Včera jsem nakonec přece jen měla docela dobrou náladu,ale večer mě Katy donutila k zamyšlení nad svým životem...konkrétně nad přáteli...

Jestli mám nějkoho,komu bych mohla zavolat třeba ve tři ráno a on by mě vyslechl...

Zjistila jsem strašnou věc...

Já nemám opravdové přátele...

Monika se se mnou moc nebaví a Editka věčně není ve škole...a to jsme kdysi bývaly nejlepší kámošky...

Mám spoustu dobrých přátel...ale jen dobrých,protože když je o něco požádám já,tak nemaj čas...

A když někam jdeme,vezmou si svý kamarády a já jsem zase sama...

Nikomu z nich se nemůžu svěřit se svojí minulostí...možná lepší,pak by toho mohli zneužít a navíc se mi daří celkem úspěšně zapomínat...

Tak jsem si tak večer před spaním říkala...má to vůbec cenu,slavit narozeniny s "přáteli"?

Má cenu jít s nimi na Springfest?

Možná bych tam ani nešla,ale už jsem to slíbila dvěma osobám,který mám každým dnem víc a víc ráda...

No,uvidíme,jak to všechno bude...zatím nic rušit nebudu,ale do budoucna se nad tím vždycky pořádně zamyslím,než něco začnu plánovat...

Tak takhle dopadají mé depresivní večery...

Vždycky to dobře začíná a špatně končí...

Ale tenhle byl oproti jiným ještě docela v pohodě,protože jsem si přece jen uvědomila,že nejsem až tak sama,jak by se vám mohlo zdát...teď už ne...