Někdy, v chladných večerech, cítím tu potřebu. Cítím nutkání psát, ačkoliv nevím co. Mám nutkání bezmyšlenkovitě myslet, a věřte, to není nic jednoduchého. Ohromná tíseň kdesi uvnitř mého těla, které se kroutí, potí, směje a pláče, nevím co mám dělat, jediné na co se chci, a co ještě zvládnu je, otevřít nejbližší možné okno textového pole a psát. Pomalu ze mě opadavá stres, nutkání a strach z přítomného, všechno se ztrácí, jako se vytrácí vzpomínka na dětství, na první polibek, na první lásku, na první objetí. Všechno se ztrací v mlze a jsem jenom já a mé nic. Moje prázdno. 

Den strávíme ve svobodě

a s příchodem noci 

uleháme v snění

že jsme uvězněni.

Klaníme se moci 

cizích paží, 

a pro ostruhu

kolena nás tlačí.

Patří nebe Bohu 

či je říší ptáčí? 

Už dost, dost! nemohu

dost prosím, to stačí.