Na Medvědín mě na svém blogu poměrně dost navnadila damn-girl (které tímto děkuji za super tip :o), a tak když jsem na něj narazila u nás v knihovně, rozhodla jsem se ho zkusit. Jedinou knihou, kterou jsem předtím od Backmana přečetla, byla Co by můj syn měl vědět o světě a pak jsem ještě zkoušela číst Muž jménem Ove, ale vadil mi takový ten sebeshazující styl, jakým vyprávěl de facto o hlavním hrdinovi, přišlo mi to celé takové jakoby zmatené a prostě mě to nebavilo, takže jsem Oveho po pár stránkách odložila s tím, že Backman asi není autor pro mě.
Jenže pak jsem vzala do ruky Medvědín, a ten mě chytil od první stránky. Je strašně dobře napsaný, celé je to vyprávěné jako přítomné, momentální dění, a tím pádem je hrozně těžké se od čtení odtrhnout, coby čtenář prostě jen lačně hltáte další a další stránky, abyste se dozvěděli, co bude dál (v tomhle ohledu jsem Backmanovi doslova zobala z ruky :o). A vůbec nevadí, že je v anotaci vlastně prozrazená skoro celá zápletka, protože v knize je toho mnohem víc a Backman vykresluje komplexní obraz, pěkně celou situaci před i poté, co je dcera sportovního ředitele hokejového klubu, Maya, znásilněna nejlepším hráčem juniorského týmu a de facto nadějí celého města, a vypráví to hodně uvěřitelně. Navíc jsou to vlastně jen sdělení, jak se věci mají nebo měly, Backman zkrátka jen vypráví, co a jak, čímž ve vás emoce vyvolává tak trochu jako druhotný efekt, jakože je musíte spíš vytušit odněkud z nitra, mezi řádky, a to mě bůhvíproč fascinuje, když tohle někdo umí. Stylem psaní a ne zrovna jednoduchým tématem mi Mědvědín dost připomínal Jodi Picoultovou (nebo přinejmenším její ranější knížky jako Desátý kruh nebo Je to i můj život). Ze začátku jsem sice měla chvíli pocit, jako by to byly malinko Povídky malostranské kvůli onomu množství postav s nejrůznějšími podivnostmi a zvyky, ale jak se dějová linka postupně hrne ke zlomovému okamžiku, máte pocit, že každý detail může být důležitý a hrát svou roli. Vlastně jsem byla za tuhle autorovu obšírnost v postavách ráda, protože městečko Medvědín, zapomenuté kdesi v hloubi věčně zamrzlých lesů, tak bylo krásně živoucí a Backmanovi se díky tomu podařilo i neuvěřitelně barvitě vylíčit vztahy mezi jednotlivými lidmi, co je k sobě poutá, co je motivuje, zkrátka celý ten úžasný propletenec malé komunity, který řekla bych solidně odpovídá tomu, jak to v životě skutečně bývá (protože ne vždy nás vedou úplně ty nejušlechtilejší motivy, někdy je tím nejsilnějším pohonem strach, někdy ctižádost nebo peníze...). Nemluvě o tom, že kniha je opravdu tak dobře napsaná, že jsem při popisu hokejového zápasu Medvědům z Medvědína nepokrytě fandila a připadalo mi to neuvěřitelně napínavé, a to ve skutečnosti vůbec na hokej nekoukám :o)
"Minuty se pomalu plíží k poledni. Kevin je na zahradě a kontrolovanými pohyby ve složitých vzorcích míchá pukem mezi čtyřiceti rozestavenými skleněnými lahvemi. Všem ostatním připadají jeho pohyby hrozně rychlé, ale jemu každé hnutí rukou přijde táhlé. Čas mu plyne pomaleji než ostatním a Kevin neví proč. Když byl malý, ostatní děti ho bily, protože byl nejlepší, ale pak se na tréninku zničehonic objevil Benji. Několik měsíců v kuse u sebe přespávali, s baterkou pod dekou si četli staré komiksy o superhrdinech zděděné ještě po Benjiho sestrách a životy obou najednou zase začaly působit logicky. Spojily je jejich superschopnosti.
"Miláčku," přeruší Kevina ode dveří matka a ukáže na hodiny.
Když k ní Kevin přijde, natáhne k němu ruku a opráší mu sníh z ramene, ruku mu pak na rameni nechá déle než obvykle a dotek je něžnější, než na jaký je Kevin zvyklý. Matka se kousne do rtu.
"Jsi nervózní?"
Kevin zavrtí hlavou. Matka pyšně kývne.
"Už musíme jet, otci se povedlo sehnat letenky do Madridu na dřívější spoj. Vysadíme tě u haly."
"Nestihli byste třeba první třetinu?"
Kevin z matčina pohledu vyčte, že se hroutí. Jen by to nikdy nepřiznala.
"Spěcháme, miláčku, tvůj otec má důležitou schůzku s klientem."
"Jede tam hrát golf," zavrčí Kevin a to je největší náznak odporu, jakého se kdy dopustil.
Matka neodpoví. Kevin ví, že nemá cenu se dál snažit, výsadou tohoto domu není hokej, je to schopnost vyhýbat se jakýmkoli rozhovorům o pocitech. Kdo zvýší hlas, prohrál, to mu pak jen stručně odseknou "nebudu se s tebou bavit, když křičíš" a někde v domě se za někým zavřou dveře. Kevin zamíří do předsíně.
Matka váhá. Chystá se ho dotknout na rameni, ale rozmyslí si to a pohladí ho po krku. Pracuje jako ředitelka velké firmy a všichni podřízení ji mají rádi právě pro její empatii a soucit, jako by bylo lehčí dávat své pocity najevo někomu, kdo vás oslovuje titulem. Spoustu let si každý večer chodila lehnout a myslela na všechno, co bude dělat, až bude starší a bude mít víc času, a teď se někdy probouzí uprostřed noci vyděšená k smrti, protože už ani neví, co to bylo. Chce dát Kevinovi všechno, co jako dítě sama neměla, a vždycky si myslela, že bude mít čas i na to ostatní. Na povídání a naslouchání. Léta plynou moc rychle, někde mezi jejími dny v práci a jeho tréninky stihl z Kevina vyrůst velký kluk. Nikdy se nenaučila mluvit s dítětem, kterému vidí do očí, jen když sama zakloní hlavu.
"Přijdeme na finále!" slíbí jako matka, která žije ve světě, kde je naprosto nepravděpodobné, že by se finále mohlo odehrát bez účasti jejího dítěte...
Otec už je v autě a žádá Kevina, aby si sedl vedle něj, a začíná ho zkoušet z látky, kterou budou mít v pondělí v testu z angličtiny. Kevinův otec v životě neusiluje o nic jiného než o perfektní výsledky, celá jeho existence je jako šachovnice a on není spokojený, pokud nedokáže odhadnout alespoň dva tahy dopředu. "Úspěch nikdy není dílem náhody. Peníze můžeš získat řízením štěstěny, ale úspěch nikdy," říkává. Jeho bezohlednost při obchodních jednáních lidi děsí, ale Kevin nikdy nezažil, aby na někoho vztáhl ruku nebo zvedl hlas. Když chce, dovede být otec dokonce okouzlující, aniž přitom řekne něco sám o sobě. Nikdy nad sebou neztrácí vládu, nenechá se rozčílit, to u někoho, kdo neustále žije v budoucnosti, ani nejde. Dneska se hraje hokej, ale v pondělí je písemka z angličtiny. Dva tahy dopředu.
"Mým úkolem je být tvůj otec, ne kamarád," řekl jednou Kevinovi, když se chlapec před mnoha lety zmínil, že Benjiho matka chodí skoro na všechny jejich zápasy. Ani se nemusel rozzlobit, aby to Kevinovi došlo: Benjiho matka nedává klubu ročně milion sponzorským darem, nestará se o to, aby osvětlení v hale fungovalo. Takže to má pak asi víc času chodit na zápasy...
Parkoviště před halou je plné lidí. Kevinův otec parkuje opodál.
"Dneska nemáme čas se s nimi bavit," říká a kýve směrem k ostatním sponzorům a rodičům na parkovišti. Na ty dělají peníze Erdahlových stejný dojem jako na jejich děti Kevinův hokej.
Když člověk vyrůstá v rodině, kde se o pocitech nemluví, naučí se v takových větách vycítit nuance. Otec se Kevinovi nemusí omlouvat za to, že ho neodvezl až k hale, udělal to touhle větou. Poplácají se po ramenou a Kevin vystoupí.
"Zavoláme si potom," řekne Kevinův otec.
Kevin mu volá hned po všech zápasech. Někteří otcové se ptají "vyhráli jste?", ale ten Kevinův se ptá "kolik jste vyhráli?". Kevin vždycky slyší, jak si to otec zapisuje, celou jednu sekci ve sklepě tvoří pečlivě srovnané krabice plné tlustých bloků s přesnými statistikami všech zápasů, které Kevin odehrál od doby, kdy byl ještě mrně. Někteří lidé by jistě řekli, že je špatně ptát se syna "kolik gólů jsi dal?" namísto "dal jsi nějaký gól?", ale Kevin i jeho otec by jim na to odpověděli stejně: "A kolik gólů dali vaši synové?"
Kevin se otce nezeptá, jestli by náhodou nestihli první třetinu, jen zabouchne dveře a hodí si tašku přes rameno, jako by byla obyčejná sobota. Ale když se auto rozjede, obrátí se a dívá se za ním, dokud mu nezmizí z dohledu. Na parkovišti je víc rodičů než hráčů. Pro ně dneska není jen tak obyčejná sobota." (str. 115-118)
Přiznám se, že ještě než se semlelo ono hlavní drama, přistihla jsem se, jak u čtení skoro od samého začátku knihy tiše soptím kvůli tomu všeobecnému přehnanému očekávání, kterým celý Medvědín drtí svůj juniorský hokejový tým. Vítězství medvědínských juniorů v hokejovém mistrovství by totiž mohlo zabránit dalšímu ekonomickému úpadku jejich maloměsta, přineslo by stavbu nové haly, hokejového gymnázia a nejspíš i nového nákupního centra, což by znamenalo spoustu nových pracovních příležitostí (místo dosavadní jediné továrny), růst a blahobyt. Jenže ať je to, jak je to, pořád to jsou jen malí kluci, puberťáci, a vkládat jim na bedra tíhu odpovědnosti za osud celého města není podle mě fér. Takové břímě by nechtěl nést ani dospělák. Což jen potvrzuje moje tvrzení, že Medvědín je neuvěřitelně komplexní, protože to je i ohledně témat – kromě přehnané ctižádosti rodičů, kteří si plní své sny prostřednictvím vlastních dětí hlava nehlava, v knize řeší i šikanu (protože co si budeme povídat u drsných hokejových bijců, kteří jsou v očích celého města za hvězdy, je k tomu méně než milimetrový krůček), problematiku přistěhovalců (ta řekla bych u Backmana nechybí v žádné z jeho knih), ale i celkově otázky rodičovství, jakože vlastně není v moci rodičů ochránit své děti před nebezpečím vnějšího světa, a jak děsivé může takové zjištění být.
"Slova jsou maličkosti. Nikdo jimi nemyslí nic zlého, to slýcháme neustále dokola. Všichni jen dělají svou práci. Policisté to říkají úplně pořád. "Já jen dělám svoji práci." Proto se nikdo nezeptá, co udělal ten chlapec, a jakmile dívka začne vyprávět, přeruší ji a místo toho chtějí vědět, co udělala ona. Šla po schodech před ním, nebo za ním? Lehla si na postel dobrovolně, nebo ji přinutil? Rozepnula si blůzu? Políbila ho? Ne? Ale oplácela mu polibky? Pila alkohol? Kouřila marihuanu? Řekla, že nechce? Řekla to jasně? Křičela dost nahlas? Bránila se dostatečně silně? Proč si ty modřiny hned nevyfotila? Proč z toho večírku utekla a ostatním, co tam byli, nic neřekla?
Říkají, že si jen potřebují shromáždit veškeré informace, a na jednu a tu samou věc se ptají desetkrát, pokaždé trochu jinak, aby zjistili, jestli Maya nemění verze. Tohle je vážné obvinění, říkají, jako by problémem bylo to obvinění. A taky jí řeknou, co všechno neměla dělat: Neměla s oznámením čekat týden. Neměla zahazovat oblečení, které měla na sobě. Neměla se sprchovat. Neměla pít alkohol. Neměla se vůbec do takové situace dostat. Neměla chodit do toho pokoje, po těch schodech, neměla vysílat signály. Kdyby vůbec neexistovala, nic z toho by se nestalo, napadlo ji to? Jí je patnáct, jemu sedmnáct, přesto je ve všech diskusích on nazýván "chlapcem" a ona "mladou ženou"...
V očích jednoho rodiče vidí Maya bezejmenný vztek, v očích druhého totální prázdnotu. Pak jede s mámou do nemocnice. A táta opačným směrem do Medvědína.
Přijdou dny, kdy se Mayi budou ptát, jestli v tu chvíli chápala veškeré důsledky toho, že šla na policii a řekla pravdu. A ona kývne. Občas má dojem, že byla taky úplně jediná, kdo to chápal. Mnohem později, za nějakých deset let, si bude říkat, že největší problém tkvěl v tom, že nebyla tak šokovaná jako všichni dospělí okolo. Jako by byli nevinnější než ona, jí sice bylo patnáct, ale měla přístup na internet, už věděla, že pro holku je svět kruté místo. Rodiče by si v životě nepředstavili, že se něco takového vůbec může stát, Maya jen nepočítala s tím, že se to stane zrovna jí. Takže spadla z menší výšky...
Už tam, na policejní stanici v Hedu, věděla, že ona se z toho dostane. A už tam věděla, že máma a táta ne. Rodičům se rány nehojí.
Svět by se měl strašně moc stydět za to, že oběť je poměrně často schopná větší empatie než všichni ostatní. Přijdou dny, kdy se budou Mayi ptát, jestli skutečně chápala všechny důsledky, a ona kývne a ze všech emocí na světě bude cítit zrovna vinu. Za tu nepochopitelnou hrůzu, kterou dala pocítit svým milovaným. Na policejní stanici. Řekla všechno. A na rodičích viděla, jak jim zas a znovu dochází ta nejstrašnější věc na světě. To, co si každá máma a každý táta odmítá přiznat i v těch nejčernějších chvilkách:
"Nedokážeme ochránit svoje děti." (str. 227-229)
Žasla jsem nad tím, jak byla Maya silná a že vlastně ona byla nakonec oporou rodičům, ne naopak. A ve výsledku jsem jí fandila i za to, jak se v závěru knihy rozhodla drsňácky vypořádat se svým traumatem, to bylo fakt hustý :o). Moc pěkně bylo vylíčené i manželství Mayiných rodičů, a ačkoli Backman zůstal věrný svému postavovému stereotypu, kdy postava otce a manžela není úplně takový ten chlapácký chlap (např. Peter má problém jít s kýmkoli byť i do nejmenšího konfliktu), zatímco jeho manželka Mira je spíš amazonka, děvče od rány, co se s nikým nemaže (v tomhle si nemůžu pomoct, vidím autobiografické prvky :o), tentokrát mi to kupodivu nevadilo až tolik jako u Oveho, protože tu byla spousta dalších postav, které to rozředily a vyvážily, takže to spíš působilo jako hezký příklad toho, že protiklady se přitahují. Skvělá byla taky postava Benjiho, který je na první pohled typický problémový kluk, co kouří trávu a pije a jde z průšvihu do průšvihu, ale ve skutečnosti to měl v hlavě hodně srovnané, měl srdce na pravém místě a dlouhá léta byl skvělým a nejlepším kamarádem Kevina, tedy kluka, co Mayu znásilnil. Krásné bylo i přátelství Mayi a Any a jednoznačně nejodvážnější postavou byl Amat, před kterým fakt smekám, protože ačkoli byl z celého týmu nejmladší a coby imigrant z chudinské čtvrti byl tak trochu otloukánek, nakonec se zachoval jako největší drsňák v celém Medvědíně (a to hned několikrát) a správný chlap, jestli to tak můžu o patnáctiletém klukovi říct :o). V Medvědíně je vůbec hrozná spousta sympatických postav, resp. spousta postav, kterým jste díky Backmanovu detailnímu líčení jejich života, zkušeností a snů ochotni fandit a chápat je (a vsadím se, že stejně jako já nebudete mít po přečtení jen jednoho jediného favorita :o)
"Když se rozbije okno, může pokoj naplnit tak nepochopitelné množství střepů, až nevěříte, že to skutečně byla jedna jediná tabulka. Trochu se to podobá situaci, kdy dítě otočí krabici mléka vzhůru nohama a polije celou kuchyni, jako by tekutina okamžitě po opuštění obalu expandovala do nekonečné záplavy.
Ten, kdo hodil ten kámen, došel až těsně k domu, skoro až úplně ke zdi, a pak ho mrštil vší silou, aby doletěl co nejdál do místnosti. Kámen se odrazí od skříně a dopadne na Mayinu postel. Sklo prší za ním, tak lehce a s motýlí elegancí, jako by to byly ledové krystalky nebo úlomky diamantů.
Peter s Mayou to uslyší i přes kytaru a bubny. Vyřítí se z garáže do domu, v Mayině pokoji fičí severák, Leo stojí uprostřed místnosti a s otevřenými ústy zírá na kámen. Červenými písmeny je na něm napsáno "KURVO".
Maye jako první dojde skutečné nebezpečí, Peter pochopí až po pár vteřinách, kdo je v ohrožení života, oba se vrhnou ke dveřím, ale už je pozdě. Volvo už nastartovalo.
Jsou čtyři, dva utíkají pěšky a dva na kolech. Na chodnících je ještě pořád dost sněhu, takže můžou jet jen v protažených stopách na vozovce. Mira sešlápne plyn až na podlahu a široké auto se s houpáním a řevem valí po silnici za nimi, dohání je po dvaceti metrech a řidička se ani náznakem nechystá dupnout na brzdu. Jsou to děti, může jim být tak maximálně třináct čtrnáct, ale matčin pohled je prázdný. Jeden z kluků se otočí, oslní ho reflektory a on se vyděšeně vrhne z kola a skočí hlavou rovnou do plotu. Ten druhý ho stihne napodobit přesně ve chvíli, kdy mu nárazník volva plnou silou vrazí do zadního kola a auto následně přejede celý bicykl.
Kluk má roztrhané kalhoty a bradu od krve, Mira zastavuje, otevírá dveře a vystupuje. Z kufru vytahuje Peterovu golfovou hůl. Bere ji oběma rukama a míří rovnou ke klukovi na zemi. Kluk brečí a řve, Mira to ignoruje, necítí vůbec nic.
Maya jen v ponožkách vybíhá ven a utíká po ulici, vnímá, že ji táta volá jménem, ale ani se neotočí. Slyší ránu, se kterou auto najelo na kolo, vidí tělo, které beztížně letí vzduchem, pak se jí do očí zaříznou červená brzdová světla a ona spatří matčin obrys vystupující z auta. Obrys otevírá kufr, vytahuje golfovou hůl, Maya v promáčených ponožkách klouže po ledu, z chodidel jí teče krev, řve, až jí nakonec selže hlas.
Mira v životě neviděla nikoho tak vyděšeného. Drobné ruce popadnou hůl zezadu a strhnou matku na zem; když zvedne oči, Maya ji drží a něco řve, ale Mira ji neslyší. V životě neviděla takový výraz hrůzy.
Kluci se vyhrabou na nohy a odkulhají. Na zemi zůstávají matka s dcerou, obě hystericky brečí, matka v sevřených pěstech ještě pořád drží hůl, dcera ji houpe v náručí a dokola jí opakuje: "Je to v pohodě, mami, je to v pohodě."
V okolních domech panuje tma, i když obě vědí, že jsou v nich všichni vzhůru. Mira by si nejradši stoupla a pustila se do nich, mrskla by kameny do JEJICH podělanejch oken, ale dcera ji pevně drží, takže obě jen sedí na zemi, klepou se a dýchají jedna druhé na kůži. Maya šeptá:
"Víš, že když jsem byla malá, říkali ti rodiče ve školce ‚vlčí máma‘, protože se tě báli? A všichni kamarádi chtěli mít taky takovou mámu."
Mira vzlyká dceři do ucha:
"Ty si tenhle podělanej život nezasloužíš, miláčku, nezasloužíš si to..."
Maya bere matčiny tváře do dlaní a jemně ji líbá na čelo.
"Vím, že bys pro mě vraždila, mami. Vím, že bys za mě položila život. Ale ty a já, my tohle zvládneme. Protože já jsem tvoje dcera. Mám vlčí krev."
Peter je naloží do auta. Nejdřív dceru, pak matku. Pomalu couvá s autem po silnici. Domů.
Kola zůstanou ležet ve sněhu, další den jsou pryč. Nikdo z ulice se o tom nezmíní ani slovem." (str. 306-308)
Sečteno a podtrženo, ačkoli Medvědín není zrovna jednoduché čtení pro bezstarostná odpoledne, umí pohltit, a to mám na knížkách ráda. Přišel mi jako takové malé mistrovské dílo a určitě si ho v budoucnu někdy ráda přečtu znovu, nemluvě o tom, že se rozhodně chystám na jeho pokračování s názvem My proti vám :o)