Je tomu již dávno, co jsem se poprvé setkala s divadlem...nevím, kolik mi bylo, když jsem viděla první divadelní představení, ale buď jsem z toho ještě neměla rozum, nebo se jedná o to představení, na které si pamatuji a které na mě zanechalo následky dodnes...

Ať je tomu jak chce, má první vzpomínka spojená s divadlem pochází ze základky - byla jsem zrovna v první třídě, bylo mi pravděpodobně ještě šest, když jsme se se třídou měli seřadit u dveří a jít s učitelkou do školní tělocvičny, kde nám druháci hráli divadlo. Bylo to něco o zvířátkách, snad Zvířátka na vandru, to už přesně nevím, ale úplně jasně si vybavuju kostým ježečka, kterej měl molitanový bodliny. Na tom ale vůbec nezáleží - co je hlavní - zanechalo to ve mně pocit, že i já chci něco takovýho dělat a hrozně nadšená jsem se paní učitelky zeptala, jestli i naše třída něco nazkouší, až budeme o rok starší a moudřejší. Řekla mi, že možná, pokud budeme chtít a tak jsem v naději čekala a čekala a nic z toho nebylo.

Jednoho dne jsem se doma opovážila zmínit o tom, že bych chtěla dělat divadlo...rodiče se mě zeptali, jestli vím kde - věděla jsem. Ve vedlejší vesnici funguje ochotnické divadlo a já jim to s hrdostí oznámila...ale drazí rodiče, místo toho, aby byi rádi, že mají umělecky zaměřené dítě a s nadšením ho běželi přihlásit, mi oznámili, že "Tam jsou divný lidi, tam tě nedáme" a poslali mě radši lyžovat. Jenže co to je lyžování vedle takovýho divadla! Brzy jsem na to všechno sice zapomněla, ale myslím, že to ve mně pořád někde bylo, proto jsem se na lyžích asi  pořádně nesnažila, protože to jsem přece tak docela nechtěla dělat... (Vzpomínám si na den, kdy mě máma přihlásila do oddílu - divila jsem se, kam to moje sestra pořád jezdí, tak jsem chtěla jet s mámou, abych se podívala...jenže máma si to vyložila trošku po svým a hned mě do oddílu přihlásila - "...že bych tam chtěla chodit..." Bylo to na podzim, listí už opadávalo, vítr byl studenější a já na sobě měla takovou komiksovou mikinu s černym kocourem... Všechno bylo hrozně nečekaný a rychlý, že jsem se asi ani nezmohla na odpor - prý když mě to nebude bavit, nemusím tam chodit... Hned první den jsem teda běhala, skákala, cvičila...a to jsem musela dělat dalších devět let... Neříkám, že na to mám špatný vzpomínky, jen že jsem musela dělat něco, co pro mě nebylo to pravý...)

Asi ve čtvrtý nebo v pátý třídě jsme na hodinách hudebky dělali různý věci, různý napodobování zvuků a jednoho dne učitelka přišla s tím, že si nacvičíme takový menší hudební představení jen pro naši třídu...rozdělili jsme si úlohy a začali zkoušet indiánský tance kolem ohně...už přesně nevím, co všechno jsme dělali, ale vím, že jsem si prosadila svou, že nebudu divák a budu něco hrát - byla jsem indiánka, měla jsem copy, tričko s třásněma a byla jsem nadšená, že se můžu předvádět.

Když jsem byla asi v sedmičce, začalo se cvičení pro děti u nás na vesnici, který vedla máma, zvrhávat a my jsme měli potřebu nějak se předvádět - často jsme si jen tak blbli a jednou jsme si zahráli skoro celou perníkovou chaloupku...bohužel s děckama z vesnice se ale nic nedá dodělat, protože jsou prostě divoký,  a tak jsme se nikdy ani nedohodli na tom, že by se něco doopravdy nazkoušelo a předvádělo veřejnosti...

Na gymplu jsem neměla skoro na nic čas, protože jsem musela vstávat před pátou, abych se dostala do školy a domů jsem se vracela až ve čtvrt na šest...spousta školy, málo času. Není proto divu, že jsem hodně zlenivěla a nic nedělala... Abych se ale aspoň trochu vyřádila a mohla se předvádět, chodila jsem na zábavy, do hospod a dokonce i cestou ze školy jsem občas dělala blbosti. Proč to vlastně píšu? Pořád jsem měla potřebu ukazovat se světu, něco sdělovat, být vidět a být obdivována...naneštěstí jsem většinou potkávala lidi, co se pořád tvářej kysele a někdo s dobrou náladou je pro ně prostě nepřítel, takže spousta z nich dělala všechno pro to, abych nebyla šťastná, až moje veselý, upřímný a otevřený já úplně zabili.

Proto jsem ve čtvrťáku nepodala přihlášku na herectví - prostě jsem si nevěřila, všechno jsem úplně zahodila, potlačila to v sobě. Tehdejší přítel taky nikdy nepodporoval moje touhy, spíš naopak - ubíjel mě ještě víc a víc... Radši jsem podala přihlášku na něco teoretickýho...a dostala jsem se na divadelní vědu...

V prváku jsem občas dostala chuť hrát divadlo, ale protože jsem se naučila svoje touhy potlačovat a pořád jsem byla s tím přítelem, co mě nikdy nepodpořil, nechala jsem to být. V druháku jsem se částečně osvobodila od minulosti a zkusila jít na konkurz k filmu Babovřesky...když se teď tak koukám na plakáty, jsem vážně ráda, že to nevyšlo.  Nicméně jsem jednoho dne vytáhla Tondu na dialogický jednání v rámci Autorský tvorby nablízko, kde jsem teda nakonec taky vylezla do prostoru a začala jednat. Byla jsem z toho ale tak nervózní, že jsem mluvila jen o tom, jak jsem nervózní... Nevadí, na dialogickym jednání není nic špatně... Po tom zážitku jsem sebrala poslední zbytky odvahy a šla se zeptat, jestli můžu na dialogický jednání chodit i normálně. Mohla jsem. A byla to výborná terapie. A dodalo mi to odvahu k dalším šílenostem. 

Svůj podíl na tom měli i dva lidi, který jsem potkala - Black a Vojta. Black, věčnej optimista, kterej má rád, když ho lidi štvou a vždycky dělá pravej opak toho, co se po něm chce a Vojta, nadšenec pro divadlo, co se dostal na JAMU. Oba samozřejmě amatéři s neskutečnou láskou k divadlu.

Vlastně bych mohla napsat i o tom, jak jsem jednou v Disku čekala ve frontě, abych nakonec zjistila, že to fronta není...pánové, co tam (ne)čekali, si se mnou začali povídat a ptali se, co dělám. Když slyšeli, že divadelní vědu, zajímali se i o to, jestli někde hraju. Svou odpovědí jsem je asi zklamala...ale po chviličce mi řekli, že bych měla hrát, že jsem mladá a krásná...a kdyby se mi nedařilo najít žádnej soubor, kde by mě chtěli, mohla bych si založit vlastní divadlo... A aby toho všeho nebylo málo, snažili se mi domluvit rande s klukem, co přišel za nima. Ale nemyslete si, že ti páni byli obyčejní páni - jméno toho jednoho si nepamatuju, ale ten druhej byl Michal Pavlata osobně...a kluk, se kterým mi domlouvali to rande, byl Braňo Holiček.

Tím mi taky maličko stouplo sebevědomí - i když ne dost na to, abych souhlasila s pátečním večerem a abych na to rande kývla...

No, každopádně když se něco probouzí, probouzí se to pomalu...teda aspoň já se probouzím pomalu a když mám šanci, kolikrát si ještě trochu zdřímnu...pak mě zas probudí budík, zacvaknu, spim dál, další budík, zacvaknu atd. atd. Takže i s mojí touhou po hraní to bylo dost podobně, rozhodla jsem se ale, že sem tam udělám něco, co by mě mohlo nakopnout...a přesně takový něco byl výlet do Volyně, o kterym jsem psala v předchozím článku...seminář u Evy Spoustový, kterej mi hodně dal a nejen seminář - potkala jsem tam svýho Matěje.

A jak jsem potkala Matěje, začala jsem se víc a víc snažit o probuzení - proto jsem si na přihlášku na Hronov napsala, že mám zájem o Hereckou tvorbu, která mi pomohla dost a dost.

Po návratu domů se zdálo, že už nic nebude jako dřív a byla to pravda - po nástupu do třeťáku jsem zjistila, že se otvírá předmět Kjógen, takže jsem se zapsala. Kjógen byl super, neskutečně mě to bavilo a hrozně moc jsem si chtěla zahrát před divákama...ale ani tohle mi nebylo umožněno - bylo nás prostě moc a nemohli hrát všichni. Málem jsem se rozbrečela, když nám oznámili, že hrát bude jedna holka, co nepřišla a jen přes svoji spolužačku vzkázala, že chce hrát...a přestože nikdo pořádně nevěděl, o koho jde, souhlasili s tím...

Pár dní předtím jsem byla na konkurzu do amatérskýho filmu, ale roli Petry jsem taky nedostala...a z jednoho divadla, kam jsem se taky chtěla dostat, se mi neozývali...

Tohle všechno v jeden týden na mě bylo moc a já se rozbrečela a nebyla k utišení. Prostě jeden pád na hubu za druhym, to není nikdy dobrý.

Ale nevzdala jsem se a doufala, že přijde den, kdy se všechno změní...a věřte tomu nebo ne, netrvalo dlouho a já se mohla začít smát a radovat, protože jsem nakonec dostala roli...sice roli vedlejší herečky a úplně maličkou, ale každej úspěch potěší.

Nedávno jsem se rozhodla, že ve snažení vytrvám a zkusím ještě něco...našla jsem nově vznikající soubor se zaměřením na Shakespeara, přihlásila se a...no, pokud se to někdy povede nazkoušet celý, budu hrát Julii, to už je jasný.

Pořád však nemám dost a čím víc se nad tí zamýšlím, tím víc chci něco dělat, něco sdělovat, něco předávat...takže co s tím? Všichni okolo do mě doslova hučí, ať teda zkusím přijímačky na herectví...a já? Dneska jsem se dostala tak daleko, že jsem začala cvičit, domluvila jsem se s Tondou, že mě bude učit zpívat a vyhledávala jsem si informace, co všechno k přijímačkám, co čekat, čeho se bát, na co se připravit...třeba to dotáhnu až do konce a podám si přihlášku na herectví... 

 

(Na závěr bych se chtěla omluvit za mísení spisovný a nespisovný češtiny, právě chodím na Český jazyk pro odborný diskurs a nějak nemám srovnaný, co vlastně chci...)