uch Harryho Jamese Pottera se vznášel vedle hrobu svých rodičů, v Godrikově dole. Popletalova naivita ho rozčílila na plné obrátky, a jeho vztek tak zapříčinil, že se dostal na první místo které ho přitahovalo nejvíc.

Připadal si jako přízrak, a taky že byl. Na všechno z jeho života si pamatoval jakoby vzdáleně, z toho pocitu mu bylo na nic. To, za co se obětovali jeho rodiče, za co bojovali i všichni ostatní, se během této noci proměnilo v beznadějné velké nic.

Stejně jako se jeho mrtvé tělo, promění v bezcenný popel, který vzápětí rozmetá vítr na prach...

Nebo lze snad nějakým kouzlem zabránit času a červům, aby se jeho těla dotkly, v jakési bezcenné rakvi pohřbené pár metrů pod zemí, tak jako jeho rodičům?

Jak krásné bylo pomyšlení na smrt, při vší té bolesti, co mu Voldemort způsobil. Ale jemu to připadalo jako beznadějná noční můra. Po Harryho tváři sjela průzračná slza. Stejně průhledná a nicotná jako byl on sám.

Jak krásná je smrt, a zároveň strašlivá, hrůzostrašná a bez hranic.

Kdysi, a to bylo už opravdu pár let, když byl ještě malý, a neměl o kouzlech ani ponětí, si z dlouhé chvílé listoval v jakémsi zapomenutém mudlovském časopise co nechal Dudley na toaletě. Psalo se tam, že duše zemřelých lze natočit na video, nebo dokonce nahrát - jelikož mudlové duchy vidět nemohou.

Také tam ale psali, že duch zemřelého bloudí po místech kde skonal, nebo kde žil, tak dlouho dokud nepředá své poselství, které by ho výměnou vpustilo za branu mrtvých - nebo jak to mudlové nazývají: do království nebeského.

Viděl by je oba, tátu a mámu, ale takhle byl zase sám, a o to více když byl duch.

Harry své poselství víceméně předal, ale Popletal ho vyvrátil. Brumbál mu však věřil, jeden z mála, jako vždy. Jasně, měl ještě Rona a Hermionu, ale bohužel si nestačil vyslechnout jejich názor, stejně tak Siriuse a Remuse. Minulý rok našel ztraceného kmotra, jedinou rodinu která ho kdy milovala, a dnes?

Věděl co musí udělat, otočil se a vyplul ze hřbitova.

Na věži v dálce právě odbily hodiny desátou večerní, když se z Godrikova dolu zvnesl zářivý orb a rozletěl se do dáli.

---

Brumbál seděl zdrceně ve své pracovně.

Jeho oči postrádaly jiskřičky pobavení, které v nich míval skoro vždy, tvář nezdobil přívětivý úsměv. Starý muž bez elánu, nyní vypadal skutečně na svůj požehnaný věk.

Pomalu zvedl hlavu, když k němu přilétl Fawkes.

"Starý příteli," pohladil fénixe a poté sepnul prsty do stříšky, "viš co máš dělat." Fénix konejšivě zazpíval a zmizel v rudém záblesku.

Starý kouzelník si povzdychl, přehodil přes sebe cestovní plášť a vyšel ze dveří. Pomalým krokem došel až do velké síně, kde se zastavil, a pozoroval hlouček smutných studentů.

Všechny stoly a lavice byly pryč, jen uprostřed místnosti ležely ve skleněných rakvích dvě těla. Opodál stála Hermiona s Ronem, pan Diggory, Cho a pár dalších studentek.

Brumbál je vyhnal do postelí, a sám odešel velkou branou do tmy tmoucí.

---

Sirius se rozvaloval s plným břichem v pohodlném křesle, svého domu. Párátkem se šťoural mezi zuby, a druhou rukou listoval denním věštcem, který si ráno nepřečetl.

Byl to rok, co mu Harry s Hermionou pomohli s útěkem z Bradavic, za tu dobu se hodně změnil. Nezvhledné strniště z jeho tváře zmizelo, a nahradil ho udržovaný knír, lesklé vlasy stažené černou stuhou do culíku, a úsměv nahradil kdysi skleslý výraz.

"Sirie, nevíš kde je ten biftek, co jsem odpoledne přinesl?" ozval se ode dveří Remus Lupin a provrtával ho očima.

"Ty jsi přinesl maso, Reme? Kde je?" vyhrkl Sirius a odložil noviny.

"Nedělej fóry, a řekni mi..." začal podrážděně Remus, přerušil ho však záblesk rudého světla a rudé pero, které se vznášelo uprostřed místnosti.

"No, do háje! Je to, to, co si myslím?" zamumlal překvapeně Sirius.

"Bohužel ano." ozvalo se, a zpoza Remuse vystoupil Brumbál.

"Posaďme se chlapci, tohle bude dlouhá noc..."