Jmenuji se Irena a před 10 lety jsem zůstala náhle, překvapivě a nepřipravená sama. Manžel zemřel. Jeden den tu byl a druhý ne. Je to smrt bezbolestná. Jeho odchod jsem nesla těžce, jako každý, komu zemře někdo blízký. Vše co znal, byla práce. Nebylo mu dopřáno těšit se z vnoučat..
V této těžké chvíli mi pomohla rodina a práce. Mám dvě dcery, které mě milují, dva přiženěné mužské, kteří mě mají rádi a vnoučata, která mě vždy rozesmějí. Všechny bez rozdílu miluju.

Co dál? Jak to zvládnu?
Do práce jsem šla prakticky hned po pohřbu: tam nemusím myslet na tu Samotu. Nejdříve jsem se cítila jako ve snu. Připadalo mi, že nic nebylo doopravdy. Věděla jsem, že manžel tu není, ale fungovala jsem jako by byl. Mladší z dcer mě vzala na dovolenou. Dovolená byla v Orlických horách. S manželem jsme dlouho nikde nebyli, a tak to byla dovolená, kde jsem si odpočinula, viděla krásná místa, a také změna prostředí mi hodně pomohla. Cítila jsem se krásně. Po návratu domů však Samota byla opět tu. Dělala jsem, že tu není a začala uklízet sklep. Nahromadila se spousta věcí /krámů/, které manžel nechal být. Také zahrádka vzala za své a i tam byly nepotřebné věci. Nakonec přišel na řadu byt. To bylo nejhorší: vyklidit manželovy věci. Chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou, má myšlenka byla, že mi pomůže, když nebudu mít na očích jeho věci. Nejdříve jsem trochu úlevy pocítila, ale to napětí bylo stále ve mně, což jsem si neuvědomila. Starší dcera již v té době byla vdaná a s rodinou ke mně jezdili, pomáhali mi, a už jen přítomnost vnučky mi dělala radost. Vnučce byl rok,  rozptylovala mě, ale přišly dlouhé večery a s nimi začala deprese. Co to znamená? Nic mě nebavilo, u ničeho jsem nevydržela a jen bych seděla a nic nedělala. Přišlo mi, že mě nic nebaví, netěší a nedělá radost. Rozum mi říkal, že musím žít jinak a tak jsem začala rozmýšlet jak. Jsem bojovník a musím se vzmužit. Lítost mi nedělá dobře. Do této chvíle mi nepřišlo, že nějakou vnitřní sílu mám, vždyť jsem ji nepotřebovala. Začalo období změn mého dosavadního života. S novým rokem, začala má přeměna žití. Práce zůstala, protože mě bavila, naplňovala a taky to byl můj jediný příjem.
Byla jsem na rozcestí a teď kam? Začít žít jinak, to se řekne a tak jsem "tu Samotu" využila ve svůj prospěch.Plán změn jsem měla v mysly, ale nakonec jsem si napsala seznam kroků, které zlepší můj život bez manžela. Bylo lepší vidět jednotlivé položky a odškrtávat je. Do této doby jsem žila pro rodinu a teď začala žít pro sebe. Uvědomila jsem si, co všechno můžu a co ne, pokud budu myslet jen na sebe. Zní to sobecky, ale není to sobecké. Obě dcery měly svůj život a já začínala mít ten svůj. Učila jsem se jezdit autem, ne že bych neměla řidičák, ale manžel byl toho názoru, že autem má jezdit jen jeden, a tak jsem zapomněla řídit auto. To bylo dobrodružství, jistě mě každý pochopí, auto bylo veliké a silnice malá. S pomocí instruktora jsem to zvládla a auto mi mohlo říkat pane. První velice důležitá záležitost byla splněna. Vždyť jsem k cestě za zábavou a prací občas auto potřebovala, jinak jsem byla odříznutá. Žila jsem na vesnici.
K mému úžasu jsem během 3/4 roku zhubla, aniž bych chtěla. Prospělo mi mít o 8 kg méně. Musím se přiznat, měla jsem malou nadváhu. Nic hrozivého, ale 8 kg je 8 kg. Postupně jsem obnovila a omladila svůj šatník, samozřejmě s rozumem. Vždyť nejsem tak stará, abych se oblékala usedle. Tak jsem si vůbec nepřipadala. Věci, které mi byly velké a nedaly se využít, jsem darovala, koupila nové věci a tak šatník začal vykazoval jiné tvary a barvy oblečení, které mi slušely a podtrhly můj typ.Také jsem se začala víc líčit. Nedělala jsem to proto, abych přilákala nějakého mužského, ale pro sebe, pro svůj pocit. Bohužel i takové názory jsem slyšela, inu říká se "podle sebe soudím Tebe", ale já věděla, že chlap není má priorita. Nevěděla jsem jestli nějakého vedle sebe chci, jestli bych si zvykla na jiného a mohla bych ho milovat. Když jste s někým 28 roků, je to jiné. Chtěla jsem vědět co je ve mně a vypadat ze svého pohledu úžasně. Jen na okraj; nikdo mi s výběrem nepomáhal, totiž můj cit je ten nejlepší.
Po obnově šatníku, nastal další krok: "sport", ke kterému jsem měla vždy blízko. Kolo a kalanetika mě hodně bavily. Na kole jsem jezdila do práce, ale kalanetika byla nová. Cvičila jsem si doma, ale to není ono. Začátky nebyly jednoduché, vše mě bolelo, byla jsem však mezi mladými lidmi a vůbec mi nevadilo, že jsem nejstarší. Bylo mi úžasně a postava se krásně zpěvňovala, na což jsem byla pyšná. Miluji hudbu a pohyb. Obojí mi dodávají energii a radost.
"Divadlo" tam jsem nebyla spoustu let a tak jsem se zaměřila na kulturu. Nevadí mi chodit sama,  beru to tak, že se nemusím nikomu přizpůsobovat a nějaké známé tam vždy potkáte. Do budoucna zvítězily koncerty, protože hudba, to je živel. Samota se mi začala líbit, divadelní představení a koncerty jsem si vybírala sama. Dělala jsem si, co mě napadlo.
 Po příchodu z práce jsem se starala jen o sebe a vždy nabírala novou energii. Nyní mohu říci, že žiji jinak, jen podle sebe. Žít sama mě změnilo. Všechno co jsem prožila, co jsem uskutečnila, mě posunulo a dokázalo, že mám v sobě sílu, která mi vždy pomůže, když bude třeba. Začala jsem plánovat čas do důchodu. Co to znamená? Ráda si všechno rozmýšlím dopředu. Napsala jsem si seznam, co si chci koupit, aby se můj život dál uspokojivě naplňoval. Předpokládala jsem, že peněz bude v důchodu méně.