Nikdy jsem neměl seriózní sebevražedné myšlenky.

Jen napůl seriózní.

Bral jsem v tu dobu léky.

Léky, co mi zatemnily mysl.

Byl jsem s někým, kdo si to nezasloužil.

A já často myslel na to, že to přeci není možné.

Aby člověk, kterého jsem si vybral, byl tak špatný a zlý.

Že musí být něco špatně se mnou.

Představoval jsem si, jak skočím z okna.

Z dvacátého patra.

Jak se na zemi mé tělo roztříští na nejmenší kousíčky.

Anebo jaké to je skočit pod vlak.

Poslední, co cítíte, je nápor vzduchu a pak tvrdá rána.

Nebojte se o mě.

Já to neudělám.

Jsem bojovník.

A nikomu nic nedám zadarmo.

A už vůbec ne nějaký pocit zadostiučinění, že mě konečně dostali.

Jen občas část mě chce skočit do hlubin.