Nic nebude. Žádné foto. Protože je panička nemožná a pořádné fotky neudělá, u stromečku nevyfotí, ve sněhu jak řádím nevyfotí, aspoň si postěžuju, jak se mnou byli zase u doktora.

Já, chudáček malý, jsem zase musel po roce na očkování. Loni jsem u toho pána v bílém, co tak divně smrdí, byl s paničkou a Lukášovým taťkou. Asi jsem byl bez páníčka nějak nesvůj či co a řádil jsem jak černá ruka. Co jak? Já jsem černá ruka! Šil jsem sebou, vrtěl se, skákal, a panička, věci neznalá, pořádně mě nedržela (to vyžaduje silný stisk mezi koleny a držení hlavy v dlaních) . Doktor tak půl injekce aplikoval sám sobě a pak teprve mně. No, aspoň nebude mít vzteklinu.

Tentokrát jsem byl na očkování s oběma páníčky. Ale ani to nepomohlo. To hnusné lino v čekárně, po kterém nerad chodím a pach dezinfekce, jiných psů a koček mě tak vykolejily, že jsem prostě odmítl vejít dovnitř. Přece se nebudu ztrapňovat jízdou po linu na zadku. Myslel jsem, že nasedneme do auta a pofrčíme domů. Jenže ten doktor mě tentokrát převezl. Vyšel ven na dvůr veteriny i s injekcí a než jsem se stihl vzpamatovat, bodl mě do zadečku. No počkej, příště nebudu vystupovat ani z auta a budeš muset přijít až na parkoviště, kamaráde jeden.

Panička mi snad čte myšlenky. Prohlásila totiž, že příští rok se mnou nikam nejede, že nemám hrát divadlo a mám se chovat jako slušný pes. Pche, jako pomstu jsem se v dodávce na sedadle na ni schválně mačkal a olizoval jí ucho. Jo, a koukal se okatě po slečnách jdoucích po ulici. To obzvlášť nemá ráda. Prý jsem horší jak páníček. Nápadnější a ještě u toho viditelně slintám. Nejradši mám, když stojíme na červené. To si stoupnu na čtyři, natáhnu se přes paničku k oknu a jen otáčím hlavou po slečnách.

O loňských vánocích mě ještě někdo fotil.