Žiju krásný příběh.

Při děkovačce pokaždé tleskají.

Opona několikrát vyletí ke stropu.

A pak ke konci dne spadne.

A já?

Můžu se vrátit k příběhu, v kterém nikdy nebudu, ač bych rád.

Jak já bych rád.

Ale opustit ta půvabná dějství, která se odehrávají v rozehrané hře?

Nemyslím si.

Jsem slabý.

Ale za oponou jsem sám.

Sám se sebou.

Znáte ten pocit, kdy vaše okolí vidí jen masku?

Zářivou, úspěšnou, krásnou, záviděníhodnou?

Ale život, s kterým by moje duše rezonovala, stejně nikdy nemůžu žít.

Je to jen moje fantazie.

Prostě jsem se do něj nenarodil.