O téhle výstavě jsem se dozvěděla z internetového článku a zaujala mě natolik, že jsem si říkala, že by stálo za to vidět ji na vlastní oči. Jedná se totiž o výstavu kopií nejznámějších děl renesance od čtveřice umělců Sandro Botticelli, Raffael, Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarotti sesbíraných z galerií napříč světem a mají velice působivou prezentaci na webu, která zatloukla poslední hřebíček do rakve a přiměla mě koupit si lístek :o)

No a protože měl být minulý víkend deštivý a výstava je uvnitř, takže nutně není potřeba hezkého počasí, aby si ji člověk užil, rozhodla jsem se vyrazit do matičky Prahy za trochou té kultury (protože slunečné počasí využiju raději k hledání betonových kraslic na Hluboké :o). Svezla jsem se autobusem Regiojet na Anděla (a cestou si četla), kde jsem si v nákupním centru dala oběd v Ugově salaterii – mimochodem od mojí poslední návštěvy Prahy jim tam přibyla robotická "servírka", která nevím přesně, jak funguje (mě díkybohu neobsluhovala – stačil mi záchod, kam jsem se dobývala dobrých pět minut, než jsem zjistila, jak zaplatit, abych mohla projít turniketem), ale dokonce i mluvila a mňoukala (nenamlouvala nakonec Staršinka ji? Protože to její "Mňau, tady jsem!" bylo celkem roztomilé :o), a pak jsem se prošla pěšky přes most a kousek po nábřeží kolem Tančícího domu do Mánesa, kde výstava probíhá a kde jsem nikdy předtím nebyla.

   

  

  

  

  

Obsluha ve výstavní síni byla mladá, ale velmi příjemná, takže mi poradili s audioprůvodcem (sluchátka jsem si podle instrukcí na webu přinesla, ale jaksi jsem v mobilu neměla čtečku QR kódů) a vyslali mě správným směrem :o). Začátek výstavy patřil Raffaelovi, kterého upřímně řečeno až tolik neznám, neboť jeho malby mají převážně křesťanské náměty a tvoří výzdobu kostelů. Hned v první místnosti byla přes celou jednu stěnu poměrně známá Aténská škola (jakože i já jsem někde viděla tenhle výjev s debatujícími filozofy) a dál se mi líbil Raffaelův obraz Archanděl Michael, který prý visí v Louvru (vzhledem k tomu, že svrhl padlého anděla Lucifera do pekel jsem si nemohla nevzpomenout na svůj oblíbený seriál a trochu se u toho neušklíbat :o) nebo opět obrovská malba Bitva u Milvijského mostu, o které jsem se ze sluchátek dozvěděla, že jde o údajně legendární bitvu, v níž zvítězilo křesťanství v Evropě nad pohanstvím, nebo Křest Konstantinův, kde mě víc než ústřední motiv zaujaly postavy po stranách, včetně třeba nevěstky.

   

  

  

Úplně nejvíc se mi ale od Raffaela líbily studie Hlava mladého apoštola (v roce 2012 byla podle audiokomentáře prodána v aukční síni Sotheby's za 36 mil. eur, což je prý nejvyšší částka, která kdy byla zaplacena za kresbu na papíře) a Hlava múzy (ta byla pro změnu prodána v aukční síni Christie's v roce 2009 za 32 mil. eur) a hezké byly i Madonny v různých obměnách, byť mi přišly vzájemně snadno zaměnitelné, nebo Triumf Galatei, který mi svou kompozicí dost připomínal Botticelliho Zrození Venuše a originální freska se prý nachází v otevřené lodžii římské vily na břehu Tibery.

     

    

Raffaelova Madonna della Seggiola úplně vpravo byla jediná trochu jiná - nejen kruhovým rámem, ale i ochranitelským držením a lehce nazlobeným pohledem směrem k pozorovateli :o)

Zrození Venuše mimochodem čeká na návštěvníky hned za rohem, kde se začíná výstava věnovat dalšímu velikánovi, Sandru Botticellimu, a stejně jako u ostatních děl jde o kopii v původní velikosti, tedy 278 x 175 cm, navíc se prý podle audiokomentáře jedná o první ženský akt v téměř životní velikosti. Zrození Venuše je můj oblíbenec, i když jsem vždycky přemýšlela, že bosé dámské nohy Botticellimu moc nešly – vypadají dost jako ploutve nebo jako kdyby patřily muži (nebo ženy v 15. století opravdu měly takovéhle nohy?), což mě přimělo přemýšlet o tom, jak vlastně malíři tehdy pracovali, protože pochybuju, že by jim stála modelem nahá šlechtična, kterou měli zpodobnit, takže tipuju, že modelkou pro tělo mohla být nějaká lehká ženština a šlechtičně patřila jen tvář (zkrátka jako dnešní dubléři ve filmu :o). Zajímavostí pro mě bylo, že je údajně hlava Venuše z tohoto obrazu vyobrazena i na italském deseticentu (o letní dovolené budu mít co hledat :o)

 

Moc hezký byl i Botticelliho obraz Venuše a Mars, který jsem neznala a který působí dost zvláštně tím, že je Venuše oblečená a u ní chrní svlečený Mars (a Venuše má opět divné nohy). Podle audiokomentáře má být obraz alegorií toho, že láska vítězí nad válkou nebo obecně nad vším (protože odzbrojila i boha války Marta :o)

 

A samozřejmě nechybělo ani Botticelliho Jaro, které mi vždycky připadalo lehce děsivé nebo minimálně smutné – asi proto, jak se bohyně jara Flóra v květovaných šatech tváří (s ohledem na její jméno prý měla být odkazem na samotné město Florencie), nebo kvůli namodralému Zefyrovi neboli bohu západního větru, který dost nelibě pronásleduje svoji manželku nymfu Chloris zvracející květy. Znepokojivě působí i Venuše s Amorem letícím jí nad hlavou, která je umístěná uprostřed obrazu, přestože vlastně nemá být hlavní postavou, a kompozici doplňují tři tančící grácie vedle boha Merkura, jež si tam tak jako nezúčastněně prohlíží vegetaci. Audiokomentář říká, že se má za to, že šlo o obraz pro Lorenza di Pierfrancesca de Medici u příležitosti jeho sňatku, protože ho měl ve svém paláci Villa di Castello (a nyní je umístěn ve florentské galerii Uffizi).

 

A pak už následovala díla Leonarda da Vinciho, nejdřív ta pro mě méně známá jako překvapivě lineární Zvěstování, které bych mu rozhodně nepřisuzovala, ale líbilo se mi, jak stoicky až skoro povýšeně Panna Marie tady přijímá zprávu archanděla Gabriela, že bude Matkou boží (a mám pocit, že v křížové chodbě krumlovských klášterů je obraz vycházející přesně z téhle kompozice).

 

Podobně ne zrovna známým obrazem byla Svatá Anna Samotřetí, který mě zaujal svojí kompozicí, kdy jsou postavy de facto v jednom chumlu, a audiokomentář správně podotýká, že je matka Panny Marie, Anna, překvapivě mladá (a opět ty nepovedené nohy – zdá se, že s nimi měli problém snad všichni čtyři :o). Jinak na dalším obraze, resp. pouze studii s názvem Žena s dítětem, sv. Anna a sv. Jan Křtitel mi sv. Anna připadala až strašidelná (na první pohled jsem si myslela, že je to muž :o)

   

U dalšího obrazu Léda s labutí mě dost pobavil komentář pravící, že podle legendy se prý Zeus zamiloval do Lédy, přiblížil se k ní v podobě labutě a otěhotněl :o). Bohužel takovýchto nedostatků bylo v komentáři víc, včetně třeba špatné výslovnosti ("Ufiči" místo "Ufici" apod. :o(, ale o tom až později. Na výstavě nechyběl ani obraz Dáma s hranostajem, kterou podle audiokomentáře Leonardo maloval ve svých 17 letech (což by vysvětlovalo a omlouvalo tu lehce disproporční ruku, která mě na něm vždycky rušila :o). Jinak sousední Portrét mladé dámyLa Belle Ferroniére se mi moc líbil, měla jsem pocit, že se z obrazu dívá, jako by se hněvala nebo byla trochu ublížená, a podle komentáře vznikl prý mezi Dámou s hranostajem a Monou Lisou a je vystaven v pařížském Louvru.

   

No a pak už byla na řadě samotná Mona Lisa, u které mě překvapilo, že jsou vlastně minimálně dvě – jedna jakože originál v Louvru a druhá ve španělské galerii Prado, která vznikla zhruba ve stejné době a podle audiokomentáře se prý má za to, že některý z Leonardových učedníků kopíroval mistra, když obraz tvořil (maloval zároveň s ním), a drobné rozdíly vznikly tím, že Leonardo pak vozil obraz s sebou, takže pozdější úpravy už na "kopii" nejsou :o). To mi přišlo hodně zajímavé a ještě lepší by bylo, kdyby obrazy na výstavě umístili vedle sebe, aby člověk mohl v klidu porovnávat a hledat rozdíly (takhle visely každý z jedné strany dveří a dost dobře to nešlo :o), včetně třeba podle audiokomentáře chybějícího tajemného úsměvu.

   

Najdi deset rozdílů :o) Aneb nemohla jsem si nevzpomenout na Werichova Císařova pekaře a Pekařova císaře :o)

Na výstavě taky nechybí přenesené fresky ze stropu Sixtinské kaple, které si takhle člověk mohl prohlédnout rozhodně líp než originály :o), nebo da Vinciho Poslední večeře v původní velikosti, tedy asi devět metrů na šířku a čtyři metry na výšku (což pak člověk samozřejmě nedostane do hledáčku :o). Na fresce Michelangelově Posledním soudu jsem pak podle audiokomentáře hledala Minose s oslíma ušima a hadem kolem těla, který se mu údajně chystá ukousnout jeho mužnou chloubu :o), ale přiznám se, že marně. Podle audiokomentáře se jedná o jediné vypodobnění skutečně žijící osoby, a sice vatikánského ceremoniáře, který tehdy ostře kritizoval nahotu malovaných postav (nakonec prý v roce 1564 nově zvolený papež Pavel III. pověřil Michalangelova žáka, aby choulostivé partie zamaloval).

 

  

Naproti Poslednímu soudu pak byla na výstavě jediná socha (jinak jsou tam samé obrazy), kterou byl Michelangelův David. Jedná se o přesnou kopii sochy, která vznikla na základě 3D skenování, je vyřezaná z polystyrenu (a i tak váží zhruba 200 kg, což je na přepravu až až) a povrch pokrývá hmota s mramorovým prachem, aby byla iluze dokonalá. Socha měří 5,17 metru a na výstavě ji obklopuje i oblouk Galleria dell'Accademia vysoký 9 metrů jako by s ní do Prahy přenesli kus Florencie. Originál sochy je vyřezaný z jediného bloku carrarského mramoru vážícího asi 6 tun a Michalangelo ho ve svých 26 letech tesal 3 roky a nikdo ho prý v průběhu práce nesměl vidět. Já se přiznám, že mi to nedalo, a i když všichni ostatní okukovali Davida jen tak upejpavě zepředu, mně to nedalo a po menším váhání (a sbírání odvahy :o) jsem si ho obešla kolem dokola, jestli ho jako neošidili a udělali kopii jaksepatří, protože co si budeme povídat – zábrany, že se tam nesmí, nikde nebyly (a přesně, jak jsem čekala, mě pak hned několik dalších lidí následovalo :o)

   

    

No a v poslední části výstavy jsou kromě jiného velké kopie fresek ze Sixtinské kaple – Prvotní hřích a vyhnání z ráje, Stvoření Adama, Potopa a Stvoření slunce a měsíce. U Stvoření Adama jsem si tak kromě "elektrizujících prstů" poprvé všimla dívky, která vykukuje pánubohu pod levou rukou (že by Eva?), a u Stvoření slunce a měsíce jsem málem vyprskla smích, protože první, co mě praštilo do očí, byla ona nahá zadnice, která snad podle audiokomentáře patří samotnému pánubohu – uf :o). Jako vím, že je to ode mě trochu dětinské, ale MoW by mě chápal :o)

   

Na výstavě je k vidění údajně přes 40 obrazů, takže jsem je tu všechny určitě nevyjmenovala (jen ty, co mě zaujaly – mimochodem zajímavostí pro mě bylo i upozornění, že všichni čtyři umělci žili ve stejné době a vzájemně se znali minimálně podle jména), a pokud byste ji chtěli navštívit, máte ještě do konce května možnost. Osobně jsem byla celkem spokojená, protože kde jinde se v klidu a pěkně zblízka podíváte na Monu Lisu nebo Zrození Venuše, navíc jsem tam viděla ještě i další moc krásné obrazy, které jsem předtím ani neznala, takže v tomhle ohledu to byl rozhodně přínos (navíc celý výlet se vlastně náramně vyvedl, v Praze jsem ani nezmokla a vůbec to byl takový prostě pohodový den). Jen možná za to vstupné 380 Kč bych čekala ještě o malinko větší prostory (a možná i nějaké dramatičtější aranžmá, když v článku poukazovali na to, že jeden z tvůrců výstavy je scénograf) a rozhodně lepší komentář, když už ho všude na webu tak propagují. Pan Přeučil sice hovoří jasně a srozumitelně, ale občas dělal na můj vkus dlouhé pauzy, taková velká zaváhání, až jsem si říkala, jestli to nemohl přečíst či co :o), a po nějaké chvíli to působilo malinko jako uspávač hadů. Co mi ale vadilo nejvíc, byly chyby ve výslovnosti cizích názvů (viz ta Uffizi výše nebo "La Džonkondé" u Mony Lisy místo "La Žakónd" či patvar "florentánského občana" u toho jsem měla pocit, že snad ani není česky, stejně jako mě tahal za uši francouzský král "Francoiz" místo "Fransoa" nebo prostě František I. :o( a obsahová prázdnota – málokdy se totiž stalo, že byste se v komentáři k danému obrazu dozvěděli něco nečekaného, zajímavého a hlavně uceleného, většina věcí byla jen nakousnutá a já pak vždycky čekala, kdy přijde pointa, a ono nic :o(. Největší část každého komentáře tak zabíralo číslo a název obrazu, což mi přišlo jako hrozná škoda, protože když už si s tím vyhráli a nějaký audiokomentář připravili, chtěla bych tam slyšet nějaké bližší info o obrazech (ne jen popis, co na plátně můžu vidět sama), jakože kdy je autor maloval, proč, co má obraz znázorňovat, nebo nějak blíž rozebrat alegorie na nich, či příběh obrazu jako takového, zajímavosti o posledních vědeckých objevech o obrazech a tak. Takhle mi to přišlo trochu jako pro první stupeň základní školy a dost mě to mrzelo (inu, posuďte sami – audiokomentář je volně dostupný na webových stránkách výstavy).

    

Další Leonardova díla: Salvator Mundi, Vitruviánský muž a Madonna ve skalách

Takže toliko k mému výletu za uměním v sobotu 15. dubna 2023, cournutí výstavou Mistři renesance mi zabralo všehovšudy hodinu a půl, a to jsem se dost loudala a ještě si pak dala u některých obrazů opáčko :o). A co vy, láká vás výstava?