Proč se tady dál trápit,když nemám,pro koho bych žila,

vydám se cestou posmrtnou,už abych tam byla!

Jdu k propasti hluboké,na dno oko lidské nedohlédne,

padám níž a níž do jámy bezedné.

Tvrdý náraz probouzí mě ze sna.

Sakra! Tahle jáma je mi těsná...

Vzhůru k oblakům teď stoupám,

že mé tělo nenajdou,marně doufám.

Nad propastí stojí...chlapec,hoch,či muž?

A v ruce drží,můj ty bože,velký ostrý nůž!

Cosi šeptá...jdu k němu blíž...

Prý beze mně (!) už nemůže nést zu života tíž.

Z ruky chci mu nůž vyrazit,

když vzpomenu si,že duch jsem,docela mi zamrazí.

Tenhle kluk byl pěkný,mladý,milý...

A kvůli mně je mrtvý v tuto chvíli!

Najednou vedle mně tu stojí,

vím,že sobec jsem,ale své smrti nelituji.

Držíc se za ruce jdem vstříc jasnému světlu,

je načase říci sbohem ubohému tomu světu.

Náš příběh zde končí. A někde jinde,kdo ví?

Třeba se jednou vrátím...a zdali něco je,vám povím...