Vyndala jsem si sluchátka z uší a dál šla za ticha, nepočítám-li křičící davy turistů okolo. Dosáhla jsem zahnání všech myšlenek a s úsměvem šla po nerovné dlažbě pražských uliček dál. Když jsem vybočila z jedné menší schované uličky, zaslechla jsem hudbu, známou píseň. Přešla jsem na miniaturní chodník, zvolnila krok a úsměv mi pomalu opadával. Vešla jsem na Staroměstské náměstí, hudbu i slova už šlo slyšet zcela zřetelně - nandej mi do hlavy tvý brouky...
Už to nikdy nebude jenom nějaká písnička, vždy se mi vybaví ten večer v putyce, puštěné CD, rumový dech a zmatený tanec. A pohled do hnědých očí, a tak dál.
V hlavě mi znělo jen to, jak Tě nenávidím. No, znáte to...