Je to uvolňující.

Psát a nekoukat zpět.

Necenzurovat.

Nemazat nepovedené řádky.

Být sám k světu aspoň trochu upřímný.

Včera jsem poprvé za dlouhou dobu před spaním nefantazíroval.

Napsal jsem toho tolik.

Že jsem ani neměl potřebu si vymýšlet nějakou roli, která by mě ukolébala ke spánku.

Nevím, kdo jsem.

Ale možná k tomu mám blíž.

Psaní pomáhá.

Psaní je lék.

Vy byste mě asi nechtěli poznat.

Báli byste se.

Ale já se sám sebe nebojím.

Jen sám před sebou unikám.

Kde jsi, Ryu?

Není dokonalé sebepoznání náhodou takový nedoknutelný svatý grál?

Co myslíte?