Dřív, jsem neměla tolik kamarádů. Lépe řečeno neměla jsem žádné kamarády. (Mluvím o sobě tak před 2-3 roky.) A Teď mám kámošů celkem hodně. Dřív jsem to mamce spíše oznamovala otázkou, že jdu ven. Teď se jí musím doprošovat abych mohla ven. Ale přesto všechno žiju. A můžu říct, že jsem tady na světě ráda. Sice mě občas chytaj depky, že ám pocit že chci skočit z mostu, ale jsou i světlá místa, která předtím nebyla. Je to zvláští - chtít žít. Ale je hloupé, trapné, blbé, že ten pocit jsem poprvé pocítila až ve skoro 15-ti letech...