanku, dovyptali se na detaily (jako jestli tam jsou děti – upřímně tohle by mě hned nenapadlo, ale je fakt, že mít děti – což naštěstí nemají – bylo by to celé ještě daleko horší) a nakonec přivolali další hlídku, protože podle všeho potkali týpka cestou po schodech :o(. Nejsmutnější na tom všem ale bylo, že celý ten kravál muselo slyšet nejmíň osm dalších bytů a nikdo nic, což trefně vystihla sousedka z vedlejšího 1+1, která vylezla k nám na chodbu s větou: "Jo paní už vás zavolala? Já jsem si říkala, že vás taky zavolám." Určitě. A kdy? Co si pamatuju i ohledně toho letního hluku, NIKDO nikdy městskou nezavolal a nemyslím si, že by to milá zlatá sousedka udělala tentokrát. Já osobně hluk tolik neřešila, jako ano, štvalo mě to, ale vlastně o nic nešlo, jenže tentokrát, ať už je ta jeho přítelkyně jakákoli (když chodí s takovým pitomcem), nějak mi prostě nejde nechat ubližovat někomu slabšímu, a protože bych tam nebyla nic platná, leda že bych dostala na budku spolu s ní, bylo jediným řešením zavolat "posily" :o). A víte co? Ve výsledku jsem na sebe hrdá, že jsem to nenechala být a netvářila se jako zbytek obyvatel, že se nic neděje (a pak si zašla druhý den postěžovat za místopředsedou). Sice si nedělám iluze, že by se tím něco moc vyřešilo, a vlastně ani nevím, jestli na něj ta holka něco práskla, nebo se tvářila, že je všechno v pohodě (to už ke mně do bytu slyšet nebylo), ale já udělala, co se dalo, a aspoň budou třeba pro příště vědět, že si tu jejich italskou domácnost líbit nenecháme :o(

Asi po půl hodině odjela obě hlídková auta, já si mezitím vypila sklenici vody, a když jsem se dost uklidnila a bylo jasné, že nic víc už po mě strážníci chtít nebudou, šla jsem si ještě lehnout a chvíli se dospat, protože přeci jen vstávat v neděli v pět ráno, když nemusím, je opruz :o(. Ale stejně jsem pak byla celý den jak praštěná a pořád jsem musela myslet na to, co za lidi má vůbec potřebu věci takhle hrozně hrotit a žít život jako jedno velké divadelní představení, do kterého pak zatahují další nedobrovolné aktéry z širokého i blízkého okolí :o(. A taky jsem si vzpomněla na větu našeho místopředsedy, když se řešil v létě ten kravál, že prý on je to hodný kluk, problémová je podle všeho ta jeho přítelkyně – jasně, to určitě, už tehdy mi bylo jasné, že nebude žádný svatoušek, protože prostě slušný lidi tohle nedělají, a jen umí starého pána dobře ukecat, ostatně jako všechna tahle nevydařená individua :o(

   

Únorové sladké orgie a taky tajně kvetoucí orchie :o)

A to zařizování? Začátkem měsíce to bylo vyzvednutí čipů ke vchodovým dveřím, kterými se v našem bytovém družstvu rozhodli nahradit dosavadní klíče, že se jako bude lépe kontrolovat, kdo je má a kdo se tudíž může dostat do domu. Dobrý, ale proč můžu dostat jen dva náhradní čipy navíc, když si je stejně musím platit, už mi tak úplně hlava nebere. No nic. Když jsem převzala čipy, nastal čas podat daňové přiznání, neb si uplatňuju úroky z hypotéky a s tím mají většinou na mzdové účtárně problém a chtějí k tomu hafo papírů, takže si roční zúčtování dělám radši sama, koneckonců mám přece ekonomku :o). A když jsem tuhle první vlnu vyřídila, zhasla mi ledková žárovka v koupelně – to znamená vyšroubovat, resp. přijít na to, JAK ji vyndat, a dojet do elektra koupit náhradní. Ještě že u nás v centru máme krámek se sympatickým a velice ochotným pánem, který mrknul, s lítostí konstatoval, že mám 8W ledky, ale o má jen 7W, ale že by to neměl být takový problém (nebyl, žárovka svítí úplně stejně, očima nepoznáte rozdíl), nicméně že on ty 8W stejně objedná, a kdyby mi nevyhovovala, mám se stavit příští týden. Navíc si neodpustil vtipnou poznámku, že je to dobrá barva světla, protože v ní i starý sprchový kout vypadá zářivě bílý :o). No prostě miláček :o)

Pak mi do schránky dorazila podivná složenka na 1 Kč úroků z vkladní knížky, kterou jsem měla za to, že jsme nejmíň před dvaceti lety s rodiči zrušili. Jako teoreticky bych to mohla nechat plavat, ale jakási moje kompulzivně obsesivní část s tím měla problém, a tak jsem zašla na poštu, jestli je to vůbec moje a co jako s tím. Tam mě poslali do České spořitelny, protože oni na poště by mi prý mohli akorát připsat ty úroky do vkladní knížky (kterou už dávno nemám, že), ale zrušit nic nemůžou. I vyrazila jsem jednu polední pauzu do centra a ve Spořitelně se domáhala pomoci, ovšem neprávem (a kdybych nebyla líná a přečetla si hlavičku složenky, tak bych na to přišla i sama), protože jako banka tam byla uvedená ČSOB. A tak jsem popošla o kus dál do ČSOB, kde se mě ujala jedna ochotná slečna, ovšem v počítači o mě nenašla žádný záznam s tím, že to prý musí být hodně stará záležitost, asi někdy z 90. let, což jsem jí řekla, že je klidně možné, a tak mě poslala zase zpátky na poštu, ale pro změnu na hlavní budovu, že tam mi to vyřídí. To už bych ale v jedné polední pauze nestihla, a tak jsem si to schovala na další den. A výsledek? Paní na hlavní poště mě v systému taky nenašla, tak mi řekla, ať to neřeším, že tam není záporný zůstatek, tak co. Jo, kvalita služeb České pošty je široko daleko proslulá :o(. Ale trochu mě dostala tím záporným zůstatkem, protože co když si pošta vzpomene, že bude účtovat nějaké poplatky a fakt se tam časem dostane zůstatek do mínusu a někdo po mě bude chtít něco zaplatit za produkt, který jsem měla za to, že je léta zrušený, a teď už zrušit nejde? Inu, zkusila jsem poslední šanci napsat reklamaci do České spořitelny přes webový kontaktní formulář, jakože co mi přišlo, jak jsem dopadla jak kohoutek se slepičkou a co mám teda jako dělat. Když už nic jiného, chci mít odpověď ve stylu "tak to neřešte" aspoň písemně, kdyby náhodou. Naštěstí po pár dnech přišla odpověď, ať vyplním na České poště formulář č. 799 a že tím se to vyřídí, tak uvidíme (ano, tahle zařizovací odysea se mi v únoru ukončit nepodařila :o(

Krom toho jsem zjistila, že mi v srpnu bude končit občanka, takže tu budu muset vyřídit taky, a nejlépe v nějakém vhodném termínu, abych na ni případně mohla vyjet na dovolenou (pas jsem měla propadlý už vloni :o(. A do toho jsem koumala konkrétní podmínky pro mimořádnou splátku hypotéky, protože budu mít k dispozici peníze ze stavebního spoření, a trochu umořit dluh, který mám takhle splácet až do 65 let, se určitě hodí, pokud to jen trochu jde.

   

Jinak únorovým pozitivem bylo opět pár krásně líných dopolední v posteli s knihou a snídaní :o). Kromě toho jsem znovu zkoukla první sérii seriálu Kapitán Poldark, která běžela pro změnu s českým dabingem (já na to kdysi koukala s titulkama) na Nova Lady, a pořád to bylo super :o). Taky se mi zalíbil seriál na ČT Všechny velké a malé bytosti, který je adaptací knih Jamese Herriota a který je takový laskavý a příjemně pohodový, že jsem se u něj dobře odreagovávala (a už sjíždím druhou sérii :o). A dokoukala jsem i seriál Ochránce s Lukášem Vaculíkem, který sice nebyl vůbec pohodový, ale rozhodně dobře natočený, zvlášť ty první díly, pak už teda dělali z ombudsmana spíš detektiva, který neváhá lézt bez jištění po továrních komínech, což mi přišlo už moc, ale jinak na český seriál dobrý (ano, v únoru jsem celkem dost proháněla archiv ČT přístupný přes červené tlačítko na mé chytré televizi :o). A v závěru měsíce jsem zkoukla ještě historickou minisérii Belgravia, o které se všude dost psalo a která byla taky dobrá (takové trochu romantičtější Panství Downton :o). Z filmů se mi hodně líbilo Srdce na dlani, na kterém jsem byla v kině a s chutí bych se na něj koukla znovu :o), a po letech jsem viděla i hořkosladký, ale hodně dobrý Fenomén s Johnem Travoltou. Do třetice pak musím jmenoval film Já, Simon, na který jsem koukala v telce a který byl taky super (místy komedie, místy doják o nelehkém životě čtyřprocentního teenagera podle knižní předlohy, ale bavilo mě to :o)

     

Za únor jsem navíc přečetla celkem šest knížek (z toho čtyři z knihovny, takže už mi jich doma zbývá jen šest a brzy si tak nejspíš půjčím další :o), přičemž druhé pokračování Strážců z Landštejna s názvem V obležení bylo stejně dobré jako první díl a čtení mě moc bavilo, a podobně dobrý byl i první díl historických detektivek s hlavní hrdinkou Viktorií Bredonovou s názvem Rubínový pokoj, jehož čtvrté pokračování jsem přečetla v lednu :o). Naopak novinka od Nicholase Sparkse s názvem Návrat z mých vlastních zásob mi úplně nesedla, stylem mi to připomínalo jako by příběh vyprávěl stařec, a ne dvaatřicetiletý chlap, navíc si nemyslím, že chci tak moc, když požaduju, aby měly postavy aspoň krapet mozkové hmoty v hlavě (zvlášť když má být povoláním lékař) a jejich myšlenkové pochody nebyly, jako by si z nich nějaký zombík už vzal to nejlepší (např. když hledám teenagera a neuspěju na policii, tak by mě jako první napadlo projít střední školy, ale jemu to musí napovědět šerif apod. :o(. Zápletky skřípaly, hlavním hrdinům jsem tu jejich lásku (strašně se milují, ale nemůžou být spolu) vůbec nevěřila, z textu to prostě vůbec nevyvolávalo ten dojem, a jediná trochu záživná část nastala až v poslední třetině knihy ohledně dívčiny Callie :o(. O to větší ironií mi přišlo autorovo závěrečné chvástání v doslovu, kolik knih už napsal – jako chápu, že musí být čím dál těžší a těžší přicházet s novými zápletkami a náměty, ale proboha proč to takhle odfláknout? Příběh nedržel pohromadě a upřímně nevím, proč je Sparks poslední dobou tak posedlý prolínáním několika příběhů v jedné knize, ale možná to souvisí s věkem a chlapec, stejně jako se to stává důchodcům, už prostě jen nedokáže udržet nit. Každopádně od Sparkse si určitě nějakou dobu raději odpočinu :o(

     

Jinak turbulentní bylo v únoru svým způsobem i počasí. Upřímně řečeno nepamatuju, kdy bylo posledně tolik větrno :o(. První nápory jsem dávala za vinu erupci podvodní sopky u Tongy v polovině ledna. Jenže nárazy silného větru panovaly skoro celou druhou půlku února a bylo to fakt nekonečné (nejvíc mě bavili sliby meteorologů, že večer bude vítr slábnout, a pak prodloužili výstrahu do dalšího dne a tak pořád dokola :o(. V polovině února si totiž pšoukla i Etna a zbytek sváděli meteorologové na zmatený vortex, díky kterému panovaly i skoro jarní teploty. V důsledku toho všeho začaly kvést stromy (včetně mnou proklínané břízy) a vítr pak pyly řádně rozvířil, takže jsem od půlky února měla oči jak Číňan, každé ráno jsem odmáčela slepené řasy a během dne se snažila si oči nerozdrásat do krve, přestože mě svědily a řezaly jak blázen, a jakmile jsem se začala dopovat antihistaminiky a příznaky malinko ustoupily, byla jsem tak unavená, že jsem občas klimbala i v kanclu, celé tělo jsem měla jako z olova, žrala jsem statečně tuny cukru (což bylo kontraproduktivní, já vím, ale nemohla jsem si pomoct) a byla stěží schopná udržet myšlenku (proto i ona odmlka na blogu, ale fakt jsem nebyla schopná cokoli sepsat). Vzhledem k tomu, že jsme v únoru chodili do práce ve střídavém režimu (tedy tak, abychom byli po jednom v kanclu), počty dnů mého milovaného home office klesly a já tak i v tomhle nečase jezdila na kole, což bylo zvlášť po ránu za tmy někdy až strašidelné (hlavně to šumění větru a všudypřítomné klátící se stíny) a každopádně to byl adrenalin, protože poryvy větru byly fakt nepříjemné a jízda na kole občas připomínala plavání v protiproudu, kdy taky makáte na plné obrátky, a přitom se stěží hnete z místa :o). Ale upřímně řečeno pořád lepší než jezdit městskou – to jsem si zkusila jednou na začátku měsíce, kdy byla vánice se sněhem a já vysrabila, ale už nikdy více – u domu mi ujel trolejbus, který jsem dobíhala, přímo před nosem, jakože jsem k němu doběhla, koukli jsme s řidičem na sebe a on mi zavřel dveře a odjel :o(. A to nemluvím o tom, že to mám ze zastávky k práci stejně deset minut pěšky, což v té fujavici byla taky mňamka (když jsem se teda konečně dočkala a s přestupem dojela, kam jsem potřebovala). Takže díky, ale fakt ne :o(

   

Jarní projevy :o)

Jo, únor byl poměrně nepříjemný, a to se mi ani nechce zmiňovat dění posledních dnů na Ukrajině (nikdy by mě nenapadlo, že vypukne válka tak snadno a tak blízko nás a zbytku světa potrvá TAK dlouho, než bude vůbec schopen nějak zareagovat, místo aby se NATO a EU a všichni ostatní jen nekonečně radili, co udělají :o(. Upřímně doufám, že tohle všechno nemá co dělat se začátkem nového čínského roku, který se letos shodoval se začátkem února :o(. Nejsem si totiž jistá, jestli bych dalších jedenáct měsíců v tomhle duchu zvládla bez újmy :o(. Březen bych si rozhodně nechala líbit podstatně klidnější, prosííím!!!

     

Ještě že máme ty němé tváře <3 Mimochodem Persie by se nejspíš uživil i v showbyznysu, jak umí skvěle panáčkovat :o)