Když jsme vloni v polovině srpna makaly s mamkou u babičky na baráku a uklízely následky po výměně oken, rozhodla jsem se udělat si v sobotu 14. srpna 2021 menší pauzu a zkusit se případně vykoupat v nedaleké Vranovské přehradě. Dopoledne jsem ještě vytepovala všechny koberce, uvařila si rýžové špagety a ve dvanáct jsem vyrazila autobusem směr Vranov nad Dyjí.

Vystoupila jsem na zastávce u Zámeckého hotelu a odtud jsem vyšlápla na zhruba čtyřicetiminutovou túru k přehradě, resp. na Vranovskou pláž. Tuhle výpravu jsem si vymyslela hlavně proto, že jsem si nějak nebyla schopná vzpomenout, kdy jsme naposledy na přehradě byli (přestože ji máme takříkajíc za humny), a protože o pláži a jejím vybavení věděly víc kolegyně z práce, které tam byly na dovolené v kempu, než já, což jsem si řekla, že by chtělo napravit :o). Měla jsem pocit, jako bych tam od útlého dětství nebyla, ale to asi nebyla tak úplně pravda, protože mi cestou připadala spousta věcí hrozně povědomá.

  

  

  

  

V sobotu bylo poměrně horko, takže jsem byla ráda, že už mám na sobě pod šaty rovnou plavky, ale i tak to byl docela dálkový pochod. Naštěstí jsem se měla cestou čím kochat – nejdřív hrází přehrady, pak parníky a výhledem na hladinu, a nakonec moc pěkným mostem, který vedl k pláži. Volně přístupná pláž nebyla teda nic extra, veškeré vybavení je dostupné pouze obyvatelům kempu nebo těm, kteří zaplatí vstupné, což mně osobně přišlo za tu chvíli, co jsem tam měla v plánu zůstat, zbytečné. Takže jsem si skromně odložila ručník s taškou do trávy, a i když se sluníčko chvílemi schovávalo, řekla jsem si, že když už jsem se tam vypravila a ušla takovou dálku, přece se zase hned neotočím a nepůjdu zpátky. Svlékla jsem si proto šaty a šla si pomalu zvykat do chladnějších vod přehrady :o)

   

Ano, bílý most přes Švýcarskou zátoku se mi moc líbil :o)

  

  

  

Nakonec to s tou teplotou vody nebylo až tak zlé a po chvíli jsem se otužila a pěkně jsem si zaplavala (asi jsem byla i trochu přehřátá, takže mi chladná voda ve výsledku udělala dobře :o). Jak se časem ukázalo, bylo koupání ve Vranovské přehradě moje poslední loňské koupání (pak se totiž víceméně až do konce prázdnin zkazilo počasí), a docela jsem se při své výpravě (hlavně asi cestou) i přiopálila a malinko mi zčervenala ramena.

   

  

  

  

Jinak Vranovská pláž je jakože vysypaná pískem, takže alespoň ve vodě není takové to odporně jemné bahýnko, jaké bývá v rybnících, ale jakási směs bahýnka s pískem, což bylo rozhodně plus. Po vykoupání jsem se nějakou dobu sušila na sluníčku a upřímně jsem byla ráda, že si s sebou beru na pití čistou vodu, protože se mi ve výsledku hodila i na opláchnutí chodidel z písku, který se na mokré nohy neodbytně lepí a ani v trávě si je člověk není schopný pořádně očistit. A vzhledem k tomu, že mě cestou domů čekal opět docela dlouhý pochod zpátky na autobus, opravdu nutně jsem potřebovala, aby mě v žabkách nic nedřelo :o)

  

   

  

Zámecký hotel a čekání na zpáteční autobus aneb fotek vranovského zámku není nikdy dost :o)

  

Výsledný dojem z Vranovské přehrady je asi takový, že by tam nebylo špatné koupání, jen kdyby to nebylo odevšad tak daleko. Autem se totiž sice dostanete podstatně blíž než autobusem, ale pořád je to na pláž docela daleko (pochod si tím zkrátíte asi na polovinu), nemluvě o tom, jak přeplněná tam ta parkoviště v sezóně jsou :o(. Jedinou cestou přímo na pláž je tak turistický vláček, který bohužel ale nejezdí nijak často (a s autobusem, kterým jsem se vezla ze vsi od babičky, se to vůbec nedalo skloubit :o(. Takže ano, turisticky má Vranov nad Dyjí ještě pořád co dohánět, nemluvě o nějakém ucelenějším informačním zdroji na internetu (pátrání po jízdním řádu turistického vláčku a dalších informacích připomínalo slušnou detektivní práci a stejně si nejsem jistá, jestli jsem vážně našla aktuální a platné informace, nemluvě o tom, že třeba časy okružních plaveb parníků jsem na webu vůbec nenašla :o(

   

Vpravo kostel Stětí sv. Jana Křtitele ve Starém Petříně, který je údajně jeden z dvanácti nejstarších na jižní Moravě (založen za vlády Přemysla Otakara II. roku 1253), odtud jsem to pak musela do vedlejší vsi k babičce dojít pěšky, protože tam autobus nezajížděl...