Díky mím rodičům za to, že mě stvořili, za to, co ze mě udělali.
Kvůli vám mám život, mám zničený život. Díky tati, že si ze mě udělal polovičního autistu, že se bojím cokoliv říct. Díky mami, že na tátu úspěšně navazuješ a za všechno co řeknu mě patřičně seřveš. Díky mami, že mi nadáváš za to, za co vlastně můžeš ty. Řveš na mě proto, že mě spolužačky nechtěj na švp, protože se s nima nebavím, protože nepatřím kvůli tomu do kolektivu. Ano seřvi mě za to, že jsem taková jakou sis mě udělala. Ty nepochopíš, že když mě za cokoliv co řeknu seřveš, že asi nebudu mluvit ani jinde? Že když mi za každý můj názor, který řeknu, vrazíš pár pohlavků, že se asi nebudu vyjadřovat ani jinde? Díky, že vždycky musím hrát to divadýlko jak pětiletý děcko: "Ano maminko už to nikdy neudělám!" Proč tak moc lpíš na oslovení 'maminko'? Dává ti to snad větší pocit, že si se mnou můžeš dělat co chceš? Tvoje přednášky jsou absolutně nesmyslné! "Já taky musím poslouchat šéfa v práci, protože je nade mnou, tak ty musíš poslouchat mě, protože jsem tvoje maminka!" Proč tohle zopakuješ tak pětkrát a ikdyž chci reagovat tak odejdeš, abys měla pocit že máš poslední slovo? Proč za mnou chodíš abys mě objala a řekla, že mě máš ráda (ach tu blbou frázi od tebeb slyším často a je mi z ní čím dál tím blbějš!) a pak po deseti minutách odejdeš opět s tím že jsi mi dala pár pohlavků? Proč mi dáváš falešný pocit naděje?Proč se ke mě chováš jako k věci a ne jako k člověku?
Nechápu tě... Nesnáším tě..! Ano klidně si to přečti! Nesnáším tě!!! Nikam s tebou na brusle sama nechci protože vím jak by to dopadlo - ostatně jako všechno - seřvala by si mě, vyčetla jak jsem neschopná a blbá, pak by jsme přijely domů a ty by si na mě začala znovu řvát jak neuznám chybu, jak tu mám hroznej bordel...Jak jsem ta nejhorší na tomhle světe!!!! Nesnáším tě!!!!
Vsadím se o cokoliv, že tohle berete za zbytečné a že hrozně přeháním. Že mi jen má matka něco zakázala tak jsem na ní naštvaná. Ba ne.