MÜLLEROVÁ, Herta. Rozhoupaný dech. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2010. ISBN 978-80-204-2193-7.

Přeložila Radka Denemarková. Müllerová za tuto knihu dostala Nobelovu cenu za literaturu v roce 2009.

Kniha je o sedmnáctiletém Rumunovi Leovi Aubergovi, který  touží po úniku z každodenní nudy, chce zažít něco nového a vzrušujícího. Ale především si přeje zmizet z provinčního městečka, kde musí skrývat své pravé já (je homosexuálem). Z jeho přání se zanedlouho stane noční můra. V lednu 1945 je odveden do ruského pracovního lágru, kde má dle příkazu Stalina otrockou prací splatit válečný dluh. Tady Leo přežije 5 let bez rodiny, v nelidských podmínkách, kde je smrt přírtomná všude, stejně jako hlad a mráz.

Román nemá nějaký přímý děj či zápletku, je spíše rozkouskován na kratší kapitoly (některé mají třeba jen jendu či pár stran). Leo líčí silně lyrizovaným jazykem detaily ze života vězňů a skládá tak mozaiku obludné reality sovětských gulagů. Popisuje své zážitky s ostatními vězni i dozorci. Leo zprvu odchod z domova uvítá, ví, že kdyby vyšla najevo jeho homosexuální orientace, znamenalo by to téměř jistou smrt. Odchodem do lágru se skryl před svou rodinou i před celou společností. Jeho citlivé vnímání života v lágru vytváří jiskřivé napětí mezi tím, co je popisováno, a způsobem, jakým je to popisováno. I to, co přímo vysloveno není, tu mezi řádky zní a silně rezonuje. Pracovní tábor ovládá Anděl hladu, každá pracovní směna je uměleckým dílem, lopata srdcovka nejmilejším přítelem. Z tohoto kontrastu před námi vyrůstá hrůznost prožitých pěti let tím naléhavěji. A tím spíše, že mnoho lidí lágr nepřežilo.

Leo se po 5 letech vrátí domů. Uvěřil síle slov, kterými ho na cestu vybavila babička, když mu na rozloučenou řekla jen: "Vím, že se vrátíš." Ale návrat z lágru neznamená konec lágru. Leo se sice vrátí, ale vztah s rodinou je přetnut těmi pěti lety, navíc je doma jeho malý bratr - náhradník, který se narodil, když byl Leo v lágru. Leo se snaží začloenit  do společnosti (najde si práci, chodí městem), ožení se s dívkou (manželství mu vydrží asi 11 let), přesto se u něj ozývá sexuální orientace a určuje jeho život. Když potká ve městě spoluvězně, nezná se k nim. Stejně jako tisíce spoluvězňů  zůstane Leo do konce života lágrem poznamenán. A neopustí ho ani jeho "rozhoupaný dech" – stále znovu se mu totiž vracívá onen mrákotný pocit, kdy tělo ztrápené hladem a zmučené úmornou prací omdlívá a dech se v rytmu lopaty skládající uhlí houpe stejně jako prázdný žaludek.

Autorka píše román nejprve z vlastního zájmu, sbírá materiál na knihu z prožitků své matky a rozhovorů s dalšími lidmi. Později její knihu ovlivní osobní svědectví Oskara Pastiora, toto svědectví dodá románu na autenticitě. Než je kniha dopsaná, pastior zemře. Román je psaný výjimečným lyrizovaným jazykem, který umocňuje Leovo sebevyjádření.

Než začnete číst příběh, doporučuji si nejdříve přečíst doslov autorky, poznámku překladatelky a doslov Petra Fischera na konci knihy.

Doplňuji doslovem P. Fischera:

Haiku z lágru
Herta Müllerová: Rozhoupaný dech, překlad Radka Denemarková, Praha, Mladá fronta 2010, 296 s.

Zpráva o udělení Nobelovy ceny za literaturu Hertě Müllerové překvapila všechny. Ani německá média v roce 2009 neskrývala údiv a překvapení, natož ta česká, v nichž se psalo o "relativně neznámé Němce", která, pravda, napsala téměř dvacet knih, ale jednu z nejvýznamějších literárních cen světa pravděpodobně obdržela za trpělivou spisovatelskou angažovanost ve věci osudu rumunských Němců po druhé světové válce. Angažovanost – lidskoprávní, politická, humanistická – praví všeobecně sdílený předsudek, je pro Nobelův výbor a další poroty literárních cen v posledních letech mnohem důležitější než estetická hodnota díla. Gesto politické předchází gesto literární. V případě Herty Müllerové tuto politickou okolnost zdůrazňovali i uznávaní čeští germanisté, kteří beze studu přiznávali, že její knihy znají více z anotačních popisů a novinových recenzí než z osobního čtenářského zážitku: Ano, samozřejmě, víme o ní, existuje, píše hodně a zarputile o rumunských Němcích, což je jistě velmi záslužné, ale – nečte to téměř nikdo...

Stačí několik prvních stránek autorčina posledního románu Rozhoupaný dech (Atemschaukel) a předsudečný soud o účelovém politickém pozadí udělování literarních cen se rozsype na prach. Dílo Herty Müllerové sice působí poněkud monotematicky; je to pokus, jak se vypsat z velkého osobního traumatu, jež se vrací jako nutkavá neuróza, která nedá pokoj, dokud svou ničivou energii neotiskne v kreativní proměně do ulehčujících slov a vět; je to ale také psaní zcela originální a stylové, objevující zapomenutou ontologickou moc slov a literatury vůbec. Styl musíme u Müllerové chápat v silném existenciálním smyslu: jako postoj k univerzu, způsob, jakým se vztahuje k dění, jakým ho transformuje a vykládá, jakým jej uchopuje a zpracovává v nový živý svět.

Krabičková slova
Odtud vyrůstá i její výjimečný vztah ke slovu. To není nástrojem komunikace, instrumentem, na němž tudíž až tolik nezáleží. Není ani obyčejnou reprezentací pojmu či myšlenky. Müllerová, ať už vědomě či nevědomě, oživuje starou stoickou tradici, v níž neexistuje rozdíl mezi slovem a skutečností. Zatímco moderní svět charakterizuje nepřekonatelná propast mezi slovy a věcmi, psaní Herty Müllerové tuto propast zahlazuje, jako by nikdy neexistovala, ale děje se tak bez sebemenšího náznaku romantické iluzivnosti či nostalgického patosu. Slovo jest světem, a svět jest slovem; vesmír, který obýváme, se v textech poslední nobelistky vyznačuje nečekanou kontinuitou, soudržností a hladkostí.

Slova se v textech Herty Müllerové podobají krabičkám (Schachtelwörter), v nichž se jako u Lewise Carrolla neskrývají pouze mnohočetné významy, ale rovnou celé světy. Stačí je otevřít a nechat mluvit. Jenže to nejde jen tak. Každý to neumí tak jednoduše a hravě jako třeba režisér Jim Jarmusch ve filmu Hranice ovládání, který naznačuje, že bezednost slovní komunikace, daná nekonečným počtem do sebe zasunutých krabiček a stále odkládanými významy a splétaným a znovu rozplétaným smyslem, nikdy nebude totéž co moderní pocit prázdnoty, protože smysl, který hledáme a po němž lačně toužíme, se odehrává právě někde v onom pohybu krabiček. V běžné řeči z krabiček vybíráme jen malé zlomky, které pak směňujeme s ostatními, přendáváme z krabičky do krabičky, případně vyhazujeme. A velká část tajemného světa slov nám tak uniká. Světy slov se v celku a v plné síle vyjevují až v extrémních situacích, kdy vypadnou z běžného, instrumentálního provozu a začnou odkrývat i vrstvy, které v běhu dne nejsme s to postřehnout, ačkoliv jsou neustále přítomné.

Herta Müllerová chápe psaní právě jako rozevírání slovních krabiček a jejich kontextové proměny. Nikde o tom přímo nemluví, prostě tak píše. V románu Rozhoupaný dech se tato literární práce odehrává v prostoru sovětského pracovního tábora.

Hlad v hlavě
Struktura románu nevychází z centrálního, vůdčího příběhu, na který by se postupně, přesně podle teoretických pouček o stupňování vypravěčského drajvu, nabalovaly postavy a děje vedlejší. Müllerová není tradiční vypravěčka, strhující vypouštěním dynamické, svižné a omamující narativity. Literární moc, která ovšem ovládá čtenáře stejně jako příběh, ne-li mnohem víc, vytváří v minimalistické hře detailů. Literatura se rodí v jakési jednoduché strohosti, v opakování a variaci, jež nejsou samoúčelné, protože nejpřesněji vystihují rytmus trestanecké každodennosti. Krátké kapitoly, vymezené názvem vytvářejícím rámec literárního prostoru, který bude třeba vyčerpat, někdy připomínají malá lingvisticko-filozofická pojednání, jindy básně v próze či prozodická haiku. Denní realita se v těchto "žánrech" mísí s hlubší logikou táborového vesmíru, jemuž vládne všudypřítomný Anděl hladu.

"Hlad vstoupil do mozku.
Anděl hladu nemyslí. Myslí správně.
Nikdy nechybí.
Zná mé hranice a svůj směr.
Zná můj původ a svou působnost.
Věděl o minulém ještě dřív, než mě potkal, a zná mou budoucnost."
(O Andělu hladu)

Nadvláda Anděla hladu se projevuje v běžných úkonech, v denních rituálech, v pracovních postupech; vtírá se do předmětů, prostupuje rostlinami, proniká zvířaty, vpíjí se do lidí. Staví nová morální dilemata: je dobré sníst ranní chléb, vydávaný na celý den, ihned, nebo je lepší uspořit si pár gramů na večer jako přílohu k zelné polévce? Když advokát Paul Gast jí své nemocné a umírající manželce veškeré přidělené jídlo, je to hřích, nebo jen prostá logika Hladu, realita, jíž nelze dost dobře odporovat?

Anděl hladu řídí počty: jedno hození lopatou, jeden gram chleba. A má svůj vliv i na význam slov. Vytváří novotvary, pečlivě definuje rozdíly mezi kvalitou chleba a vývaru ze šťovíků. Dává slovům významy, které doposud nikdy neměla. I taková lopata srdcovka, s níž hlavní hrdina Leo hází, s sebou najednou nese víc než jen instrumentální a popisný význam. V pojmu srdcovka není skryt jen nástroj na házení písku, ale svět celého tábora, všech jeho funkcí, jež se k srdcovce vážou a které z nadhledu i zevnitř řídí Hlad.

Anděl hladu, jak naznačuje slovo-pojem, má drsnou i krásnou podobu. Objevuje něco jedinečného, o čem bychom bez něj neměli potuchy, a zároveň drtí tělo, napínající se k jedinému cíli: večernímu jídlu. V Leově literárním vyjádření se obě roviny téměř neustále prolínají: krása s hnusem, život se smrtí, hlad s pocitem nasycení. Tak prostě jako se střídá nádech s výdechem (odtud jedna z možností výkladu názvu románu Atemschaukel: houpačka, na níž sedí dech, symbol života). Jedno vyvažuje druhé, přestože pointy drobných kapitol jsou obvykle bolestné, nikdy však ne dojímavé, natožpak humanisticky vzletné. To je něco, co je Müllerové cizí. Nedojímá se životem, vžívá se do něho, miluje ho.

Hlad pokrývá celé prostředí i okolí tábora. Lepí se na předměty, na rostliny, zvířata, na prach na cestě, je obsažen v cementu, a to nejen proto, že se cement při práci pálivě zahryzává do kůže a tuto rozdírající bolest přebíjí jen myšlenky na kručící žaludek. Hlad množí čichové vjemy. Vše voní po jídle, to fantazie Hladu vdechuje vůně slovům a pojmům. Slova voní, mají chuť, a to nejen v lágru, ale možná že právě tam, v existenciální krizi, na okraji lidského světa, ze všeho nejvíc.

Štěstí mysli
V každém "slovu-pojmu" – říká Herta Müllerová bez ohledu na momentální téma, protože její zjištění jsou obecnější – se skrývá celý žitý svět. Slova nejsou pouhé znaky, nepopisují svět, ale žijí bohatým vnitřním životem. Tak jako štěstí, jež se v táboře lepí na jazyk nebo proniká do hlavy.

"Štěstí je něco náhlého.
Znám štěstí úst a štěstí mysli.
Štěstí úst vzniká při jídle a je kratší než ústa, dokonce než slovo ústa. Když se vysloví, nemá čas, aby stouplo do hlavy. Štěstí úst nechce, aby se o něm mluvilo."
(O lágrovém štěstí)

Román Rozhoupaný dech patří k nepřehlédnutelným dílům současné literatury. Zdaleka, možná že vůbec ne proto, že naprosto originálním způsobem svědčí o životě v pracovním táboře, objevujíc tak přehlíženou část evropské historie, na niž se raději zapomnělo. Rozhoupaný dech stojí za zbystřenou pozornost zejména proto, že vynalézá nové možnosti různočtení, což je v době, v níž se hlasitě mluví o nominální a formální "renesanci příběhu" a "návratu románu", něco jako zdravé srdce literatury.

Místo populární a zábavné cesty vyprávění volí Herta Müllerová složitější cestu psaní. Zve čtenáře do prostoru, v němž dílo teprve musí vzniknout a není dodáváno v podobě hotového produktu okamžité konzumace. Podceňovaná nobelistka tím prakticky oživuje dávnou myšlenku Maurice Blanchota, popisujícího dílo jako "událost, která se uskutečňuje tehdy, když je dílo intimitou někoho, kdo ho píše, a někoho, kdo ho čte." Rozhoupaný dech na začátku rozevřela sdílená intimita sovětského pracovního lágru. Dotvořit jej může až uvolněná intimita čtenáře. Dar za knihu, proměňující zázrak psaní v Literaturu.

© Petr Fischer
doslov ke knize Rozhoupaný dech
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Mladá fronta

Z http://www.iliteratura.cz/Clanek/27173/muller-herta-rozhoupany-dech.

 

A poznámkou překladatelky (překlad knihy je úžasný, jen umocňuje zážitek z knihy):

Když je hlad, lze ochutnávat slova
Herta Müllerová: Rozhoupaný dech, překlad Radka Denemarková, Praha, Mladá fronta 2010, 296 s.

"Není člověk žádný, co přelstil žaludek prázdný." Rozhoupaný dech je mrazivá kniha s vykloubeně veselým nádechem. Pravdu zobrazovat ze všech stran umí jen román.

Všechno je otázka vidění. Jako na poušti, kde se oko nemá čeho zachytit, ztrácí měřítka, oko si plete sklony, velikosti, vzdálenosti. Najednou je nutno spoléhat na intuici, instinkt. Je nutné se rychle rozhodnout, jestli člověku věřit nebo nevěřit. Čtenář Rozhoupaného dechu má pocit nikoliv totalitního, ale nadpřirozeného nebezpečí. Jeho základem je ono rozostření zraku, nedá se na něj spolehnout. Je to krajina, ve které nás oči nechrání, protože za této zvláštní optiky se mísí viditelný a neviditelný svět. Hertě Müllerové se podařilo zachytit esenci lágrů, vrátit paměti temná místa 20. století. Leopold Auberg, hlavní postava, je deportovaný do Ruska. Tedy téma, které se poprvé objevuje v evropské literatuře (nepočítám-li např. Dostojevského) v minulém století: lágrová literatura. Text Müllerové se řadí ke klasickým dílům o gulagu, jako jsou například Jeden den Ivana DěnisovičeAlexandra Solženicyna a Kolymské povídky Varlama Šalamova. I Šalamov strukturuje svůj text do krátkých úseků a v každém z nich se zaobírá vždy jediným tématem ve všednodenním boji o přežití. U Müllerové převážil boj proti hladu a smrti vyhladověním, u Šalamova boj proti chladu a umrznutí. Gulagy vznikly v Sovětském svazu, aby izolovaly tzv. třídní nepřátele, aby je využily jako levnou pracovní sílu a aby je po jejich vyčerpání v tichosti zlikvidovaly. V Novo-Gorlovce internovali netrestané muže a ženy, kterým nebylo možno nic dokázat. Ve srovnání s podmínkami v ostatních táborech tu byl "mírnější" režim. Jenomže i tady zahynuly tisíce obětí hladem, zimou, nemocemi, vysílením. Šlo především o plnění norem než o likvidaci třídních nepřátel. Ale jaká je "míra" mírnějšího utrpení?

Müllerová své vyprávění halí do měkkosti nečekaných slov a podstatný je i motiv dospívání. Stejně jako u rakouské autorky Ruth Maierové, která v knize Das Leben könnte gut sein: Tagebücher 1933 bis 1942 (DVA, 2008) popisuje dospívání a deportaci do nacistického koncentračního tábora. Úhel pohledu je u dospívajících nutně jiný, čerstvý. Svět je nepoznané místo, bez souvislostí a kontextů. Navíc člověk musí zvládnout proměny vlastního těla, hormonální procesy, popasovat se se světem a jeho podobou, s prvními láskami, tělesností. Nerodíme se do svých ideálů. A být dospělý znamená umění kompromisu. Kniha Maierové po válce vyjít nemohla. Vadilo, že "hrdinkou" je lesbická židovka: obraz oběti měl být dokonalý. Müllerové zase předhazovali, že v lágrové tematice volí za hrdinu gaye a jeho svět popisuje lyrickou řečí.

Struska a popel a popílek
Leopoldu Aubergovi, vypravěči Rozhoupaného dechu, je sedmnáct let, když ho Rusové odvlečou do pracovního tábora na nucené práce. Babička ho vyprovodí větou, které se bude po celou dobu držet jako tonoucí stébla: Vím, že se vrátíš. A Leo se opravdu po pěti letech vrátí z míst, kde lidé umírali hlady, vysílením, bitím, ponížením. I básník Oskar Pastior (1927– 2006), mimo jiné nositel Büchnerovy ceny, prošel takovým peklem a s Hertou Müllerovou začali psát knihu na základě jeho vzpomínek. Autentické momenty zpracovala Müllerová po Pastiorově nečekané smrti sama. A po svém: nenapsala historický román, zpracovala poeticky svět hlavního hrdiny. Lakoničností připomíná prototyp vypravěčského umění východožidovské prózy, která je kronikou pronásledovaného světa, a přesto se vyhýbá tragédii a volí uklidňující mystifikaci, aby hrůzám ulomila hrot.

Müllerová se v románu se dotýká témat, která byla po dlouhá desetiletí tabu. Po porážce nacistického Německa byli všichni rumunští Němci ve věku 17 až 45 let deportováni do Sovětského svazu. Jim bylo dáváno za vinu, že se Rumunsko (pod vládou Antonescua) spojilo s nacistickým Německem a Hitlera podporovalo. Mezi sedmihradskými Sasy a banátskými Šváby Hitlerovi přívrženci byli, což nepopírá ani Müllerová. Ale opět tu máme co do činění s nesmyslným pojmem kolektivní viny. Na počátku roku 1945 bylo deportováno 80 000 rumunských Němců do lágrů mezi Dněpropetrovskem a Doněckem. Po válce se o deportacích nemluvilo. Leopold Auberg se nedozví, proč byl odvlečen, stejně jako se to nedozvěděla maminka Herty Müllerové. Přestože pro naivního Leopolda byla zpočátku deportace vysvobozením z jiného vězení: věděl, že společnost ani rodina mu nikdy neodpustí homosexuální orientaci. Marně lapá po klidném dechu. Jeho dech bude do konců dnů rozhoupaný.

Konvalinka, moruše a šťovík
Pro mne je tato kniha mimo jiné záznamem o chování lidského společenství a jeho destrukci v extrémních podmínkách, kdy dosavadní zákony a společenské úmluvy neplatí. Člověka lze zabít pro kus chleba. Lidský život nemá cenu. Zlato nemá cenu. Lebeda u cesty má cenu. Člověk je jako ta blecha na houpačce. Lidskost se poztrácela už během cesty v dobytčím vagónu na Ukrajinu. Zbytky lidskosti polkne dřina, bití, všední den lágru, všudypřítomný anděl hladu, doba kostí a kůže, kdy se ženy neliší od mužů, stávají se chodícími mrtvolami, bezpohlavními objekty.

Müllerová volila les metafor, aby přiblížila atmosféru a systém lágrů a koncentračních táborů dvacátého století. Je to silné, poetické svědectví. Čas rozbitých kukačkových hodin. Jsem přesvědčená, že než člověk začne psát, musí vstát od stolu a smést ze sebe drobty žité a strávené reality. Pak si může znovu sednout a začít psát o vnitřní realitě. Není to patos a věcnost Imre Kertésze. Není tu psychologický realismus Jevgenije Ginzburgové a Naděždy Mandelštamové. Müllerová se nebojí lyričnosti, něhy, dětského vidění (lze děti vůbec strašit realitou?), čas lágru popisuje v krátkých kapitolách, jako by to byly strofy rozhoupané básně. Próza přesto nepřestává být krutě realistická, plná bizarních postav od kápa Tura Prikuliče, po mimozemšťanku Kati, zloděje chleba Karliho, židovského citeristu Lommera, který jednoho dne zmizí. Deportace nikdy nekončí. A návrat z lágru neznamená konec lágru.

Lebeda, hořec a encián
Leo se světa zmocňuje slovy a slova si pěchuje do své mysli a je sám překvapen, čeho je naše mysl schopna, pokud sama sebe o něčem přesvědčí. Slovy lze ovlivnit i smysly, zaměňovat pachy, vůně. Millerové próza je strukturovaná jako poezie. Neorientuje se na linii syžetu, ale je propracovaná v rovině fonetické, lexikální, sémantické a syntaktické (některé pasáže se skládají jen z kratičkých vět, odkazujících na filozofii existencialismu), i kompozitum v titulu je neologismem. Což znamenalo v sytému češtiny dohledat adekvátní prostředky se stejný cílovým účinkem (písmenu "š" v originále odpovídá "r" a "ř" v překladu).

Slovník lágrových slov je poklidný. Slova jsou personifikovaná, návratná, hmotná. Překládat znamenalo slova ochutnávat. A věci a slova ožívají jako bytosti (lopata srdcovka, anděl hladu). Ožívají celé věty. Pokud to šlo, jemně jsem se snažila odkázat na totalitní oběti obecně (například pták "kalandra zpěvná" odkazuje na historika Záviše Kalandru, který byl v roce 1950 popraven v zinscenovaném komunistickém procesu). Snažila jsem se v celku zachovat opar záhadné poetičnosti, tak pěkné v protikladu k lágrovému dění. A odkazy na teorii relativity Hermanna Minkowského, filozofii Karla Jasperse a existencialismu a teorie modelu světa jako hry Eugena Finka. Snažila jsem se zachovat oxymoróny, neologismy i specifičnost němčiny ozvláštněné rumunským dialektem (kde nefungovalo například vkládání příbuzenských označení za jméno, vžitých v Sedmihradsku, použila jsem jinou "odlišnost", typické je třeba místní označení příbuzenského vztahu za jméno: die Fini-Tante), odkazy na bibli, Rilkeho, homosexuální vnímání barev, zvukomalebnost (schaufeln-schweigen-Schaf), neologismy (Herzschaufel, Hautundknochenzeit), hru se slovy ruskými a německými (kušať-kušeln), nebo zásadní Hasoweh-Heimweh-Heimweg-Heminway. U místních jmen jsem k německým vkládala ekvivalenty rumunské v případech, kde jsou zvukomalebné a graficky zajímavé, mimoděk je to připomínka míst, kde se Leo ocitá a jaké zvuky se kolem něho mísí. Překládat Rozhoupaný dech znamenalo, že za sebou vláčím vozík s uhlím, vápnem, nosím pytle s cementem. A autorka s vrbovou píšťalkou v koutku úst mě popohání. Je to posedlost. Energie posedlosti musí být znát. Líbí se mi jednoduchý a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžké téma totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Ale je to jako v životě - jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno. Určitě ještě nejsou propátrané všechny formy a způsoby práce s jazykem. Vnitřní vesmíry jsou tak různorodé, jim by se měl přizpůsobovat materiál, který mám k dispozici: slova. U Herty Müllerové nestačí přeložit jen slova, musejí vyvolat stejný lyrický obraz v češtině jako v němčině. Jinak překlad nefunguje. Překládám ty autory tak, jak chci, aby překladatelé překládali mě – aby se k nim tulili, mazlili se s nimi, nahmátli tu správnou emoci, rytmus. Myslím si, že ve svých knihách pořád nedořekla všechno, že vždycky jen brnkne o něco, co v rumunském Banátu musela prožít. Projevuje se to i v jejím neustálém kroužení kolem jednoho tématu. Jako by oddalovala moment, místo, kde tříska vězí. Vzpomenu si při tom vždycky na Prima Leviho, který když už se rozhodl, že řekne všechno, nakonec se zabil. U Müllerové je její jazyk i vyprávění nejen literatura, ale sebezáchovný přístup. Není jen autorka, ale také člověk, který tím vším, o čem píše, prošel. Není to terapie, taková literatura by byla sebevzhlíživá. Nebo jí tam může být jemný díl, ale nikdy netvoří podstatu jejích knih. Není to tedy účelové pátrání v sobě, naopak, člověk při tom spíš od sebe utíká, pozoruje se vlastně z odstupu.

Jak upekla husu, jak nádivku a jak kůži
Leo Auberg se lágru nikdy nezbaví. Nikdy nebude svobodný. Vrací se do světa, který už s ním nepočítá. A o své zážitky a vnitřní svět se nemá s kým podělit. Román Herty Müllerové je famózní metafora lidské samoty. Každý jsme v tom sám. V tom zmáhání skutečnosti. Leovi se po lágru dokonce stýská, svět lágru byl čitelný. Stesk po domově má různé podoby. Stejně jako štěstí.

Štěstí a kreativita doprovází člověka všude. V knize Imre Kertézse Člověk bez osudu hrdina po návratu z koncentračního tábora do Budapešti vzpomíná na večerní chvíle s přítelem jako na něco nádherného. Ve vykloubených podmínkách naše představy o morálce a o tom, kde a za jakých okolností je člověk šťastný, neplatí. Zkušenost je nepřenosná. Literatura musí černobílá vidění nabourávat. Leo byl paradoxně děním lágru chráněn před sebou samým, vhozením do svobody nemizí strach, že bude potrestán za svou jinakost. Hodnoty nemají nadčasovou platnost. Lidé se drží života a přizpůsobují se takovému, jaký je. Ztracené roky se nikdy nevrátí. A který život je vlastně ten ztracený a který je ten správný? I den v lágru může být uměleckým dílem, tvrdí Leo, den se struskou, den s cementem, den s pískem, den se smrtí. Den se slovem. A vždycky jde o naději, že na nás někdo někde myslí.

© Radka Denemarková
poznámka překladatelky k románu Rozhoupaný dech
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Mladá fronta

Z http://www.iliteratura.cz/Clanek/27177/muller-herta-rozhoupany-dech-poznamka-prekladatelky