Před několika dny o půlnoci jsem šel sám spícím městem.

Když tu najednou jsem ji spatřil.

Myš uprostřed chodníku.

Koukala na mě.

Neutekla, a ani nemohla.

Koukala na mě se strachem a s očekáváním.

Co udělám a jestli ji zabiju.

Měla pochroumanou nohu.

Chvíli jsme na sebe koukali a pak se myš začala plazit pryč.

Popřál jsem jí hodně štěstí a bezbolestnou smrt.

Pak jsem uviděl sršeň.

Taky uprostřed chodníku, pomalu se točila dokola.

Věděl jsem, že umírá, jako všechny sršně na podzim kromě královen.

A potom jsem na okenním parapetu spatřil holuba.

Neodletěl.

Jen na mě koukal svým smutným okem.

Jako by říkal, že ví, že ho lidé mají za parazita a zbytečného tvora.

Ale že i on žije a žije rád.

Dalšího dne byl mrtvý.

Jeho nehybné tělo se válelo na chodníku jako pohozený kus papíru.

A takhle já trávím večery.