Láska je pouze na úrovni EGA, tedy vědomé a lidské struktury naší osobnosti a k tomu, aby byla naplněna potřebuje INTERAKCI, tedy kontakt jiné osoby. až po tom může být přítomná. Všechno ostatní je jen snaha našeho abstraktiního myšlení ji nějak popsat. Ona je ale přítomná a zachytitelná pouze v době, kdy probíhá sblížení dvou EG, dvou lidí. 

Tvrdit, že někoho milujeme, když není v naší přítomnosti je odvolávání se na odraz jakési vzpomínky, když jsme byli s ním. A tento odraz je mnohem snazší měnit a přetvářet, protože ve své mysli je panem NAŠE VLASTNÍ osobnost. 

Často se říká - řekni mi do očí, že mě nemiluješ. A dotyčný zjistí, že to už není tak snadné. Jasně že není, zapřít lásku v průběhu její interakce, to je jako říci řece, aby se rozestoupila. 

Otázka zní, dokáže člověk s pevnou toxickou představou lásky opravdu milovat? Pozná ji i přes své bludné představy?