Madla VACULÍKOVÁ a Pavel KOSATÍK. Já jsem oves: rozhovor s Pavlem Kosatíkem. 1. vyd. Praha: Máj, 2002. ISBN 80-865-6935-7.

Autor knihy, tazatel Pavel Kosatík, je vystudovaný právník, který se dříve pohyboval jako redaktor v nakladatelství Český spisovatel, deníku MF Dnes, Hospodářských novinách a v Reflexu, nyní se živí jako spisovatel na volné noze. Je autorem řady životopisných knih, např. i s Olgou Havlovou, Pavlem Kohoutem, Ferdinandem Peroutkou aj.

Madla Vaculíková je manželka esejisty, fejetonisty, spisovatele, autora knih Rušný dům, Sekyra, Český snář, Jak se dělá chlapec, Morčata, Milí spolužáci, Hodina klavíru a dalších. Vaculíka, který v roce 1946 vstoupil do komunistické strany, i když se s ní nikdy zcela neztotožnil. Důvěřoval lidem, věděl, že politický systém je špatný, ale domníval se, že výměnou těch špatných lidí za ty správné se vše změní. Lety se mu ale jeho domněnka nepotvrzovala, své představy o obnově člověka a občanské společnosti dal najevo na IV. Sjezdu spisovatelů v roce 1967 a nejvíce v textu Dva tisíce slov, publikovaném v roce 1968. Tímto textem se stal Vaculík tzv. národním hrdinou, o jeho jasně formulované názory a požadavky byl velký zájem.  Vedle osobnosti bojovníka za svobodu žil Vaculík i osobní život, ve kterém byl velkým milovníkem žen, manželem, otcem a obyčejným omylným člověkem.

Takového ho vnímá i Marie Vaculíková, nebo-li Madla, jak jí říkala její sestra i manžel.  Madla Vaculíková má rovněž za sebou spisovatelskou činnost, je autorkou dvou knih dopisů Jiřímu Kolářovi do Paříže.

I tyto knihy spolu s rozhovorem s Pavlem Kosatíkem dávají nahlédnout do soukromí ženy s bystrým úsudkem, která s obdivuhodným nadhledem vypráví o životě po boku spisovatele a disidenta Vaculíka.

Jakých témat se rozhovory v knize týkají se odráží v jednotlivých názvech kapitol: Morava, Vaculík, Osudoví lidé, Šedesáté roky, Domov, V práci, Cizí ženy, Synové a poslední kapitola Noc a den.

Vaculíková v úvodní kapitole vypráví otevřeně o svém dětství, rodině, smrti matky, rodném Spešově, o Baťově škole ve Zlíně, kterou navštěvovala, o své a Vaculíkově práci vychovatelů.

Vypráví o svém vztahu k Vaculíkovi, o jejich seznámení, hádkám kvůli rozdílným politickým názorům, Vaculíkových literárních začátcích i o jeho vztahu ke komunismu.

Tak jako každého utváří náš vzor, i Vaculíková upřesňuje, kteří lidé na ni měli během života vliv, většinou se jedná o její kolegy, nadřízené nebo přátele.

Velké změny v rodině Vaculíkových nastávají příchodem 60. let, Pražským jarem a Vaculíkovým textem Dva tisíce slov. Oba neměli ani tušení, co se tímto textem vyvolá. Madla Vaculíková zajímavě vypráví o několikaletém sledování StB, o životě s odposlechy, výslechy a domovními prohlídkami i o svém názoru na archivy StB.

Kupodivu i přes to všechno se snažili Vaculíkovi žít jako běžná rodina. Vychovali spolu tři syny, Martina, který emigroval v roce 1968, Ondřeje a Jana. Vaculíková vypráví o výchově tří dětí v 50. a 60. letech, o tom, jak např. slavili Vánoce, jaké byly jejich běžné dny a o životě synů, kteří doplatili na politický názor svých rodičů. 

V 60. letech se pak Vaculíková nechá zaměstnat v rozhlase jako poslechářka, později pracuje jako sekretářka v Semaforu a následně jako administrativní pracovnice v manželské poradně. I tady v zaměstnání byla Vaculíková hlídaná na každém kroku.

Pro některé asi hodně zajímavou, pro Vaculíkovou jistě bolestnou, je kapitola Cizí ženy. Tehdy zveřejněné společné fotky Vaculíka s milenkou měly být jak skandalizováním osobnosti Vaculíka po podpisu Charty, tak podnětem pro rozchod manželů. V té době si ale Vaculíková je již vědoma trpké příchutě Vaculíkovy opakované slabosti pro ženy, dokonce ze vztahu se spisovatelkou Lenkou Procházkovou se Vaculíkovi narodí i další dvě děti. I v těchto odpovědích je Vaculíková sdílná, otevřená, vyjadřuje se k citlivým věcem, i když někdy rozporně. Má bystrý úsudek na jiné, ale svou vlastní situaci odmítá řešit jinak než s nadhledem, ostatně i přirovnání se k ovsu, který je horší, ale potřebný, si lze vyložit jako nadřazení se nad ty nepotřebné. V rozhovoru neuhýbá před důvěrnými otázkami, včetně otázek na intimní život, s minulostí je totiž vyrovnaná a má ji uzavřenou. Snaží se zabývat všedními věcmi, kulturou, zahradničením, věnuje se rodině a zůstane pro Vaculíka tím klidným přístavem, proto možná vše dokázali zvládat a zůstat spolu i po 50 letech.

V poslední kapitole Vaculíková hovoří o přelomových událostech po roce 1989, o Václavu Havlovi, obdivnému názoru na Václava Klause i o svém spisovatelském počinu a čtenářském ohlase na své dvě knihy.

Rozhovor s mimořádnou osobností jako je Madla Vaculíková, tak silnou, vyrovnanou, názorově neuhýbavou, vědomou si odpovědnosti za své nejbližší i přátele, je zajímavý nejen jako sonda do společenského a kulturního dění dané doby, ale i jako ukázka čestného, tolerantního manželství, kdy si jeden druhého dokáže charakterově vážit.

Vaculíková nás jen utvrdí v tom, že prostředí, ze kterého pocházíme, nás formuje a má na nás vliv až do naší současnosti.