KOLÁROVÁ, Jaromíra. Naděje na hluboké dno. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1986. 206 s.

Knížka přečtená za jeden den. Moc pěkné čtení, české spisovatelky mám ráda. A krásné jméno autorky - Jaromíra.

Hlavní postava, Anna Dlasková, mi byla sympatická hned od prvních stránek. Představovala jsem si ji jako hezkou, milou, udržovanou ženu po šedesátce. Na obálce píší prostá žena ... Jaká prostá? Hrdinka se kvůli vážné nemoci ocitne v nemocnici, s přestávkami, na delší dobu. S dostatkem času rekapituluje svůj život, vzpomíná, ale ne jako člověk, který už nic nezažije, který vychoval děti a má vnoučata a nečeká na krásné nové dny, ale jako člověk, který přesto, že zažil druhou světovou válku, pracoval celý život rukama a neměl své bytí na světě vůbec lehké, jako člověk, který nemá v sobě zlobu, zášť a závist. Žije hlavně pro svou rodinu, to se mi líbilo. I když se její děti mají dobře, jsou spokojené a žijí až v blahobytu, není zapšklá a nesnaží se jim podsouvat, že ona se jako mladá měla daleko hůř. Má krásný vztah s vnukem. Umí vidět krásné ráno na chalupě a být pozitivní při starání se o nemocného manžela. Není sobecká a snaží se vcítit do pocitů druhých, mnohdy o moc mladších, a přesto jim své rady nevnucuje. Možná právě proto, že taky nebyla v životě vždy upřímná, s manželem má nemanželského syna a manžel se to nikdy nedoví, při pobytu v lázních se zamiluje do jiného muže, ale nezůstane s ním, dá přednost rodině. Hlavní postava je lidská, opravdová, tak jako kniha. A obdivovala jsem ji, jak to za ten život všechno tak stihla.

Moje osobní vedlejší pocity z knihy: V době, kdy se příběh odehrává, bych žít nechtěla. Ten pocit nespravedlnosti mezi lidmi jsem měla jen při pouhém čtení. Dneska je běžný život o moc snazší než dřív a mnozí si toho ani neváží. Škoda.