Utekl jsem z vězení, v kterém jsem několikrát zemřel.

Nevěděl jsem, co bude dál.

Protože se mi zhroutil domeček z karet, který byl mým hradem.

Hradem z představ a iluzí.

Jeho základy byly jen lži.

Prosil mě, abych to nedělal.

Když jsem nadobro odjížděl, líbal mě v autě a říkal, že mě miluje.

Že nesmím odjet.

Že nedokážu odjet.

Měl pravdu.

Neodjel jsem a dal jsem se znovu dobrovolně zamknout za mříže ze sladkých slov.

Vysmíval se mi denně.

A já ho omlouval, že neví, co dělá.

Jako Ježíš jsem vždy nastavil druhou tvář.

A dál mlčky snášel ponižování a násilí.

Usínal jsem v slzách.

A on se smál.

Až pak jsem po dlouhé době se svým strážným andělem v zádech uprchnul.

Do neznáma.

Žádná neznámá nejistota ale nemohla být horší než černá jistota.

Přežil jsem.

Nechal jsem v sobě umřít romantika, který věří na pravou lásku na celý život.

Veškeré lásky jsou jen iluze, že něco dokáže naplnit náš život lépe než my sami.

Chci zpátky tu schopnost se bezhlavě zamilovat.

Pobláznit se.

Ukrást pro někoho modrý lesní roh.

Jak, Ryu, jak tohle chceš udělat?