Jelikož jsme se už opravdu hodně dlouho neviděli (naposled myslím vloni koncem listopadu, když jsme jeli na Vysočinu) a Barjohovic rodinka měla zrovna volný víkend, rozhodli jsme se spáchat první březnový víkend něco společně. Původně to tedy měl být víkend válecí, u televize, společenských her a tak, ale absťák byl evidentně oboustranný, a tak Choť připravil vcelku výživný program :o)

V pátek večer po mém příjezdu mě vzali do jedné malé, ale krásně stylizované hospůdky ála country saloon, na koncert kapely jednoho svého kamaráda. Upřímně řečeno Barjohovi jsou jediní z mého blízkého okolí, kdo se takhle zná s někým, kdo opravdu ofiko hraje v nějaké kapele, takže jsem si s nimi připadala jako s VIP :o). Na druhou stranu to bylo lepší, než kdyby šlo o malé přátelské posezení s kytárou, protože takhle se mohlo mé introvertní já aspoň "skrýt" v davu a byla jsem spokojená :o). Hudba byla jak jinak než country/bluegrass (to jsem předpokládala, už když mě na tenhle program lákali :o) a musím říct, že hráli moc dobře. Kapela se jmenovala III. míza a dokonce měli i předkapelu, která taky nebyla špatná, hráli s vervou a nadšením a měli poměrně vtipné texty, jen jsem nezachytila, jak se jmenovali (ale jedna jejich písnička byla právě i o názvu kapely a o tom, že nikdo neví, jak se to píše :o). III. míza byli ale evidentně profíci a fakt dobří muzikanti (což občas bohužel trochu rušilo hvízdání zpětné vazby v mikrofonech a celkově horší nazvučení, ale i tak to bylo moc fajn), přičemž mě fascinovalo, že snad nikdo v kapele nehrál jen na jeden nástroj, ale střídali to :o). Výtěžek z koncertu šel na Červený kříž, a i když to není úplně muzika, kterou bych si doma nějak cíleně pouštěla (ale tak to mám i s vážnou hudbou a přitom chodím na koncerty filharmonie, nebo třeba i s Nezmary, což je možná škoda, protože kdybych si je doma víc pouštěla, třeba bych se konečně naučila i texty jejich novějších písniček :o), živé hraní je zkrátka vždycky něco jiného a tohle se mi moc zamlouvalo onou atmosférou, pohodovostí a vůbec přátelskými pojetím, byť nebudu zastírat, že nejvíc se mi líbily písničky Boba Dylana s českými texty od Roberta Křesťana :o). Dokonce mi přišlo, když dohráli, že hráli nějak krátce (ale ve skutečnosti odehráli víc než hodinu v kuse), a to mívám jen u koncertů, které se mi fakt líbí :o)

 

Ano, na banjo se dá hrát i smyčcem :o)

Takže kulturní zahájení jsme měli za sebou a v sobotu byl na programu velice troufalý výlet na hrad Loket, kde zrovna probíhala výstava kopií korunovačních klenotů (tedy putovní výstava České korunovační klenoty na dosah). Nicméně abyste plně pochopili, v čem byl výlet na Loket s Barjohovými tak troufalý, museli byste znát všechny zkazky, které se u nich o tomhle místě tradují, neb o Lokti, resp. o smůle, která tam Barjohu pronásleduje, se v jejich rodině vypráví hotové legendy (jednou zapadli při zpáteční cestě sněhem a absolvovali hororovou jízdu zdejšími serpentýnami, aniž by byla vidět cesta, a čelní sklo museli každých pět minut čistit od napadlého a namrzajícího sněhu, jindy jejich souputník natankoval místo nafty benzín a do třetice při zpáteční cestě natrefili na smuteční kolonu za Paula Walkera, takže se vlekli podobně jako v té vánici), a proto se tomuto místu raději vyhýbá (např. velkodušně odmítla jet i na tamní koncert k 75. narozeninám jednoho ze svých oblíbenců, Vojty Kiďáka, aby nezkazila oslavu apod.).

   

  

Vpravo jeden Hot Wheel pro MoWa - to jsem neodolala :o)

  

   

Jenže Rebi ještě na Lokti nebyla (památky západních Čech obecně nemám vůbec procestované) a vidět ho chtěla, a tak jsme s Chotěm svorně pevně věřili, že se nám podaří tu loketskou klatbu pozitivním přístupem, šturmem a nadšením zlomit a snažili jsme se o tom přesvědčit i Barjohu :o). Cesta na Loket naštěstí proběhla dobře a přímo na místě bylo sice chladněji, jak se dá na hodně brzké jaro předpokládat, ale nepršelo. Zaparkovali jsme před mostem, který vede do centra, a odtud jsme se vydali pěšky a kochali se výhledem na hrad nahoře na skále, nebo na amfiteátr dole u řeky (nebo minimálně já jsem se kochala, protože všichni ostatní už tu byli, a to víc než jednou, a samozřejmě jsem fotila :o). Z náměstí jsme to pak vzali po schodech rovnou na hrad, však jaképak štráchy, přijeli jsme hlavně kvůli němu :o). Barjoha sice opět zlobila a nenechala mě zaplatit vstupné, ale jinak to byla prohlídka pěkná. Bez průvodce, jen s papírem jsem si prošmejdila, co se dalo.

  

  

    

  

  

Například místnost s meteoritem, který je prý nejstarším zdokumentovaným českým meteoritem (pochází ze 17. století), původně vážil 107 kg a tvarem připomínal koňskou hlavu, ale protože o něj byl velký zájem, byl rozřezán a jeho různě velké kusy rozdány do evropských přírodovědných muzeí (třeba ve Vídni nebo v Praze), přičemž v Lokti zůstal zhruba patnáctikilový (tj. ten malý kousek, velký kus je jen maketa).

   

   

    

  

  

Hezké byly i sbírky truhel, zbraní a terčů (u těch jsem si říkala, že se jim s nimi chtělo tak malovat, když byly stejně určené k rozstřílení :o), pěkně odkryté fresky nebo krásný slavnostní sál, kde se prý konají svatby a koncerty.

   

  

  

  

A samozřejmě bych to nebyla já, abych se nevyšplhala i na věž :o). Ta loketská měří 26 metrů a kromě působivého draka v jejích základech, je cestou vzhůru k vidění i nefalšovaná kamenná hajzlbudka neboli prevét a ze shora byl moc hezký výhled do okolí i na hradní nádvoří.

   

  

  

Vlevo kamenná kadibudka neboli prévet :o)

  

Vpravo schody do nikam - mimochodem ty dveře bez mostu byly vidět i zvenčí na fotkách výše :o)

  

   

  

No a pak tu samozřejmě byla výstava kopií českých korunovačních klenotů se spoustou panelů o klenotech jako takových, o našich panovnících, o legendách, které se ke korunovačním klenotům váží (hlavně ke svatováclavské koruně), ve vitríně byl i Řád zlatého rouna a v koutě hermelínový plášť, a i když bylo vše v poměrně stísněných prostorách, bylo to hezké.

   

  

  

  

Po prohlídce hradu a výstavy jsme si ještě došli v Lokti na oběd, na náměstí do restaurace Atmosféra, která byla v krásné historické budově s tak silnými zdmi, že byl signál jen u vchodových prosklených dveří (kde se kvůli tomu taky platilo kartou :o) a moc dobře tam vaří.

A potom už nezbylo nic jiného, než se vydat na zpáteční cestu, a protože jsme si všichni dobře pamatovali, že největší rotyku dělá Loket právě při návratu, celou dobu jsem ani nedutala a všechny komentáře o tom, jak to vlastně všechno proběhlo bez problémů, jsem si nechala až na doma :o) 

Zbytek sobotního odpoledne jsme pak společně se Staršinkou strávily u nezbytných her – pár partiček Carcassonne, Slunečná, nezlob se! a karetního Bang! (ten nás nakonec bavil asi nejvíc a daly jsme si víc než jednu hru, přičemž padaly i pěkné hlášky – to je tak, když z chudáka Pedra uděláte šerifa :o). A na závěr jsme si víceméně nedopatřením (protože ho Barjoha zapomněla schovat :o) zahrály i Dostihy a sázky (naštěstí o vítězi nakonec nebylo rozhodnuto, protože jsme úplně nedohrály a v neděli ráno se nikomu nechtělo počítat hodnotu jmění :o), přičemž Rebi dělala bankéře, heč! Mimochodem byla to fakt legrace a jsem moc vděčná Staršince, že se obětovala a šla hrát s námi, i když jí bolela hlava, protože bez ní by to jednoznačně byla poloviční legrace, ona tohle prostě umí :o). Jo a Dostihy a sázky byly taky krásnou ukázkou síly pozitivního myšlení v praxi – Iva, když si tahala kartu Finance: "Tak schválně kolik zaplatím?" a byla z toho pokuta 1 000 Kč, já proti tomu obracela kartičku Finance se slovy: "Tak kolik dostanu?" a byla z toho dotace 2 000 Kč :o). A moc pěkná byla i Ivy hláška, když jsme si z ní se Staršinkou utahovaly, zatímco stála na políčku Distanc, že dává koníkům drogy – "To jsou bylinky!" :o)

 

Celkově myslím, že už jsem tu dlouho nechválila Barjohovic děti, a tak musím připomenout, jak bylo od Mladší hezké, že upekla své výborné bezlepkové muffinky, i když vlastně na víkend vůbec nebyla doma :o). A taky musím takhle veřejně poděkovat Starší, že je zlatá a je od ní moc moc moc hezké, jak vždycky pěkně uklidí, když mám přijet, a taky jak se nám pokaždé stará o filmový program – tentokrát nám pustila trojdílnou sérii hororů, a i když já osobně na horory moc nejsem, protože mi většinou přijdou přihlouplé a málo strašidelné, Fear Street byla fakt dobrá a měla pěknou a promyšlenou zápletku (a dost krvavých scén), která dokonce vydala na tři filmy (ale bylo to super, upřímně mě vždycky dostal ten otevřený konec, takže bylo jedině dobře, že jsme měli hned po ruce další pokračování :o), bavila mě a v některých momentech byla vážně strašidelná (ještě, že nechodím v noci čůrat :o). Jo a taky bylo znát, že jsem u Barjohů docela dlouho nebyla, protože u holek v pokojíčku přibyla moc krásná výzdoba břečťanem a taky "gobelín" s van Goghovou Hvězdnou nocí (obojí prý je dílem Starší, které jsem to hned zatepla pochválila, protože to vypadalo vážně hodně dobře :o) 

V neděli jsme si pak splnili i onu povalovací část a dokoukali zbývající díly Fear Street (v sobotu večer jsme stihli jen první díl), Iva uvařila k obědu svoji výbornou čínu (a celá zlatá mi dala ještě i porci s sebou, takže jsem měla v pondělí oběd :o), a pak už odpoledne zase přišel ten odporný okamžik, kdy jsem se musela rozloučit a vrátit domů :o(

Ovšem tentokrát to tak úplně neskončilo. Uchlácholeni klidným průběhem jsme považovali loketskou klatbu za zlomenou a přemoženou a ono ejhle :o(. Loket vrátil úder záludně až v pondělí, kdy se o mě pokoušel jakýsi moribundus, ze kterého se následně po úterním PCR testu vyklubal Covid jako hrom :o(. Jako hrom především proto, že jen s několikadenním zpožděním hlásil napadení nejdřív Choť, poté sama Barjoha a nakonec i Mladší, která s námi vlastně ani chudinka na Lokti nebyla (Starší to nechytla jedině proto, že už si své odmarodila o necelý měsíc dřív a nyní prý podle Barjohy slov obětavě dělala zbytku rodiny humanitární most :o). Ze začátku jsme se dohadovali, kdo to asi komu předal a nepředal (já měla strach, jestli jsem jim to nepřivezla z vlaku nebo tak, i když jsem celou dobu seděla poctivě v respirátoru), ale poté, co byly ztráty takhle totální, jsme dospěli k závěru, že za to může jednoznačně Loket. Kam se hrabe egyptská Faraonova pomsta! Takže, přátelé, jako hrad hezký, ale myslím, že mi ho stačilo vidět jednou :o)