Ano, poslední dobou se mi vlastně ve všem daří, mám se skvěle, sem tam i nějaká ta brigáda, v divadle je to taky super, nápadníků mám až až...

A právě v tom posledním je tak trochu problém - k čemu mi to je? Právě sedím sama v pokoji a je mi smutno...mám sice úžasnou rodinu a kamarády, ale chybí mi někdo, s kým bych mohla sdílet svoje pocity, myšlenky, nápady, radosti, obejmout ho... 

Jistě, mám teď vážně spoustu nápadníků a přibývají další - někde se objevím, s někým se seznámím a povídám a najednou vidím, že jsem toho člověka nadchla, okouzlila, překvapila, zaujala...nechápu jak a čím...

A všichni mi pak píšou a píšou, chtěj se sejít, pozvat mě na večeři, do kina, na procházku...a já jdu. Jsou fajn, dobře se mi s nima povídá a blbne, ale to je všechno - nemůžu si s nikým nic začít, protože by to nebylo správný, když tam není to, co by mělo být - bez lásky to nejde. A o to víc mě trápí, když vidím, že oni by něco víc chtěli a já chci být jen kamarádka a ubližuju jim tím...

Z toho všecho je mi smutno a tíží mě to...a když se k tomu přidá ten podivný pocit vnitřní prázdnoty, jsem zoufalá, protože nevím, co s tím...

Pánové, nezlobte se na mě...já vás mám ráda, všechny vás mám ráda, ale jen jako kamarády...prostě teď bloudím a hledám k sobě toho pravýho...

Občas mi připadá, že mě snad někdo proklel a proto se mi nedaří...

A už zase začínám psát básně - ještě chvíli tímhle stylem, ještě začít pít Absinth a budu doslova prokletá básnířka...

Nicméně vám všem přeji krásné Vánoce a spoustu štěstí, lásky a pohody!